Soukromí investoři se přestávají spoléhat na své dvorní architekty a dávají šanci i těm neověřeným a zahraničním ateliérům
Čtvrt století od revoluce zůstává Praha architektonicky hluchým místem. Turisté míří z Pražského hradu neomylně k Tančícímu domu od Franka Gehryho, a pokud je má zaujmout nějaká nová stavba, bude to maximálně Trojský most. Architektura se trochu překvapivě stává v poslední době tématem privátního sektoru, což kontrastuje s tím, jakým způsobem na ni ten veřejný rezignoval. Soukromí investoři přestávají spoléhat na nejbezpečnější a nejlevnější způsob, jak získat návrhy svých budov, a opatrně našlapují směrem k architektonickým soutěžím. Někteří neváhají oslovit i zahraniční ateliéry.
Dvě nejsou trend V minulém roce se odhodlali pořádat soutěže podle pravidel České komory architektů, nad kterými převzal záštitu Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR), dva silní developeři. Žádný z nich si nestěžuje. Ani jeden ale nenašel odvahu vyhlásit otevřenou soutěž přístupnou všem architektům – oslovili pouze vybrané ateliéry. „Myslím, že i na veřejné soutěže v budoucnu dojde. Investoři se s tím u nás zatím seznamují,“ předpokládá Jan Šépka, šéf kanceláře projektů a soutěží IPR. Právě on asistoval u soutěže, kterou pořádala společnost Central Group pro svůj rezidenční záměr na Pankrácké pláni a firma Sekyra Group pro novou čtvrť na Smíchově. Iniciativu soukromých developerů opatrně vítá i Petr Lešek z České komory architektů, kde předsedá pracovní skupině pro soutěže: „Pokud by to mělo být novým trendem, bylo by to výborné. Ze dvou akcí v Praze je ale těžké usuzovat na obecnější trend. Je to škoda. Soutěž je totiž i skvělou a srozumitelnou propagací záměru směrem k veřejnosti.“
„Myslíme si, že do unikátní lokality Pankráce patří namísto konvenčních bytových domů spíše nějaká unikátní, moderní a architektonicky ikonická stavba,“ vysvětluje šéf Central Group Dušan Kunovský, proč se vzdal platného stavebního povolení a začal na Kavčích horách s projektem stovek rezidencí od začátku.
V soutěži oslovil spolu s IPR deset tuzemských týmů, ze kterých nakonec nezávislá porota vybrala návrh Josefa Pleskota. Zda se někdy budovy vyhnané do výšky zhmotní, bude podle Kunovského záležet především na politické vůli. Avizuje už ovšem dopředu, že pokud se mu je nepodaří v diskusi prosadit do pěti let, sáhne po původním projektu.
Šéf developmentu Sekyra Group Leoš Anderle dnes přiznává, že měl původně z architektonické soutěže, do které bude výrazně mluvit komora architektů a IPR, strach. Porota posuzující návrhy na budoucnost okolí Smíchovského nádraží byla z velké části nezávislá, firma v ní měla jen dva zástupce.
„Investujeme své peníze. Když člověk sleduje veřejné soutěže, kde se proti sobě architekti odvolávají, preferovali jsme náš tendr. Také jsme se obávali zdržení. Dnes jsme rádi, že jsme se nechali přesvědčit,“ říká Anderle. Celá soutěž trvala nakonec jen pět měsíců. Oceňuje, že se na projekt podíval i očima jiných odborníků. „Bylo zajímavé sledovat, jak se v interakci deseti porotců vyvíjejí názory a pomyslné pořadí návrhů se posouvá,“ dodává. Sekyra Group na rozdíl od Kunovského dala šanci i zahraničním ateliérům. Z dvanácti oslovených jich byla polovina z ciziny. Nakonec ovšem zabodovali domácí Kuba Pilař architekti.
Jednou z mála firem, která má ještě zkušenost s architektonickou soutěží podle pravidel komory, je skupina PPF. Návrh nové budovy na Vítězném náměstí v Dejvicích hledala mezi několika tuzemskými ateliéry, které sama oslovila. Zvítězil projekt Ledního medvěda, jehož autorem je Architektonický ateliér Radan Hubička. To ovšem neznamená, že by ostatní developeři sázeli jen na jistotu a obraceli se pouze napřímo na své dvorní ověřené architekty. Protože chtějí mít kontrolu nad svými investicemi, volí ale jiné formy souboje mozků.
