Rizika prudkého ekonomického zvratu na obzoru nejsou. Znamená to tedy, že se vracíme na dráhu rychlého růstu reálných mezd, zpevňování koruny a dohánění Německa?
V létě 2008 ještě v Česku panovalo přesvědčení, že hypoteční krize ve Spojených státech nebude mít na zdejší ekonomiku téměř žádný dopad, ostatně tentýž názor převládal i ve většině zemí Evropy. Co by také ne, když v celé Unii klesla nezaměstnanost na mnohaletá minima a v českých médiích na přelomu jara a léta 2008 se „řešilo“ stejně jako teď, že „lidi nejsou“. O poznání méně se diskutovalo o rozdílu ve mzdových hladinách ve srovnání se Západem. Ne že by neexistoval, ale mzdy od začátku tisíciletí bez přerušení rostly velmi pěkným tempem (nominálně také o osm procent meziročně) a k pocitu spotřebitelského komfortu přispívalo i zpevňování koruny.
Nejen vůči euru, ale hlavně k dolaru - kdo by mohl zapomenout na milostivý červenec 2008 s „greenbackem za patnáct“? Ekonomika byla jasně přehřátá i díky pokračujícím rozpočtovým deficitům. Centrální banka ještě v únoru 2008 sazby zvedla, aby je v srpnu snížila o 25 bodů v reakci na předchozí zpevňování koruny na historická maxima.
Že mělo být za pár měsíců po všem a že Česko prožije ztracenou pětiletku s dvojí recesí a stagnujícími reálnými mzdami, to tehdy opravdu nikdo nehádal.
Letos přes tři procenta
Zažíváme opět milostivé léto, až z toho hodně lidí pociťuje jisté déja vu a vyhlížejí, odkud přijde negativní překvapení. Rizika srovnatelná se zakontaminováním bankovních rozvah toxickými aktivy na obzoru vidět nejsou, stejně tak nehrozí ani bezprostřední tlaky v eurozóně. Znamená to, že by Česko mohlo zopakovat růstovou vlnu z počátku tisíciletí?
Upravené prognózy všech významnějších institucí naznačují, že letos ekonomický růst překročí tříprocentní hranici -možná docela výrazně -, aby v příštím roce pokračoval na solidní skoro tříprocentní úrovni. Ve srovnání s lety 2000 až 2008 je to podprůměrné tempo, ale po zabřednutí do aspiku dvou recesí v následujících pěti letech, které Češi zažili, je to důvod k radosti. Kdo chce, může mluvit o snížených očekáváních ve srovnání s lety minulými a ztrátě „animal spirits“, které se promítají do toho, že firemní investice nejsou motorem růstu, jak by se slušelo.
Přijetí eura: kdo v Evropě zchudl a kdo zbohatl?
Investice podnikatelské sféry jsou v posledních dvou letech slabší, než by odpovídalo ekonomickému cyklu. A je to prokazatelně ovlivněno politikou. Mnohem závažnějším faktorem než kurzový závazek ČNB (ukončený v dubnu), který vidí jako důvod odkládání investic zvyšujících produktivitu práce někteří ekonomové, však investiční rozhodnutí poznamenává dotační cyklus, kdy se pro Česko typicky opožďuje čerpání strukturálních fondů EU. Koneckonců kurzový závazek a s tím související dočasně slabší koruna v řádu několika procent sotva může soupeřit s tím, jak dovede ovlivnit investiční rozhodování dotace v řádu 20 až 40 procent.
Veřejná investiční výstavba vázne (také vinou stavebních předpisů), ale ony váznou i soukromé investice s tím, jak podnikatelé čekají na dotace, kterým podřizují plánování investic.
Cynik by řekl, že investice sice momentálně stojí ve stínu domácí spotřeby, ale pokud teze o pozměněném chování firem platí, bude příspěvek k růstu mnohem výraznější v letech 2020 až 2022, kdy se bude zase dočerpávat pod tlakem.
Konkurent Mexiko
Z ekonomického hlediska to není ani zdravé, ani šťastné: pokud se bruselský cyklus potká s recesí, nebudou dotace vyčerpány, protože v opravdu špatné situaci si soukromé firmy netroufnou jít do rizika. (Veřejné investice však budou působit v opačném gardu, proticyklicky a dotace jako finanční páka.) Jenže výsledné saldo bude vzhledem k poměru soukromých a veřejných investic (řekněme 8 : 2) dost možná negativní a celková míra investic nižší, než by mohla být, kdyby Česko zvládalo nakládat se strukturálními fondy alespoň trochu rovnoměrně. Vzhledem k tomu, že dotace budou v příštím finančním období v EU s vysokou pravděpodobností nahrazeny půjčkami, tak nám tuhle prokrastinaci nikdo nikdy nevrátí, ale zase aspoň přestanou dotace křivit prostředí a chování investorů.
Může se stát - a bylo by to příjemné -že by českou ekonomiku čekalo delší období růstu bez dramatických výkyvů směrem dolů. Nečekejme, že se bude opakovat začátek milénia, kdy byl růst poháněn vysokooktanovým palivem v podobě investic souvisejících s očekávaným vstupem do EU, což vydrželo i pár následujících let. Stejně silný pozitivní příběh tady není.
Bankovní asociace zlepšila odhad růstu české ekonomiky. Podpoří ho hlavně export
Na druhé straně: ve všech nových členských zemích včetně Rumunska je patrný silný tlak na růst reálných mezd. Vzestup jednotkových mzdových nákladů, tedy narušení vazby mezd na produktivitu, by nikomu dlouhodobě neprošel, kdyby Ukrajina a Turecko dokázaly přetáhnout investory a s nimi i pracovní příležitosti z dnešních závodů ve střední Evropě. Jenže dneska to nejsou investiční destinace, kam by nadnárodní koncerny chvátaly. Pobřežní pásmo Číny je už dnes srovnatelně drahé, Indie pořád ještě pekelně byrokratická, Srbsko moc malé a Rusko je Rusko. Takže v podstatě přímého konkurenta pro zdejší manufacturing najdete až za oceánem v Mexiku. Jinak řečeno: mzdy mohou dost možná růst rychleji než HDP, což kapitál nepotěší. Ale zaměstnance? Velmi.
Tahle naděje na sbližování mezd bude trvat tak dlouho, dokud se nezlepší investiční prostředí v zemích, kam by pracovní příležitosti mohly „emigrovat“. Dost možná tahle konstelace vydrží do té doby, než se skutečně projeví důsledky Průmyslu 4.0 a německý průmyslový komplex přestane mít potřebu využívat levnější práci někde v blízkém i vzdáleném zahraničí. Pak někoho napadne „danit roboty“, jenomže to je absurdní koncept. Ve skutečnosti daníte nikoli stroje, ale kapitál. A ten je mnohem mobilnější nežli práce. Rýsuje se nám tady časové okno reformní příležitosti. Posuďte sami, nakolik jsme připraveni a ochotni je využít.
Čtěte také:
