O české kauze rozhodují mezinárodní právnické hvězdy
Výslechy svědků v arbitrážním řízení mezi Salukou a Českou republikou o čtyřicetimiliardovou náhradu škody končí oficiálně v pondělí. V závěru minulého týdne však už vypovídali jen znalci. Předtím arbitři vyslechli svědka Saluky, kterým byl pouze Randall Dillard, bývalý šéf Nomury ve střední a východní Evropě. Česká strana předvolala bývalého ministra financí Pavla Mertlíka, jeho tehdejšího náměstka a dnešního poslance Jana Mládka, šéfa ČSOB Pavla Kavánka, ale i Ivana Pilipa, který byl ministrem financí v době, kdy Nomura kupovala státní podíl v Investiční a Poštovní bance (IPB). Bývalý guvernér ČNB Josef Tošovský svědčit odmítl.
Nyní bude následovat zhruba dvouměsíční přestávka a v červnu by měl být vynesen verdikt, zda česká vláda skutečně poškodila investici Saluky, nizozemské společnosti zastupující zájmy Nomury v IPB. Pokud by arbitři dospěli k tomu, že Česko porušilo dohodu o ochraně investic, nastane řízení, při němž by arbitři rozhodli o výši náhrady, kterou má Česká republika zaplatit.
Arbitrážní superstar.
Spor, v němž jde o přibližně čtyřicet miliard korun, rozhodují opravdu výjimečné osobnosti mezinárodního práva. Českým arbitrem je Prof. Dr. Peter Behrens, významný německý právník, člen Institutu Maxe Plancka pro mezinárodní a soukromé právo, profesor na univerzitách v Hamburku a St. Gallenu. Hostoval také na univerzitách v Chicagu a Michiganu. Behrens pracoval jako právní poradce řady vlád a nadnárodních organizací. Je kromě jiného i členem Americké společnosti pro mezinárodní právo.
Saluka nominovala L. Yvese Fortiera, kanadského právníka a diplomata, který byl kromě jiného velvyslancem a stálým zástupcem Kanady při OSN. Pracoval pro Radu bezpečnosti jako předseda panelu Kompenzační komise ve sporu Irák - Kuvajt. Jako mediátor zastupoval také generálního tajemníka OSN ve sporu mezi Gabunem a Rovníkovou Guineou. Je předsedou rady ředitelů Alcan Inc. a guvernérem a ředitelem Hudson´s Bay Company.
Třetím a nezávislým arbitrem je královský rada Sir Arthur Desmond Watts. Významný a mezinárodně uznávaný britský právník byl kromě jiného zvláštním vyjednavačem v bývalé Jugoslávii v letech 1996 až 2001. Řešil spor mezi Eritreou a Etiopií, byl členem Britsko-irského arbitrážního tribunálu, Malajsko-singapurského arbitrážního tribunálu a podílel se na souzení sporu mezi Barbadosem a Trinidadem a Tobagem.
Zase ta Paříž
Jak bývá zvykem, je arbitrážní jednání přísně důvěrné a obě strany se musejí zdržet jakéhokoliv informování veřejnosti. Nicméně dílčí informace přece jen občas prosakují. Například Dillard byl zpovídán zejména otázkami týkajícími se toho, zda byla Nomura dostatečně informována o stavu IPB, když do ní v roce 1998 vstupovala. Dillard údajně přupustil, že Nomura o problémech v bilanci IPB dobře věděla a kupovala státní podíl s tím, že pomůže tyto problémy řešit. To také bylo důvod, proč byla kupní cena tak nízká a dosáhla necelých tří miliard korun. Právě nízká prodejní cena je z české strany považována za důkaz, že i IPB dostala určitou formou nějakou státní pomoc.
Arbitři zřejmě tuto otázku považovali za velmi důležitou, a tomu patrně odpovídá i přítomnost Ivana Pilipa mezi svědky. Jak je známo z již dřívější doby, Nomura se při jednáních o koupi IPB domáhala ujištění státu, že také další státní banky bude prodávat i s jejich problémy a nebude je očišťovat. Tohoto ujištění se jim ale oficiálně nedostalo. Některé dřívější informace však tvrdí, že Ivan Pilip Nomuru neoficiálně ujistil, že vláda žádnou sanaci bank neplánuje.
