Lidská povaha je neklidná, snadno podléhá strachu a hysterii. Zvláště když je online médii hnána k neustálému porovnávání a soutěžení, k hledání vítězů a poražených, jako by pandemie byla něco jako olympiáda. To vše si česká společnost vyzkoušela v první vlně útoku nového koronaviru. Ve druhé vlně, kdy už víme, s kým máme tu čest, co můžeme očekávat a také co můžeme dělat, bychom ale mohli být už poučenější a všímat si podstatnějších věcí, než je magie statických čísel. Ta by měla zůstat v gesci odborníků, kteří čísla shromažďují a vykládají. Ne, opravdu, každý nemusí mít názor na růst reprodukčního čísla nebo efektivitu roušek a obložnost nemocnic.
Co je tedy podstatné? Ve druhé vlně je to stále zjevnější. Podstatná je komunikace.
Rozprava o tom, co se děje a co se bude dít. Na tom, jak vláda vede rozhovor s občany, je vidět nejen to, jak společnost zvládá situaci, ale i to, o co vládě jde a jak vyspělá politická kultura tu existuje. Z tohoto pohledu se v pomyslných evropských žebříčcích propadáme. Premiér se zbavuje odpovědnosti za nárůst čísel po uvolněném létu a hází vše na občany, kteří to přece chtěli. Lídr se zbavuje svého lídrovství a otevřeně přiznává, že nikoho nikam nevede, že je pouhým otrokem lidu. Paradoxní, směšná, ale i smutná situace ve chvíli, kdy by nějaký lídr byl zatraceně potřeba.
Jestli v něčem Česko ve druhé vlně selhává, pak bohužel v tom, že nemá politika, na kterého by bylo spolehnutí. Chybí tu někdo, o jehož politický rozum by se dalo opřít, a pak v klidu říct – zvládneme to.
Euro i tentokrát nabízí dost inspirativního čtení, které vás snad vytrhne z depresivních úvah nad temnou budoucností země. V jiných, nepolitických oborech je naštěstí ještě dost lidí, kteří dávají naději na lepší příští. A jednou se, doufejme, objeví zajímavé a tvůrčí osobnosti i v politice.
Šťastné a zdravé proplutí druhou covidovou vlnou!
O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz
