Cedník s jedním otvorem

Kvalitu našeho piva denně kontroluje v terénu padesát tisíc sládků, tvrdí s nadsázkou o svých zákaznících Karel Witz (56), šéf Měšťanského pivovaru v Poličce. Bývalý slovenský profesionální hudebník nepečuje pouze o své „sládky“. Jako viceprezident Českého svazu malých nezávislých pivovarů (ČSMNP) a člen předsednictva Českého svazu pivovarů a sladoven (ČSPS) usiluje v Parlamentu o úpravy navrhovaného zákona o spotřebních daních.

Rocker místo ekonoma.

Počátkem sedmdesátých let absolvoval Witz Výrobně–ekonomickou fakultu Vysoké školy ekonomické. „Zaměřil jsem se na vrcholné řízení socialistického průmyslového podniku,“ vzpomíná pivovarník s úsměvem. Jako student hrál po klubech big beat. S manželkou, původem z Nitry, a dětmi, se hned po ukončení studií přestěhoval z Prahy na východní Slovensko. Tam místo kariéry v socialistickém hospodářství zvolil dráhu umělce. „Chtěl jsem si zachovat nezávislost i svobodu tvorby,“ zdůvodňuje své tehdejší rozhodnutí Witz. Začátky byly, jak tvrdí, složité. „Vystupoval jsem zprvu za pár korun. Moje manželka, akademická sochařka, pro to měla naštěstí pochopení,“ vzpomíná. Vzhledem ke své nezávislosti si někdy dovolil i notnou dávku sarkasmu. „Vysvětloval jsem komunistickém okresnímu tajemníkovi v Liptově, na co by mu byly v Tatrách kruhošlapky - po vzoru Járy Cimrmana a jeho albánských rozvědčíků. Jenže to zase až tak velká legrace nebyla, výsledkem byl zákaz činnosti v okrese pro celý soubor.“
O několik let později získal se skupinou Modus dokonce Zlatou bratislavskou Lyru, prošel i dalšími – nejen na Slovensku v té době populárními kapelami - Colegium Musicum či Profesor Indigo. Na volné noze svobodného umělce stál Witz až do začátku devadesátých let.

Pražské šance.

Jako úředník nové státní správy, do které na základě soutěže přišel v roce 1990, měl řídit kulturu a kulturní politiku východoslovenského kraje. A podílet se na demontáži komunistických reziduí. „Opravdu vážné obavy ve mně vzbudila vzedmutá vlna nacionalismu, kdy se z většiny mých kamarádů stali přes noc šovinisté a separatisté. Bylo pro mne snadné předpovědět další vývoj,“ nastiňuje Witz důvody, proč se po letech rozhodl vrátit se s rodinou do Čech. Kromě zjitřeného nacionalismu uvádí jako důvod návratu i skutečnost, že v blízkosti západních hranic státu viděl nesrovnatelně větší podnikatelské šance, než u těch východních. „Přes noc jsem začal s malou firmou pracovat ve stavebnictví a z Prahy bylo k platícím německým zákazníkům blíže,“ vysvětluje prozaicky.

Ztráta bez pocitu viny.

O navrácení torza rodinného majetku v Poličce, v níž byl jeho pradědeček od roku 1842 správcem pivovaru a lihovaru, začal Witz bojovat v roce 1991. „Museli jsme čelit mnoha protivenstvím hlavně ze strany města,“ stěžuje si. V čele poličských právovárečníků a společně s obchodním partnerem, sládkem Jiřím Vášou přesvědčil soud, aby mu město Měšťanský pivovar a později i zříceninu sladovny vrátilo. Ztráta z hospodaření provozu před navrácením přesáhla v roce 1993 pět milionů korun. „Vedení státního podniku nakonec uvítalo, že se ztrátového provozu zbavilo bez pocitu viny za jeho likvidaci,“ doplňuje Witz. Noví majitelé museli převzít všechny závazky, zásoby a technologii. „Měděnou varnu z roku 1930 obhlíželi sběratelé i obchodníci s barevnými kovy,“ ilustruje stav ze začátku podnikání.

Dostát odkazu.

Vypadalo to, že firma neskončí dobře. Ztráta narůstala, provozní náklady předbíhaly tržby za prodané pivo, pověst piva a pivovaru byla v Poličce nevalná, odběratelé odcházeli. „Nikdo v zachování pivovaru nevěřil,“ říká Witz. Místním i okresním úřadům také údajně vadilo, že pivovar obnovil vlastní vodní zdroje, a nenaplnil tak městskou kasu. Odvrátit zkázu pivovaru však bral Witz jako výzvu a snahu navázat na práci svého dědečka. „Zavedl jsem metodu cedníku s jednou dírkou,“ charakterizuje Witz své způsoby řízení. „Stál jsem u toho otvoru a hlídal úplně všechno, co jde ven,“ dodává. „Je to tvrdohlavý muž. Když se pro něco rozhodne, není žádná síla, která by ho zastavila. Jeho metody jsou však často svérázné,“ říká o Witzovi předseda představenstva Českého svazu pivovarů a sladoven Jan Veselý.

Zbytečný marketing.

Pověst svérázného člověka nezapře šéf pivovaru ani při hovoru o obchodní taktice. „Marketing pro mne znamená úsilí prodat něco, co nikdo nepotřebuje,“ tvrdí. „Nepoužíváme složité a zbytečné reklamní kampaně, naši odběratelé jsou hlavně štamgasti v hospodách, kteří mají naše pivo rádi.“ Je mínění, že výrobce piva si sice krátkodobě reklamou může získat hosty, nikoliv však hostinského. „Toho zajímají hlavně peníze, a my mu proto nabízíme slušnou marži,“ vysvětluje Witz. „Dobré a dobře pitelné pivo je ale základ,“ dodává v zápětí. Witzovy metody mají úspěch. Zatímco většina malých pivovarů prochází útlumem a jejich provozovatelé žehrají na konkurenci obřích výrobců piva, poličskému podniku roste výstav od roku 1994 ročně okolo deseti procent.

Lobbing za malé.

Jako viceprezident ČSMNP i jako člen předsednictva ČSPS přesvědčuje Witz v těchto dnech zákonodárce, aby pozměnili vládní návrh novely zákona o spotřební dani. Pokud, jak tvrdí, nedojde k daňově neutrálním úpravám, jak je navrhují ČSMNP a ČSPS, budou muset všechny pivovary na přelomu příštího roku jednorázově uhradit jednu dvanáctinu své roční daňové povinnosti na spotřební dani. Jde o zálohu na zajištění daně. „V našem případě je to jeden a půl milionu korunu,“ říká Witz s tím, že další dvanáctinu - tedy v případě Poličky dalších jeden a půl milionu - bude muset každý pivovar zaplatit o patnáct dní dříve kvůli zkrácení lhůty splatnosti spotřební daně za uplynulý měsíc. „To jsou zvláště pro malé pivovary diskriminační podmínky,“ tvrdí.