Ve středním věku je už pozdě začít spořit na důchod
O důchodové reformě toho bylo již mnoho řečeno i napsáno. Snad jediné, v čem na politické i odborné scéně existuje konsenzus, je to, že je reforma zapotřebí. Vláda dala do svého programového prohlášení jako jednu z deseti priorit předložení návrhu reformy důchodového systému Poslanecké sněmovně. I přes ujišťování o dobré vůli jednotlivých politických stran a o ochotě k dohodě na základních rysech reformy se zdá, že docílení konsenzu bude obtížné.
===== Dlouhodobý schodek.
Náš důchodový systém je průběžně financovaný, to znamená, že peníze, které odvádí na důchodové zabezpečení zaměstnanec a jeho zaměstnavatel, jsou okamžitě spotřebovány na výplaty důchodů, zejména starobních, ale také invalidních, vdovských a sirotčích. Systém je dlouhodobě schodkový, nikde se žádné peníze nekumulují a v budoucnu k ničemu sloužit nemohou. Je tedy poněkud pochybné mluvit o případné zásluhovosti, snad jen velmi vzdáleně v morální oblasti: kdo více přispívá současným důchodcům, tomu budou více přispívat budoucí generace v jeho důchodu, což s ekonomickou zásluhovostí nemá nic společného. Další skutečností je, že demografický vývoj, zkratkovitě nazývaný stárnutí populace, povede při zachování průběžně financovaného důchodového systému jako dominantního zdroje příjmů ve stáří během následujících desetiletí k dramatickému propadu současného náhradového poměru, to jest vztahu reálného důchodu k reálné mzdě. Parametrické změny, což je umírněný koncept důchodové reformy, mají velmi omezený potenciál, v podstatě umožňují jen se trochu nadechnout a zamaskovat promeškaný čas. Jedinými dvěma významnými parametry jsou prodloužení věku pro odchod do důchodu a zvýšení odvodů ze mzdy na sociální zabezpečení. Že je nelze z biologických, politických a ekonomických důvodů výrazně zvýšit, je zřejmé.
Švédský či slovenský?
Jiná cesta, jako vžité klišé nazývaná švédským modelem (snad proto aby se vzbudil dojem, že se naši důchodci budou mít stejně dobře jako jejich švédští kolegové), není ničím jiným než reformou veřejného průběžného systému. Pomineme-li již zmíněnou pochybnost zásluhovosti, pak je určitě jejím přínosem transparentnost, motivace a možnost částečně ovlivnit svým chováním podmínky důchodu. Jejím úskalím je ovšem to, že při odstranění solidarity vznikne masa důchodců s velmi nízkými příjmy. Ani tento systém ovšem problém stárnutí obyvatelstva neřeší.
Další cestou je, chtělo by se říci, „slovenský model“, který rozděluje odvody ze mzdy na důchody na dvě části: na platby do průběžně financovaného, solidárního systému, který ovšem zajistí jen malý důchod, a na platby do povinného fondového systému, spravovaného příslušnými operátory, z nějž budou každému vypláceny ve stáří důchody z prostředků, které tam v produktivním věku vložil. Ani tato forma při dané výši odvodů nevytváří ovšem ještě potřebné prostředky pro zajištění stáří.
Koncept s nízkými odvody na důchodové pojištění a minimálními důchody, který by motivoval k individuálnímu pojištění, poněkud přeceňuje v našich podmínkách odpovědnost občana a v praxi by rovněž generoval mnoho sociálně ohrožených lidí v důchodovém věku.
V zahraničí se můžeme setkat s celou škálou důchodových systémů, ve většině z nich je oproti naší situaci patrná zejména existence zaměstnaneckých forem důchodového pojištění. V jedné věci však panuje shoda - bez zapojení se do individuálních forem důchodového připojištění může být sociální situace v důchodovém věku napjatá.
**Raději neotálet.**
Lze udělat jeden velmi jednoduchý závěr: není třeba čekat na reformu. Jedno je jisté, demografické změny vedou k tomu, že ve spotřebním koši člověka v produktivním věku musí posílit položka „zabezpečení stáří“, chce-li mít toto stáří důstojné. Příhodnost životního pojištění ke splnění tohoto účelu je v tom, že kryje komplexně sociální riziko člověka v produktivním věku, tedy nejen jeho starobní důchod, ale také invalidní, ale i vdovský a sirotčí. Podmínky a potřeby klienta se v průběhu dlouhého trvání pojistné smlouvy mění. Nejenže zpravidla časem roste možnost klienta platit vyšší pojistné a zvýšit si tak příjem na konci pojištění, ale mění se i jeho potřeby. Zatímco v mladším věku, kdy má malé děti, bude rozhodující zabezpečení rodiny v případě jeho smrti nebo invalidity, v pozdějším věku, kdy děti dospějí a důchod se přiblíží, může posílit spořicí složku. Pojišťovny jsou si této skutečnosti vědomy a přizpůsobují tomu stále více svou nabídku. Silnou pohnutkou pro sjednání soukromého životního pojištění je i jeho daňové zvýhodnění, které z dlouhodobého hlediska není vůbec zanedbatelné. Stát sice s jeho oprávněně požadovaným rozšířením z fiskálních důvodů otálí, ale příklady ze zahraničí ukazují, že daňová motivace je nejefektivnější.
===== Zaměřeno na pětatřicátníky.
Je zajímavé, že několik na sobě nezávislých propočtů variant důchodové reformy dospívá k jedné a téže magické věkové hranici, a tou je 35 let. Jinými slovy, reformy počítají, že podle nich budou pobírat v budoucnu důchod ti, kterým je v době zavedení reformy 35 let a méně. Starší 35 let budou pobírat důchody buď zcela nebo v jistém poměru podle pravidel před reformou. Uvědomíme-li si, že zavedení očekávané reformy u nás ještě několik let potrvá, a že je to právě mladá generace, která bude z hlediska vývoje demografie velmi ohroženou skupinou a zároveň jí brzy ujede vlak, pak je zřejmé, kdo by neměl na nic čekat.
Autor pracuje v České asociaci pojišťoven.
