K večeru nepřátelé víry oloupili mrtvoly františkánů o hábity, ponechali jim jen spodky a nahé je snesli na jedno místo před kostel. V řadě tu pod širým nebem leželi řeholníci nepohřbeni až do třetího dne. Tak diváci viděli i rány všech řeholníků a každého jednotlivě. Dramatická slova z pera františkána Klementa Minaříka popisují masakr v pražském klášteře Panny Marie Sněžné, při němž 15. února 1611 zahynuli téměř všichni členové místního řádového společenství.
Těsně předtím nechal Rudolf II. povolat do Čech vojsko arciknížete Leopolda Pasovského, aby mu pomohl zkrotit stále zpupnější nekatolickou šlechtu. A vyvolal násilnou reakci. Po neúspěšném útoku pasovského vojska na Prahu se rozlícený, protikatolicky naladěný dav vydal hledat poschovávané vojáky. Jeho zloba se obrátila proti katolickým klášterům, které se zdály být pravděpodobným útočištěm žoldnéřů na ústupu. Poté, co lúza zabila uprchlíky skryté v klášteře v Emauzích a objekt vydrancovala, vydala se dál na Nové Město. Nejhůře dopadli právě františkáni v klášteře Panny Marie Sněžné, kde byli vybiti téměř všichni bratři konventu. „Jinde by se pronásledovatelé zastavili před kostelem, dál by se neodvážili. V Praze ale klidně vtrhli dovnitř,“ říká český odborník na dějiny raného novověku Jiří Mikulec.
Čtyřsté výročí tragické události, která byla důsledkem náboženského napětí a také dynastických sporů v habsburské rodině, připomene v prostorách konventu od 14. ledna do 27. února historická výstava. Jubileum vyvraždění kláštera rozběsněným davem není ale jediným důvodem, proč se františkáni rozhodli expozici uspořádat. Jde tak trochu o marketing. Výstava má připomenout proces blahořečení těchto čtrnácti mučedníků, který by měl letos na jaře po čtyřech stech letech příprav pokročit do závěrečné fáze.
Poslední byla Zdislava
Blahořečení se české kandidátce dostalo naposledy roku 1907. Od té doby je církevně uctívána Zdislava z Lemberka, šlechtična, která ve třináctém století v severních Čechách založila dva kláštery a proslula výjimečnou obětavostí. V euforii probouzejícího se náboženského života se ale Čechy a Morava nedávno dočkaly třikrát oficiálního svatořečení významných místních církevních osobností.
Svatořečení se na rozdíl od blahoslavených těší univerzální úctě v celé římskokatolické církvi, nikoli jen regionálně, a jsou označováni za „svaté“. Světicí byla po staletích čekání v listopadu 1989 oficiálně uznána Anežka Česká, o šest let později se k ní přes odpor nekatolických církví připojil rekatolizační kněz Jan Sarkander, který byl umučen při výslechu roku 1620. Na vyšší stupínek svatosti dosáhla také zmíněná Zdislava.
V kauze čtrnácti františkánů jde již čtyři století o to, přesvědčit Vatikán, že je u dotyčných doložena pověst svatosti a že zemřeli jako mučedníci, hrdinně a pro víru. Odpadá povinnost přijít s alespoň jedním zázrakem, jelikož mučednictví je považováno za ctnost, která se bez této jinak povinné podmínky obejde. Podobně je tomu v několika dalších kanonizačních kauzách vedených českými a moravskými arcidiecézemi. Beatifikační proces je v pokročilé fázi u dalších devíti osobností dvacátého století, z nichž většina byla pronásledována nacistickým nebo komunistickým režimem. Kněz Jan Bula byl v roce 1952 popraven, františkán Jan Evangelista Urban byl čtrnáct let vězněn a po propuštění žil zbytek života pod dozorem StB.
Hlavně neutíkat
Přípravy na blahořečení mučedníků od Panny Marie Sněžné začaly brzy po jejich smrti, kdy byli vyslechnuti svědci události. Oficiálně pak beatifikační proces diecéze otevřela na konci sedmnáctého století. Záhy ovšem ustoupil do pozadí, protože v rekatolizované zemi měla františkánská provincie jiné starosti. „Byla to doba velkého přílivu nových bratří, kláštery se rozšiřovaly, stavěly se nové. Na nějakou dobu se dokonce zastavilo přijímání dorostu,“ vysvětluje františkán Petr Regalát Beneš.
V počátcích dvacátého století už františkáni problém s umístěním zájemců o řádový život neměli, a tak se mohl proces blahořečení mučedníků opět rozběhnout. Na arcidiecézní úrovni byl ukončen v roce 1944, po válce pak dokumenty putovaly do Říma. Vše ale bylo přerušeno nástupem komunistického režimu a cesta k blahořečení se mnichům znovu otevřela až v roce 1990.
Dnes už případ nešťastných františkánů prošel téměř všemi kolečky církevní mašinerie. Má za sebou jednání historické komise, která potvrdila, že zemřeli jako mučedníci. Velmi důležité bylo například dokázat, že před svými vrahy neutíkali. To nebylo zcela jednoznačné především v případě těch, kteří se ukryli pod střechou kostela a ve věžičce. Nakonec se nicméně vatikánští znalci nechali přesvědčit. Na jaře proto může být kauza postoupena komisi teologické, která ale v tomto případě nebude mít mnoho práce. Jejím úkolem je prozkoumat obsah zanechaných spisů a dopisů, jestli v nich – jazykem římskokatolické církve – není něco „bludného“ nebo „nevhodného“. V tomto případě se téměř žádné texty nedochovaly, takže nebude co prověřovat.
Pocty táhnou
Pak už bude čtrnáct mučedníků dělit od blahořečení jen hlasování kardinálů a podpis svatého otce. Vzhledem k tomu, že se o nich neví téměř nic kromě toho, že zemřeli násilnou smrtí, vše nejspíše proběhne hladce.
Očekávané blahořečení bude velkou církevní událostí, jakou většina zemí zažívá jednou za několik desítek let. A to i přesto, že se tempo kanonizací výrazně zrychlilo za předchozího papeže Jana Pavla II. Ten během svého pontifikátu jmenoval rekordních 1345 blahoslavených a 483 svatořečených. Jeho nástupce Benedikt XVI. je jen o něco málo zdrženlivější. Vatikán totiž v posledních desetiletích zastává názor, že charizmatičtí a inspirativní světci přivádějí do církve nové duše. „Jan Pavel II. viděl v tomto zvýšeném rytmu jeden z nejvhodnějších prostředků k nové evangelizaci. A nový papež v trendu pokračuje,“ říká Jaroslav Němec, biskupský vikář pro přípravu svatořečení olomoucké arcidiecéze.
Dobře se ostatně vyvíjí rovněž blahořečení samotného Jana Pavla II. Proces se v létě zadrhl kvůli podezření, že jeden z jeho blízkých spolupracovníků kryl pedofilního kněze. Kromě toho se čekalo na přesvědčivý zázrak. V církvi, která je po vzoru bývalého papeže kanonizacím nebývale nakloněna, však o zázraky není nouze. Ten, díky němuž Jan Pavel II. nejspíš posmrtně povýší, byl uznán lékařskou komisí Vatikánu minulý týden. Předchozí svatý otec podle ní zázračně uzdravil francouzskou řádovou sestru, která trpěla Parkinsonovou chorobou.
