Stát podpořil hutníky osmi miliardami
Restrukturalizace českého hutnictví skončila. Nejen v podnicích, ale i pro úředníky ministerstva průmyslu a obchodu. Ti totiž poslali Evropské komisi svoji závěrečnou zprávu, v níž tvrdí: „Česko splnilo všechny podmínky stanovené Bruselem při ozdravění hutnictví. Miliardová pomoc, kterou stát ocelárnám poskytl, je tedy legální.“ Teď jim nezbývá nic jiného než čekat, zda Brusel jejich závěrečný elaborát posvětí. Když ne, hrozí, že ocelářské firmy budou muset vrátit do státní kasy miliardy korun.
Poslední stání.
„K finálnímu setkání s úředníky Evropské komise v Bruselu, kde budeme obhajovat naši závěrečnou zprávu, dojde 29. května. Krátce na to by měla komise vydat svůj verdikt,“ sdělil týdeníku EURO zdroj z ministerstva průmyslu a obchodu. Jak upozornil, většinu výtek Bruselu k průběhu hutnické ozdravné kůry se již české straně podařilo v předchozích měsících odstranit. „Lze však očekávat výhrady k investičním plánům společnosti Mittal Steel Ostrava,“ předpokládá. Stát se totiž v přístupové smlouvě krom jiného zavázal, že firma do konce roku 2006 postaví novou elektrickou pec na tavení šrotu. Vedení společnosti však rozhodlo, že s ohledem na vysoké ceny suroviny je tato investice neekonomická. Místo toho zmodernizuje již existující vysoké pece. „S ohledem na vývoj situace logický krok, ale znáte úředníky,“ dodal zdroj.
Osm giga v železe.
Jak dopadnou jednání s Evropskou komisí, bude jasné až za několik týdnů. Již nyní je však zřejmé, že restrukturalizace českého ocelářského průmyslu pod státním vedením nebyla levnou záležitostí. Ze závěrečné zprávy, kterou má týdeník EURO k dispozici, totiž vyplývá, že celková veřejná podpora, tedy výdaje na restrukturalizaci hutnictví ze státního rozpočtu v letech 1997 až 2003, dosáhla 8,292 miliard korun. Drtivá většina prostředků šla především na oddlužení oceláren. Nejvíce peněz z rozpočtu získala společnost Nová huť, dnes Mittal Steel Ostrava, a to 4,937 miliardy korun, druhou nejvyšší podporu firma Vítkovice Steel 3,063 miliardy. Nejméně pak Válcovny plechu Frýdek-Místek, 291 milionů korun. Jen pro ilustraci, 8,2 miliardy korun jsou více než pětileté příjmy města Liberce. Stát přitom původně plánoval výdaje spojené s restrukturalizací hutnictví daleko velkoryseji, maximální výše limitu pro finanční pomoc byla stanovena na 14,147 miliardy korun.
Miliardové odstupné.
Osmi miliardami však účet za ozdravění hutnictví nekončí. Na další 1,093 miliardy korun vyšel takzvaný doprovodný sociální program, v roce 2000 odsouhlasený vládou. Stát v jeho rámci přispíval společnostem Mittal Steel Ostrava, Vítkovice Steel a Válcovny plechu Frýdek-Místek na odchodné pro propuštěné zaměstnance, a to až do konce loňského roku. V rámci uvedeného programu dostalo příspěvek celkem 7588 lidí. Do důchodu odešlo 61 procent z nich, necelých osm procent našlo pracovní uplatnění v jiných oborech.
Na část zaměstnanců se však státní podpora nevztahovala. Ještě v roce 2001 pracovalo pro hutní společnosti v Česku 38 549 zaměstnanců, o rok později to bylo necelých třicet tisíc lidí a koncem loňského roku si prací v oboru vydělávalo 23 780 lidí. Ministerstvo průmyslu a obchodu navíc v závěrečné zprávě pro Evropskou komisi odhaduje, že v roce 2010 počty zaměstnanců v hutnictví ještě zeštíhlí, a to zhruba na 22 tisíc lidí.
Nutný souhlas.