Jenže vláda záhy převzala záruky za pohledávky ČSOB před jejím prodejem a pak masivně sanovala Českou spořitelnu a Komerční banku.
Argumentace Saluky je založena na teorii spiknutí. Zástupci vlády a ČNB se prý předem dohodli s ČSOB a i za cenu obrovských nákladů převedli IPB do rukou jejího konkurenta. Silným argumentem pro tato tvrzení jsou údaje o takzvané pařížské schůzce, kde se sešli šéf ČSOB Pavel Kavánek, tehdejší guvernér ČNB Josef Tošovský a Pavel Mertlík. Na této schůzce měl být dohodnut postup vůči IPB. Tuto argumentaci může Saluka dokládat i výsledkem zkoumání parlamentní vyšetřovací komise a především obrovskými náklady na sanaci spojených ČSOB a IPB. Ty jsou nesrovnatelně větší než náklady vynaložené na záchranu zhruba stejně velké České spořitelny a Komerční banky. Čistá ztráta z operace IPB po odečtení všech výnosů bude činit zhruba 123 miliard korun. Poslední ocenění, které provedl JP Morgan, přitom říká, že záporná hodnota IPB byla jen necelých sedmdesát miliard. Nomura však zpochybňuje i toto číslo jako přliš vysoké. Ztráty mohou ještě narůst, protože ČSOB má nárok na odškodnění za prohrané soudní spory s bývalými klienty IPB.
Česká strana může naopak argumentovat tím, že jen řešila situaci, do níž se IPB dostala i vinou transakcí, které s bankou dělala Nomura. Šlo především o fingované navýšení kapitálu prostřednictvím úpisu podřízeného dluhu, který obratem od Nomury odkoupily firmy ze skupiny IPB za peníze půjčené přímo z banky. Tato transakce je předmětem dalšího arbitrážního řízení, tentokrát v Curychu. Tam se Česká republika domáhá odškodnění až do výše 263 miliard korun. Další problematickou operací Nomury byla transakce známá jako České pivo, kdy byla skupina pivovarů vyvedena z IPB a prodána jihoafrické pivovarnické skupině SAB. Zisk přitom zůstal Nomuře.
Marné smiřování.
Obě strany do poslední chvíle optimisticky předpovídají své vítězství. Málokdo přitom věřil, že arbitrážní tribunál skutečně zasedne, protože Nomura při svých sporech všude po světě dává přednost mimosoudnímu urovnání. K tomu však nedošlo, i když narovnání bylo velmi blízko. Když z úřadu odcházel v létě 2002 ministr financí Jiří Rusnok, předal svému nástupci Bohuslavu Sobotkovi dohodu o takzvané nulové variantě. Všechny strany sporu měly stáhnout všechny žaloby a dohodnout se na tom, že nikdo nikomu nic nedluží. To však nová vláda odmítla akceptovat. Důvodem byla údajně politická neprůchodnost takové dohody a možnost, že by si to zahraniční investoři vykládali jako slabost státu a vyvolali by další vlnu arbitrážních řízení.
Česká strana proto zkoušela jednat znovu. Snažila se přimět Nomuru k zaplacení nějaké významnější náhrady, třeba i nestandardní formou. Například nákupem problémové státní firmy za velmi vysokou cenu. Druhá strana ale na žádné větší kompenzace nebyla ochotna přistoupit.
Vyjednavač Nomury Sajíd Sadek se v průběhu loňského roku několikrát sešel při jednáních iniciovaných právě japonskou investiční bankou s ministerskými úředníky. V polovině ledna letošního roku se setkal i s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou, avšak bezvýsledně. Poslední pokus učinila Nomura na začátku dubna, těsně před zahájením výslechů u londýnské arbitráže. Důvěryhodný zdroj týdeníku EURO uvedl, že Sadek jménem Nomury státu nabídl jako vyrovnání „necelou miliardu korun“, stanovil si však několik podmínek. Částka neměla putovat do státního rozpočtu, ale na dobročinné účely, z dohody měla být rovněž vyjmuta IPB. Když ministerstvo odmítlo i tento návrh, začala arbitráž.
