Stanovisko Komise EU potvrdilo, že Turecko splňuje kodaňská politická kritéria, aby s ním mohla být zahájena jednání o vstupu do unie. S tím související diskuse o začlenění Turecka je však motivována primárně politickými, nikoli ekonomickými důvody.
Veřejný dluh, inflace.
Turecko má za sebou poměrně dlouhou historii ekonomických krizí, které vyvrcholily v roce 2001. Pod tlakem Mezinárodního měnového fondu (MMF) se země odvážila extrémních reforem, které vedly k současnému dynamickému růstu a ozdravování ekonomiky. Turecká ekonomika roste od roku 2002 tempem přesahujícím pět procent ročně a některé odhady MMF i jiných institucí pro letošní rok hovoří o růstu okolo osmi až deseti procent. Motorem růstu je celní unie s Evropskou unií, výrazný růst exportu v posledních letech a zvyšující se objem přímých zahraničních investic. Významné investice mají v Turecku především německé firmy. Přesto HDP Turecka činí pouhá dvě procenta HDP unie. To je z makroekonomického pohledu pro Evropskou unii zanedbatelný podíl. Jakýkoli přenos ekonomické nerovnováhy do unie je tak těžko představitelný.
Stálým problémem je vysoký veřejný dluh a výrazná inflace, teprve minulý rok stlačená pod hranici dvaceti procent ročně, ale s dobrou šancí na další zkrocení pod deset procent v roce 2004. Turecko však má již dnes řadu reforem za sebou a další probíhají. Platí v něm normy, které odpovídají evropským, byla přijata obdobná pravidla hospodářské soutěže, reformuje se bankovní systém, připravuje měnová reforma a konsolidují veřejné finance. Dalších patnáct let poskytne Turecku čas k dokončení reforem. Jestliže dnes je Turecko dle parity kupní síly na hlavu zhruba na průměru 25 procent starší evropské patnáctky a na průměru 50 procent nově přistoupivších zemí. Propočty Centra politických studií v Bruselu uvádějí, že tak může v roce 2019 dosáhnout 70 procent úrovně České republiky, respektive 54 procent úrovně starší evropské patnáctky.
Zemědělství, přistěhovalectví.
Z ekonomických důvodů proti vstupu Turecka do unie, o nichž se diskutuje, je tak potřeba blíže zvážit pouze dva: zemědělský sektor a pohyb pracovních sil.
Šéf nejsilnější politické frakce v Evropském parlamentu Hans-Gert Pöttering řekl, že vstup Turecka by unii ochromil, protože by se zhroutila společná zemědělská politika a regionální politiky; rakouský komisař Franz Fischer pohotově dodal svůj odhad o tom, že vstup by znamenal proud dotací do tureckého zemědělského sektoru ve výši přes jedenáct miliard euro ročně.
Jenomže například finanční rámec společné zemědělské politiky je dohodnut pouze do roku 2013 a je velmi nepravděpodobné, že by Turecko do této doby do unie vstoupilo. Je přitom zřejmé, že do té doby je třeba tak jako tak reformovat nejen společnou zemědělskou politiku, ale vlastně celkový způsob hospodaření unie. Argument proti vstupu založený na současné zemědělské politice unie je tak značně zpochybněn.
Obavy z masivního přistěhovalectví jsou opět spíše argumentem politickým a navíc se mohou ukázat jako liché. Pracovní omezení pro turecké pracovníky totiž pravděpodobně zůstanou účinná i po vstupu Turecka (viz přístup k takzvaným novým členským zemím až se sedmiletým přechodným obdobím). Avšak paradoxně imigrace z Turecka by mohla být nejvýznamnějším ekonomickým přínosem tureckého členství v unii. V době vstupu zestárlá Evropa může čelit obdobným problémům s nedostatkem pracovních sil jako v 60. a 70. letech minulého století, kdy proběhla první vlna turecké imigrace.
V současných diskusích o vstupu Turecka tak není podstatné, zda bude turecká ekonomika na vstup připravena. Boj se spíše vede o dvě koncepce budoucího směřování unie. Vstup Turecka totiž znamená nutnost zásadních reforem, zpomalení integrace do jediného kvazistátního celku a dopad na připravovanou evropskou ústavu. Pro vstup Turecka tak bude zásadně liberálněji laděný politický proud, který si budoucnost unie představuje jako spolek kooperujících států nepodléhajících nadměrné byrokracii z centra.
