Žádný módní salon se Bauerová nikdy nejmenoval, šít „u Bauerové“ je ale pořád chic
S těmi názvy byla vždycky potíž. Jmenovaly se Styl nebo Eva, i když pamětníci jim dál říkali Rosenbaum a Podolská. Přitom ale jejich krevní skupinu, klasický dech buržoazní elegance, udržovala například právě Zdeňka Bauerová. Fajnšmekři to vědí, pro ostatní zůstávala anonymní, i dnes schovaná, tentokrát za názvem Style. „Nikdy jsem se ale netrápila věcmi, které jsem nemohla změnit,“ říká vyrovnaně.
Jak jinak také. Establishment tří nebo čtyř generací, včetně manželek prezidentů, prošel salony, v nichž tvořila, ve spodním prádle.
Měla jste štěstí - už na začátku kariéry jste oblékala manželku prezidenta, paní Hanu Benešovou. Jak se vám to podařilo? Chodila jsem poslední rok na Umprum a učil mě pan František Vobecký, který byl střihačem-aranžérem v salonu Podolská. Nabídl mi místo na poloviční úvazek. Paní Benešová byla jeho dlouholetá klientka. Onemocněla jim tehdy návrhářka, a tak jsem pro Hanu Benešovou vlastně ještě jako studentka navrhovala klasický, hladký kostým.
Setkávala jste se i s filmovými a divadelními hvězdami. Které vás nejvíc zaujaly? Ráda vzpomínám na zpěvačku Marii Podvalovou nebo na Miladu Šubrtovou, která u nás šila ještě v roce 1991.
Kolik vám bylo, když jste do salonu haute couture nastoupila? Bylo mi dvacet sedm a začínala jsem v salonu s předválečnou tradicí, který se ovšem tehdy už nejmenoval Podolská, ale Eva. Tam jsem působila tři roky a poté jsem přijala nabídku od Rosenbauma. Oba salony byly v Praze absolutní špička, jakási obdoba pařížské haute couture. Ale nekonkurovaly si, protože každý z nich měl trochu jiné zaměření. Podolská spíše na pláště a kostýmy, Rosenbaum zase na aranžované šaty.
Říká se, že se v nich oblékaly všechny manželky vrcholných politiků tehdejšího režimu… Ano, po Haně Benešové přišla Marta Gottwaldová, pak žena prezidenta Novotného. V té době bylo pravidlem, že se manželky prominentů musely oblékat v domácím salonu a ne v cizině. Šila u nás ovšem i řada zahraničních diplomatů a jejich rodiny. Měli ale jiný důvod: bylo to pro ně levné a kvalita práce i materiály stejné jako v cizině.
Kde se oblékají dnešní politici? Do domácích salonů už tolik nechodí a je to určitě škoda. Ve Stylu, který později vznikl spojením obou původních předválečných salonů, kdysi šila celá vláda. Dostávali na to peníze, ale museli přinést potvrzení, že šaty mají opravdu od nás. Naše práce skýtala záruku, že jejich oděv bude skutečně reprezentativní. Vzpomínám, že do salonu chodily celé rodiny, třeba ministr zahraničí Chňoupek se všemi třemi dcerami. Předpokládám, že i dnes mají politici na oblékání reprefondy, ale nevím, co si za ně pořizují.
Jak se k vám komunističtí prominenti chovali? S arogancí moci jsem se setkala jen jednou a bylo to spíš úsměvné. Miroslav Müller, který měl v ÚV KSČ na starosti kulturu, se třikrát postaral, abych nedostala titul zasloužilé umělkyně. Prý šiju pro paničky, nikoliv pro socialistickou ženu. O paničkách mluvil, byť ke mně chodila celá vláda. Vyčítal mi, že se nevěnuji průmyslové výrobě pro lid s velkým L. Dodnes vlastně nevím, jak se měla oblékat socialistická žena.
Která z významných zákaznic vás zaujala v poslední době? Kdybych měla jmenovat jen jednu, určitě by to byla Marie Bohatá (bývalá šéfka Českého statistického úřadu – pozn red.). Přišla sama a vybírala si z nabídky v prodejně. Děvčata ji poznala a zeptala se jí, zda si raději nechce nechat něco ušít. Od té doby je jednou z našich nejlepších zákaznic a spolupráce s ní je skutečně bezvadná.
Můžete totéž říci i o někom z předrevolučního období? Noblesní a příjemná dáma byla paní Husáková. Na rozdíl od jiných manželek prominentů si nepotrpěla na nějaké ohlašování a na to, aby všichni stáli v pozoru. V den zkoušky přišla, ani na recepci se neohlásila, vyjela sama výtahem, zapadla do kabiny a pouze řekla, že nechce u zkoušení nikoho jiného než švadlenu a mě.
