Necelé dva týdny dělí Česko od voleb do obecních zastupitelstev a třetiny Senátu, které bývají politology označovány za souboj druhého řádu. Fakticky se bude hrát o složení „miniparlamentů“ 6 250 obcí a obsazení 27 z 81 křesel v horní parlamentní komoře.
Autor: ČTK
Jenže i druhé letošní klání bude mít nezanedbatelný dopad minimálně na rozložení sil ve vládní koalici.
Jaká je tedy předvolební kondice jednotlivých stran a jak se jich volby dotknou? Před jednoznačně nejtěžším úkolem stojí nejsilnější strana v kabinetu – ODS. Ta totiž mimo jiné obhajuje posty 15 primátorů z celkem 24 statutárních měst, jako Praha, Hradec Králové, Pardubice, Karlovy Vary, Liberec, Ústí nad Labem či Olomouc, a také hned 18 senátorů.
Mezi řadovými občanskými demokraty, jejichž síla tkvěla už od dob Klausovy „zlaté“ první poloviny 90. let právě v komunální politice, se začala projevovat značná nervozita nejpozději po totální prohře v krajských volbách na podzim 2008. Viník byl jasný – tehdejší předseda strany a vlády často arogantně přehlížející „oprávněné zájmy“ místních modrých politiků Mirek Topolánek. (Paradoxně z téhož důvodu byl kdysi regiony kritizován Václav Klaus a Topolánek měl být později nadějí na více „komunikujícího“ šéfa.) Topolánek se pak bránil, když označil pravým jménem už od oněch 90. let budované podnikatelsko-politické struktury.
Ponechme teď stranou, že se sám pohyboval v blízkosti jiných „kmotrů“, a zaměřme se na budoucnost. Co mohou změny v komunálu po volbách znamenat pro Petra Nečase? Premiér má se svým předchůdcem v rámci ODS jeden společný handicap. Stejně jako neexistovali – na rozdíl od někdejších klausovců – žádní topolánkovci, ani Nečas nemá za sebou své vlivové křídlo. Když spolustraníci počátkem dubna odstřelili Topolánka, byl Nečas jako nástupce volbou z nouze. Prostě volby si žádaly Topolánkův protipól. Jestliže přitom silové skupiny spojené s byznysem měly s Topolánkem spory (zlí jazykové tvrdí, že šlo právě o obchody), Nečas byl pro ně vždy nepřítelem číslo jedna: šťouralem, který nikdy nezapomene pokárat stranická bratrstva a mohl by kazit obchody.
Nečas v kleštích
O tom, že občanští demokraté už nezopakují dřívější spanilou jízdu ve velkých městech, málokdo pochybuje. Jenže ODS může zažít nikoli jen klausovskou „nevýhru“, ale opravdový propadák, a to nejen v Praze.
Historická prohra v bitvě o města, obce a Senát by tak dále oslabila Nečasovu autoritu v ODS. Lidé zdola by z „odéesáckého“ pohledu poměrně oprávněně upozorňovali na neschopnost premiéra vzít reformy jasně do vlastních rukou. Paradox přitom tkví ve známé zkušenosti, že ani relativní úspěch ještě automaticky pro jakéhokoli šéfa neznamená konec starostí. Vždy záleží na interpretaci a jednoduchých heslech: Prohráli jsme, může za to předseda. Zvítězili jsme? Díky našim kandidátům a navzdory rozpačité vládní politice, proto do ní musíme víc mluvit.
Koneckonců už krátce po letním kongresu se jeden z pozdějších ministrů reprezentujících novou krev ODS nechal slyšet, že by výkonná rada – 46členný orgán zasedající jednou měsíčně – měla mnohem více než za Topolánka mluvit do vládních věcí. To by už tak obtížné vztahy mezi Nečasem a ministrem financí Miroslavem Kalouskem ještě více zkomplikovalo.
Představme si situaci, kdy by si Nečas ve vládě či v takzvané kádevítce těžce vybojoval nějaký kompromis a následující den by mu tuto dohodu shodilo užší stranické vedení.
Nečas zažívá na vlastní kůži nevýhody vést klasickou politickou stranu proti manažerským projektům, kde se o slovech šéfa nediskutuje. Není pochyb, že Miroslav Kalousek či Vít Bárta to mají ve svých stranách snazší.
TOP 09: volby na poslední chvíli
| VOLEBNÍ ROZHODOVÁNÍ V KOMUNÁLNÍCH VOLBÁCH 2010 |
| Ke komunálním volbám se letos chystá historicky nejméně lidí – 62 procent voličů. Faktická účast lidí navíc bývá vždy ještě nižší. Průzkum, kterého se účastnilo 1 024 lidí, také zjišťoval, zda mají lidé jasno v tom, koho budou volit. |
Dvě menší koaliční partaje navíc ve volbách nemají co ztratit. Coby víceméně nové subjekty obhajují proti ODS či ČSSD jen malé množství mandátů v zastupitelstvech, přičemž TOP 09 za ně vděčí KDU-ČSL, od níž místní politici přešli, nepočítáme-li spřízněné hnutí Starostů. Od lidovců TOP 09 získala i několik senátorů.
Topka má velké štěstí, že se volby konají už za čtrnáct dní. Mezi lidmi sice už od ustavení koalice začal narůstat odpor vůči vládě a jejím škrtům, jenže ještě v srpnu podle agentury SANEP byl Kalousek s 57,2 procenta hlasů nejoblíbenějším členem vlády.