Raději workshop než soutěž Ochudit o nápady více kreativců se nenechává například společnost KKCG Karla Komárka. Na své první dva realitní počiny – na budovu Centrum Bořislavka na Evropské třídě a projekt vil v Šáreckém údolí – pořádala architektonické workshopy. U Bořislavky oslovila firma pět zahraničních a pět domácích ateliérů. Jména některých z nich znají i ti, kteří se architekturou neživí – například britský Bogle Architects (u nás navrhuje superlaser ELI v Břežanech), německý Bothe Richter Teherani nebo populární rakouský ateliér Coop Himmelb(l)au. I tady ovšem nakonec zvítězila domácí kancelář Aulík Fišer architekti.
Workshop trval šest měsíců. „Čas a náklady na uspořádání workshopu při přímém oslovení architekta uspoříte. Výhodou workshopu je zejména to, že nabízí různé přístupy k řešení zadaného úkolu. Ne vždy pak odvážná architektura a urbanismus přinášejí odpovídající ekonomickou návratnost. Ale když ano, je to přesně to, co pro naše realitní investice hledáme,“ říká Otto Koval, obchodní ředitel KKCG Real Estate.
Skupina Karla Komárka oslovila původně patnáct ateliérů z ciziny. Některé vůbec nereagovaly, jiné řekly, že do soutěží nechodí.
Pověstný je tímto přístupem například Norman Foster. „Většina světově známých jmen se soutěží účastnit nechce, očekávají přímé oslovení. Ale pokud získáte osobní kontakt a osloví je váš záměr či lokalita, můžete získat zvučná jména,“ dodává Koval. Například šéf kanceláře Coop Himmelb(l)au Wolf Prix odvedl obrovský kus práce a přijel prezentovat návrhy osobně s tím, že Česko a Japonsko jsou jedinými zeměmi, kde ještě netvoří.
Domácí mají sebereflexi Někteří developeři ovšem cizince raději vůbec neoslovují. „Zahraniční architekti skutečně nechápou, proč je v České republice tak složité vybudovat nový projekt, který splňuje všechna kritéria daná místními stavebními předpisy. Tento fakt jim často umožňuje navrhovat odvážné a konvencí nespoutané projekty – které je ale, bohužel, u nás mnohdy obtížné realizovat,“ vysvětluje Michal Dostál, marketingový manažer PPF Real Estate. Domnívá se, že kvalitní budovu srovnatelnou s Tančícím domem by ovšem mohl dát Praze i domácí architekt. „Nemůžeme ale očekávat odvážnou a nadčasovou architekturu v prostředí, které je ostře vymezené proti jakékoli nové výstavbě,“ podotýká. Patriotem je z tohoto pohledu Dušan Kunovský. „Pokud má v Praze vzniknout nějaká nová ikonická stavba, navíc na exponovaném místě, měly by za ní stát zkušenosti a hodnoty těch nejlepších architektů, které v Česku máme. Koneckonců i zmíněný Tančící dům vznikl za spolupráce českého architekta,“ soudí majitel největšího tuzemského rezidenčního developera.
Petr Lešek, který vítězstvím v architektonické soutěži dostal šanci jako mladý neznámý architekt projektovat dnes oceňovanou Národní technickou knihovnu, si myslí, že další originální návrh budovy nic podstatného nezpůsobí. „Bylo by to podobné, jako když v Kazachstánu staví Norman Foster. Navíc špičkové domy od Jeana Nouvela nebo kanceláře Baumschlager Eberle tu máme a nikdo se o nich nezmiňuje,“ podotýká Lešek. Daleko důležitější podle něho je, aby konečně po čtvrtstoletí opravdu vznikla svobodná a nepokřivená soutěž mezi architekty, kdy vítězí ti nejlepší.
„Bylo zajímavé sledovat, jak se v interakci deseti porotců vyvíjejí názory a pomyslné pořadí návrhů se posouvá,“ říká Leoš Anderle. Odvážné a konvencí nespoutané projekty je, bohužel, u nás často obtížné realizovat.
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