Jaké nejčastější chyby dělají Češi v oblékání? Někdy mám pocit, že se zbytečně opičí. Jsou málo sví. Často nechápu, proč chtějí mít za každou cenu něco podobného, co viděli na někom jiném. Přitom dáma při těle se těžko může cítit dobře v šatech, které slušely Olině Schoberové. Tím nechci říci, že nelze ušít stejný oděv. Vždycky ho umíme přizpůsobit, ale výsledek je jasný… Tady stoprocentně platí, že když dva dělají totéž, není to vždycky totéž.
Daří se vám starší zákaznice přesvědčit, že pro ně třeba výstřih nebo šaty na ramínka už nejsou to pravé? Nemám s tím problém. Většina žen rychle pochopí, že by se v takovém modelu necítily dobře. Vesměs navrhnu jiné výtvarné řešení. Vhodná je kombinace s průsvitným materiálem, který ramena či dekolt částečně zakryje.
Na jakou klientelu se váš salon orientuje? Oblékáme hodně žen z byznysu, právničky, manažerky nebo lékařky. Letos jsme obdarovaly manažerku roku, paní Ludmilu Kautskou (generální ředitelka TOP hotelu Praha – pozn. red). Nebylo to až tak těžké, je vysoká a má skvělou postavu téměř jako manekýna. A bylo vidět, že ví, co chce, a je zvyklá se rychle rozhodovat. Na přehlídce si vybrala kalhotový kostým, a když ho oblékla, bylo to přesně to pravé.
Nechají si takové ženy vůbec poradit? Ženy z byznysu s sebou nenechají příliš manipulovat. Jsou prakticky založené a vědí, že se ve vybraném oděvu musí dobře cítit ráno a skvěle v něm vypadat ještě večer. Potřebují materiál a vzhled, který vydrží přes celý den.
Jak lze udělat z denního oděvu šaty na večer? Není to těžké, když s tím oblečení předem počítá. Pak stačí vzít si do kabelky přívěsek na krk či šálku, kterými se večer oděv oživí.
Jsou Češi v oblékání konzervativní? Mnozí lidé asi mají odvahu si pořídit něco nového nebo zajímavého, zkusit trochu experimentovat, ale narážejí na finanční možnosti. Hodně počítají, aby zbytečně nevyhodili peníze za něco, co si pak vezmou na sebe jen párkrát. Je skoro vzácnost, aby si některá zákaznice pořídila třeba červené šaty.
Červená není v módě? To není otázka módy, ale výrazné červené šaty si můžete vzít tak dvakrát za sezonu. Pokud jsou nápadné, máte pocit, že už vás v nich všichni viděli a že si je prostě nemůžete znovu obléct. Agresivní barvy si většinou vybere jen ten, komu na penězích vůbec nezáleží.
Není vám líto, když je svět málo barevný? Já osobně propaguji barvy, hlavně na léto. Ale nejsem s tím vždycky úspěšná, zvláště u starších žen. Někdy mám dojem, že jsme ovlivněni Vltavou. Je to přístup, který možná ani nesouvisí s finančními možnostmi našich zákazníků. Pamatuji se, že i dřív, kdy vládla striktní pravidla módních diktátů, jsme tady vždycky barvy alespoň trochu mírnili.
Jaká je dnešní barva Vltavy? Není příliš zářivá. Ovlivňuje ji pocit nejistoty, zákazníci jsou opatrní. Ne že by se jim jasné a výrazné barvy nelíbily, ale většinou nejsou ochotni riskovat, že se jim oděv brzy okouká. I lidé, kteří hodně vydělávají a mají dobré místo, jsou jakoby spoutaní. Myslím, že se často bojí, že o ně mohou přijít.
Byli si dříve jistější? Z pohledu módních salonů určitě ano. Kdekdo ještě pamatuje, že nebylo možné z práce jen tak někoho vyhodit. Dát mu jako dnes odstupné a říct nazdar, už se nám nehodíš. I lidé, kteří vyšplhali hodně vysoko, měli většinou místo jakoby nadosmrti vysezené.
Stýská se vám po té době? Jistěže měla řadu stinných stránek. Nebylo možné rozloučit se s flákačem a vesele se kradlo. Ale musím říci, že pro módní salony to byla sametová doba. Uvědomte si, že měly stálou klientelu a zákazníky, kteří nejenže měli dost peněz, ale navíc se nebáli budoucnosti.
Zajímáte se o politiku? Některé věci mě zlobí, ale ani dnes se kvůli nim nerozčiluji. Dívám se sice na zprávy, jenže na jedné televizi mi připadají jako horor a na druhé jsou to tlachy. Proto nevidím důvod, proč bych měla nynější politiku nějak prožívat. V minulém režimu, když jsem musela chodit na schůze, mě ale unavovala mnohem víc.