Česko v roce 2002, před vstupem do Evropské unie, jako jednu z podmínek pro uzavření přístupové kapitoly Hospodářská soutěž, schválilo Národní program restrukturalizace českého ocelářského průmyslu. Ten počítá mimo jiné se snížením produkce ocelářství v letech 2002 až 2006 o osm procent. V praxi to znamená o 470 tisíc tun vyrobené oceli méně, tedy zhruba šest milionů tun. To se však zcela splnit nepodařilo. Objem výroby této suroviny totiž kvůli velké poptávce loni meziročně vzrostl. Jak uvádí závěrečná zpráva ministerstva, zatímco v roce 2005 se v České republice vyrobilo 6,2 milionu tun oceli, loni to již bylo 6,9 milionu tun. Česko se rovněž smluvně zavázalo, že vybrané tuzemské hutní firmy uzavřou určené hutní provozy. Jen kapacita zaniklých válcovenských kapacit činí 590 tisíc tun. Dalším závazkem bylo, že hutě investují miliardy korun do modernizace provozů a výrobkové škály, splní předem stanovená kritéria životaschopnosti, respektive že dosáhnout produktivity práce běžné v Evropské unii. „Celková rentabilita z tržeb dosáhla 10,1 procenta, což lze pro obor ocelářství považovat za uspokojivou pozici,“ uvedlo ministerstvo průmyslu a obchodu. Z jeho dalších údajů vyplývá, že v loňském roce vzrostla produktivita práce v porovnání s rokem 2005 o 10,4 procenta. Zatímco za rok 2003 připadlo na jednoho pracovníka v hutnictví 532 tun vyrobené oceli, o rok později to bylo již 641 tun. Loni na jednoho zaměstnance připadlo 700 tun.
Konkurz, nebo podpora.
Jak již bylo řečeno, nejvíce peněz od státu spolykalo oddlužení tří firem. Někteří odborníci však tvrdí, že Česko ve snaze zajistit další přežití hutních firem vynaložilo tak velké prostředky jen kvůli tomu, že zaspalo vhodnou dobu k řešení situace. Začít jednat mělo o několik let dříve. „Stát měl hutní firmy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tedy dávno před zahájením restrukturalizace, prodat soukromým vlastníkům, vyvaroval by se mnoha problémů,“ tvrdí bývalý generální ředitel VSŽ Košice, finančník a spolumajitel firmy Benson Oak Gabriel Eichler. Jak dodal, Česko by do svého rozpočtu získalo peníze z prodeje těchto firem, profitovalo by z daní, které by společnosti platily a nemuselo by se starat o jejich modernizaci. „To, že se státu podařilo nějaké firmy sanovat a pak úspěšně prodat, je spíše výjimka,“ dodal. Ekonomové navíc upozorňují, že počátkem devadesátých let byly české hutě v relativně dobrém stavu po částečné modernizaci zahájené v roce 1985. Ta spočívala především v uzavření neefektivních a zastaralých výrobních kapacit. Další odborníci zase tvrdí, že jediným řešením situace, kdy se státem vlastněné ocelárny ocitly na pokraji bankrotu, bylo na přelomu tisíciletí poslat firmy do konkurzu. Ten by přežily jen jejich zdravé části. Takové východisko však bylo politicky nepřípustné, o práci by přišlo takřka okamžitě až několik desítek tisíc lidí. „Vláda i opozice se dokonce obávaly sociálních bouří na Ostravsku a především ztráty volebních preferencí. I z toho důvodu se nakonec rozhodlo o miliardové injekci pro hutníky,“ upozornil zdroj, který se vyjednávání o restrukturalizaci oceláren zúčastnil. Rovněž současný náměstek ministra průmyslu a obchodu Tomáš Hüner nepovažuje řešení poslat problémové hutě do konkurzu za správné. „I z toho důvodu, že jsem z ostravského regionu,“ připustil. Navíc v době, kdy se hutní podniky dostaly do problémů, zastával post generálního ředitele Severomoravské energetiky (SME). „Společnost Vítkovice tehdy dlužila SME za odebranou elektřinu 600 milionů korun a my jsme řešili, co s tím. Nakonec jsme rozhodli, že dluh umoříme jeho kapitalizací ve vítkovické energetice. Kdybychom tehdy firmu poslali do konkurzu, SME nemá nic a více než půlmiliardová díra by ve společnosti zůstala,“ dodal Hüner.