Je dost možné, že i mezi 40 tisíci nedávno demonstrujících odborářů by se našel nejeden volič TOP 09. Zatím to však knížecí stranu výrazně neohrožuje. Vzhledem k obvyklému zpoždění mezi činy politiků a hlasovací reakcí občanů se dá očekávat, že se dost zaměstnanců (zejména v soukromém sektoru) znovu připojí k tvrdému jádru voličů TOP 09, které tvoří řady městských liberálů. Pro ty jsou i Nečas se svým hlavním poradcem Martinem Římanem jen párek zastydlých socialistů.
TOP 09 bude moci den po volbách pouze bilancovat, zda její úspěch odpovídal očekávání, či ho dokonce předčil. Kalouskova pozice ve vládě tak na rozdíl od Nečase prakticky nemůže utrpět.
První Johnova zkouška
Véčkaři sice také nemají co ztratit, jsou však přeci jen ve složitější situaci. Ačkoli je tato strana podstatně starší než TOP 09, hlavně pro mimopražskou veřejnost působí mnohem víc jako cosi spadlého z nebe. Pokud už v těchto volbách propadnou, mohou za tři a půl roku klidně skončit jako Bursíkova Strana zelených.
Často se říká, že vztah Radek John–Vít Bárta je obdobný jako Karel Schwarzenberg–Miroslav Kalousek. Jenže síla „nastrčených“ šéfů je rozdílná. Zatímco rozšafnému knížeti značná část veřejnosti odpustí kdejaký kiks, bývalý novinář a moderátor to má u veřejnosti značně těžší. Rozpačitě vykonávaná funkce na dnes možná nejtěžším postu, kterým ministerstvo vnitra bezpochyby je, autoritě šéfa vládní strany také nepřidá. Pro véčkaře je tak ve volbách povinností získat aspoň dva tři senátory a zabodovat minimálně v „rodné“ Praze, aby se udržela ve hře.
V opačném případě bude John vystaven první velké politické zkoušce. Jako předseda strany by nemohl nad volební prohrou jen pokrčit rameny. Referendum, v němž ho spolustraníci podrží, přitom není pro veřejnost tím nejpřesvědčivějším argumentem.
Volební neúspěch Věcí veřejných by tak znamenal minimálně ještě větší vymezování se vůči koaličním partnerům čili opět kopanec do soudržnosti Nečasova týmu.
Komunisté: strana v systému
A co opozice? Začněme komunisty. Ačkoli v „hlavních“ volbách do Sněmovny až do letošního roku držela KSČM třetí místo, v těch senátních obvykle bojovala o jednoho dva zákonodárce. Není divu, když strana jedním dechem odmítá samotnou existenci horní parlamentní komory. Naopak komunální volby pravidelně vynášejí členy KSČM do exekutivních funkcí.
Za zajímavost stojí, že se tentokrát i v jinak disciplinované KSČM našli rebelové. Se svou stranou se před časem kvůli místním sporům rozešel například současný senátor Vlastimil Balín, ten se nyní na Mostecku bude ucházet o své křeslo za konkurenční hnutí Občané městu, město občanům. Možná jde o drobnost, ale příznačnou. Komunisté, ač dosud nebyli ve vládě, mají stejné problémy jako strany označované médii a politiky coby demokratické-systémové. To pro rozlišení. Komunisté se ale stejně handrkují, bojují o moc, a dokonce „jedou“ občas v podezření z korupce.
Dá se očekávat, že komunisté, i kvůli sdílení nešvarů se stranami establishmentu, víceméně zůstanou na svých pozicích, nebo mírně oslabí. Na celostátní politiku v tomto případě nebude mít jejich výsledek nejspíš vůbec žádný vliv.
Opatrné našlapování
Konečně k sociálním demokratům. Celkem banálně lze konstatovat, že jejich úspěch ve volbách by byl i úspěchem úřadujícího předsedy Bohuslava Sobotky proti jeho hlavnímu rivalovi Michalu Haškovi. Výsledek ČSSD bude hodně záležet na míře ochoty uvěřit, že je skutečnou alternativou vůči koalici. Situaci by objasnilo, kdyby platilo mediální zjednodušení – Hašek dává dárky Nečasovi, Sobotka je… radikál? Bohuslav Sobotka nikdy nepatřil mezi ranaře Zemanova či Paroubkova typu. K představitelům ostřejšího křídla je navíc často řazen jen proto, že mezi jeho podporovateli je David Rath. V každém případě však, aby se mohl aspoň pokusit o sjednocení odporu proti vládě, musel by být nikoli úřadujícím, ale faktickým šéfem.
ČSSD dobře udělala, když nedávno uspořádala programovou konferenci a pozvala k diskusi osobnosti, které mají co říct, jako Václav Bělohradský, Jan Keller či Jiří Pehe. Jen škoda, že se sociální demokraté neprobudili už tak týden po květnové smutné výhře. Na zvažovaném bleskovém sjezdu mohli vybrat silné opoziční vedení a teď se vést s jasnou alternativou na vlně protestů.
Komunální a senátní volby tak budou z celostátního hlediska rozhodovat především o vládní přetahované mezi Nečasem a Kalouskem. Sociální demokracii mohou poprvé v historii přinést většinu v Senátu, a zlepšit tak vyhlídky na prezidentskou volbu v roce 2013, bude-li nadále nepřímá. Na druhé straně jasný vzkaz vládě o existenci alternativy, jaký i volby druhého řádu občas vyslat umí, se očekávat nedá.