Celý život jste se věnovala výtvarné práci. Musela jste se někdy starat o ekonomické záležitosti? Nikdy jsem nemusela bojovat o ekonomické přežití. Ale člověk, který jednou vstoupí do výrobního procesu, ať je jakýkoli umělec, starat se musí. Ekonomika si ho najde, byť je jen zaměstnanec. Majitel podniku má vždycky o ekonomiku eminentní zájem a samozřejmě tlačí, aby nabízené zboží prodal.
Vy jste se asi v životě nemusela ničemu příliš podřizovat. Nevadí vám zaměstnanecká závislost? Nevnímám to jako podřízenost, jde o začlenění do ekonomického prostředí, což vnímám jako nutnost.
Jenže dřív jste měla výsadní postavení a ekonomika rozhodně nebyla tím, co by rozhodovalo o přežití toho kterého podniku… Tak jednoznačně bych to neviděla. I dřívější „socialistické“ salony, pokud se staraly i o prodej, a to většinou ano, se musely o ekonomiku zajímat.
Stalo se vám, že by se podnik, ve kterém jste pracovala, dostal do ekonomických problémů? Každý podnik má období, kdy prosperuje, a jiná, kdy je to horší. V minulosti se ovšem finance pružně přelévaly a období recese nebo horší poptávky nebyla tak zřetelná. Oděvní služba, do níž nakonec spadly salony Rosenbaum i Podolská, měla i další provozovny a v osmdesátých letech přes dva tisíce zaměstnanců. Dnes se špičkový salon musí spoléhat jen na sebe. Kromě sezonních výkyvů přitom naráží nejen na ekonomické možnosti zákazníků, ale i na obrovskou konkurenci zahraničních butiků.
Nemělo by být zakázkové krejčovství přece jen o stupínek výš než butik? Určitě ano, ale zahraniční značky jako Escada, Elizabeth Arden nebo Hugo Boss se tady dříve neprodávaly a na nákupy do zahraničí se dostal jen omezený okruh lidí. Takže existovala jakási mezera, nenasycený trh, který během posledních deseti let odčerpal salonům řadu zákazníků. Naštěstí se to začíná trochu měnit.
Mnoho lidí ale značkové oblečení považuje spíše za signál pro okolí… V poslední době mám dojem, že se někteří zase začínají vracet k zakázkové krejčovině. Značky nejsou všechno. Jednak proto, že produkují oděvy, které vyžadují souměrnou postavu, a také proto, že jsou velmi drahé.
Jaký je rozdíl v ceně? Sako od Bosse přijde zhruba na stejnou cenu jako ze špičkového pražského salonu. Ani ženy neprodělají. Stačí, když se podívají na ceny v pražské prodejně Versace, a porovnají je s naší nabídkou. Ceny našich modelů se pohybují od patnácti do čtyřiceti tisíc korun.
Poznáte zdálky a na první pohled rozdíl mezi kostýmem renomované značky a oděvem ušitým na zakázku? Jistě, a dokonce poznám i to, která značka to je. Některé zákaznice si ale značkový kostým koupí třeba proto, že se jim líbí materiál, a pak si ho u nás nechají upravit, nebo dokonce opravit. Vzpomínám na případ, kdy jsme přešívali šaty od Versaceho. Byly řemeslně příšerně zpracované a zespoda z nich trčely nitě. Ještě horší bylo, že majitelce vůbec neseděly. Já jsem ji ovšem chápala. Byly vyšívané a z nádherného materiálu. Takže si je koupila za pětašedesát tisíc a za opravu pak dala dalších patnáct.
Jak lze na pohled rozlišit značku? Mluví za ni styl. Někdy více strohý, jindy více dámský. I ze sortimentu se dá odhadnout, jestli jde o Escadu, Bosse nebo Rinaldiho. Značkové oblečení by se navíc mělo prezentovat vypracováním a použitými materiály. Například oděvy od Bosse mívaly vždy jednoduché střihy a pěkný materiál.
Mají české salony přístup ke špičkovým materiálům? Nakupujeme látky hlavně od dodavatelů z Itálie a Francie nebo z různých akcí, například sezonních podzimních veletrhů.
V Česku není žádný vhodný výrobce? Z tuzemských továren už roky nic nekupujeme. Nedostáváme od nich nabídku, která by nám vyhovovala. Je to škoda, protože už nikdo ani nepředpokládá, že by některá česká firma vyráběla něco, co je skutečně na úrovni.
Kam se ztratila tradice dobrého českého textilu? Technologický a technický vývoj jde rychle dopředu. Vidíme to i u nás: při ručním zpracování vnímáte, jak se mění struktura materiálů, protože se jim musíte přizpůsobit způsobem šití nebo jiným podkladovým materiálem.
Existují ještě nějaká pravidla, co se dnes nosí? Z pohledu stylů ne. Rozdíly mezi nimi se stírají už dlouho a nemyslím, že by se vrátilo to, čemu se říkalo „módní diktát“. Móda už není tak vyhraněná, a pokud se někam posouvá, pak spíš proto, že se zdůrazní nějaký prvek nebo směr.
Jaký směr je to dnes? Praktická móda. Oděv, který je perfektní od rána do večera, čili vydrží každodenní nároky a ještě večer dokáže být reprezentativní. V dámské módě například jednoznačně vede kalhotový kostým. Skýtá obrovské variace a nikde není stanoveno, jak by měl přesně vypadat. Zda má mít letos třeba široké kalhoty nebo krátké sako.
Jenže někteří lidé neradi vybírají a chtějí zaručené recepty… Osobně nepřeji škatulkování. Myslím, že například móda „pro mladé“ nebo „pro plnoštíhlé“ může být velkým omezením. V praxi jsem si tisíckrát ověřila, jak jsou zcestné třeba barevné typologie nebo obecné rady, jak se oblékat podle typu postavy. Vezměte si třeba poučku, že příčné pruhy jsou ve vyšších váhových kategoriích tabu. Přitom mnohem důležitější je, jak se člověk v daném oděvu cítí, protože to je věc, která ovlivňuje jeho psychiku.
Máte autoritativní zákaznice, které vědí všechno nejlíp? Jsou takové, které tvrdí, že jim určitý typ oděvu sluší a nic jiného nechtějí ani zkusit. Pro mě je samozřejmě mnohem příjemnější, když můžu nabídnout něco, na co si zákaznice dosud netroufla a co může obohatit její šatník. Například vypasované šaty nebo model, o kterém se domnívala, že jí nemůže slušet. Mnohdy přitom jde jen o zpracování. Třeba na šatech pro ženu se širšími boky stačí posunout pas trochu nahoru.
Dokážete vytvarovat jakoukoli postavu? Možnost tvarování je nejsilnější stránkou zakázkové krejčoviny. Lidé s dokonalou či souměrnou postavou se mohou dobře obléknout i v konfekci. Většina lidí však takovou postavu nemá a s věkem se navíc rozdíl mezi pravou a levou půlkou těla ještě zvětšuje.
Jak hodnotíte své působení na vysoké škole. Koho z žáků se vám podařilo „vymodelovat“ nejlépe? Studovali u mě Josef Ťapťuch, Blanka Matragi, Daniela Flejšarová nebo Česlav Jaroš. Že jsou dnes úspěšní, ovšem nebyla jen moje zásluha. Většinou dostali stipendia a mohli studovat i v zahraničí. Takže se spíše „vymodelovali“ až později a sami.
Na čem teď pracujete? Navrhuji modely pro přehlídku podzim-zima 2003/2004 a mám spoustu práce i v salonu. Letos se nahromadilo tolik zakázek, že jsme museli posunout termíny přehlídek o dva týdny. Připravovaná podzimní kolekce by ovšem mohla být zase krůčkem dopředu, protože se na její přípravě poprvé podílí i Josef Ťapťuch a Česlav Jaroš.
Nůžky a jehla v erbu Narodila se v roce 1930 v Bechyni a už jako malá šila šaty na panenky. První model si Zdeňka Bauerová ušila v jedenácti letech, z rodinné školy má výuční list švadleny. V Česku byla už od padesátých let považována za absolutní špičku ve svém oboru. Slavná ovšem byla už v minulém režimu: ve vyhlášených salonech Styl (dříve Rosenbaum) a Eva (předtím Podolská) oblékala umělce i komunistické prominenty. Vystavovala na světových výstavách v Bruselu, Montrealu či v Tokiu. Od roku 1970 vyučovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (Umprum) v Praze, od roku 1982 jako profesorka oděvního ateliéru. Po listopadu 1989 bez problémů vyhrála na pražské Umprum konkurz na místo šéfky oděvního ateliéru. Školu opustila před pěti lety, ve svých osmašedesáti. Za celoživotní dílo oděvní výtvarnice ji vloni zařadili do Síně slávy a v roce 1996 dostala cenu Masarykovy akademie umění. Klasické krejčoviny se však nevzdala a stále navrhuje pro pražský modelový salon Style. Říká, že nůžky a jehla jsou její osud. Dřív závodně sportovala a dodnes lyžuje. Novým koníčkem je práce na zahradě. Má dvě dospělé děti a dvě vnoučata. Manžel, lékař Jiří Strejček, zemřel před šesti lety.
