Poslyšte příběh jedné české firmy těchto dnů. Takových, jako je ona, bychom tady chtěli mít víc. Je doopravdy česká, čímž se chce říct, že není součástí žádného nadnárodního koncernu, přesto produkuje finální značkový výrobek, který úspěšně vyváží do celého světa. Export je ziskovější než domácí prodeje. Podniku se daří, investuje mohutně z vlastního volného peněžního toku a ještě zvládl odvést vlastníkovi pěkné peníze. Přesto má starosti.
Sehnat specialisty, kteří umějí zajistit hladký provoz nově spouštěné technologie, je velký kumšt - jednak jsou drazí, ale hlavně není kde brát. Jenomže lidi nejsou ani na úplně opačném konci kvalifikačního spektra, neboť do směnného provozu se lidé nehrnou a míra fluktuace je trojnásobná ve srovnání s dobou před pěti lety, kdy pracovních příležitostí nebylo vlivem recese nazbyt a skutečnost, že někdo byl schopen nabídnout stoprocentní garanci, že výplata přijde v plánovaném termínu, se cenila.
Polovina pomocných dělníků odejde nebo musí být odejita ve zkušební lhůtě. Mnozí z nich jsou pod exekucemi a vzhledem k tomu, že nezabavitelné minimum je velmi nízké a cokoli nad něj padne na splácení dluhu, hledají zaměstnavatelé nějaké schůdné řešení v podobě benefitů, které by tento typ zaměstnanců nějak přilákaly a motivovaly.
Na pracovním trhu je Česko ve slepé uličce v zásadě kvůli gólům do vlastní brány na poli exekučního a insolvenčního práva. Ono se to nezdá, ale provoz dovede ochromit porucha klíčové a sofistikované technologie, kterou nemá kdo opravit, stejně snadno jako akutně chybějící pracovníci se základním vzděláním pro druhou směnu. Přijímat do těchto pozic zahraniční dělníky je sice parciální východisko z hlediska zaměstnavatele, ale také žádná radost. Navíc je lidí málo i v tradičních dodavatelských zemích Unie.
Robot vs. židle z IKEA
Doporučení v podobě masivních investic do náhrady těchto pozic nějakými senzory vyzbrojenými roboty je opravdu knížecí radou - objednací lhůty se počítají nikoli v řádu měsíců, ale spíše několika málo let. Navíc, jak nedávno zjistili výzkumníci z Nanyang Technological University v Singapuru, báječné nové stroje mají potíže předehnat člověka, který smontoval pár židlí z IKEA. Rovněž ušít tričko je pro ně velký problém. A jak zjistil i Elon Musk, produktivita jeho maximálně robotizované výroby automobilů Tesla famózně selhává ve srovnání s produktivitou pásové výroby u „dinosaurů“ typu Ford nebo General Motors.
Přečtěte si rozhovor s Miroslavem Singerem:
Miroslav Singer: Dobře je a dobře bude
Toto se podaří jednou, možná v nikoli vzdálené budoucnosti vyřešit úspěšně. To, co nevyřešíte, je problém s drahými technologiemi, když se jejich spuštění trefí zrovna do špatné fáze ekonomického cyklu. Co pak se splátkovým kalendářem, když linka jede na půl plynu? Dlouhé dodací lhůty u technologií jsou tak součástí problému, který české firmy musejí řešit, a mnohé by se nerady dostaly do stejné situace dvakrát během jedné dekády.
Velmi častá je otázka, zda „už není příliš dobře“ - navozující pocit blížícího se přelomu let 2008 a 2009. Navíc technicky vzdělaní Češi si uvědomují těžkou nadváhu v automobilovém průmyslu jako potenciálně velmi vážnou slabinu v případě, že na něj skutečně rychle dopadne technologicky přelomová změna. K čemu nám pak ty motorárny a převodovkárny budou?
Druzí v průmyslu; osmadvacátí v inovacích
Na co se orientovat v českém zpracovatelském průmyslu, jehož pozice v řetězci tvorby hodnot se za poslední čtvrt století usadila někde uprostřed? Není soustředěna na výzkumně-inovačním a designérském začátku, ale ani na konci v podobě marketingovém a prodejním „opracovávání značky“ a poprodejních servisních funkcích. Na těchto pólech se maximalizuje přidaná hodnota a koncentrují dobře placené profese, které jsou nositeli know-how.
Češi mají po Jižní Koreji druhý největší podíl zpracovatelského průmyslu na celkové zaměstnanosti a vytvořené přidané hodnotě na světě, jak zjistil ve svém „speciálu“ v rámci Světového ekonomického výhledu před pár dny Mezinárodní měnový fond. Co čert nechtěl, toto krásné druhé místo není doprovázeno stejným postavením v Bloomberg Innovation Index 2018, kde Jižní Korea skončila opět na prvním místě, ale Česko až na 28. příčce. Přitom jde o index sestavovaný z parametrů, jejichž sledováním se zabývají mezinárodní instituce, jichž je Česko členem, a měří veličiny typu výdajů na vědu a výzkum přes produktivitu na pracovníka až po patenty.
Dohnat a předehnat: Česko by mohlo být za čtyři roky bohatší než Itálie
Mimochodem, v první desítce inovačních premiantů najdeme šest evropských zemí a Izrael. U Izraele se zastavme, protože jde o nevelkou zemi, přitom s mimořádně vyspělou „kulturou startupů“ a propracovaným systémem podpory vědy a výzkumu. Můžete si říct, že není opakovatelný izraelský příběh včetně extrémně vysoké koncentrace vědců, na níž se v několika vlnách podílela imigrace většinou vysoce vzdělaných občanů bývalého Sovětského svazu, ale svého času třeba i Ceausescuova Rumunska. Jenomže pokud si izraelské výsledky srovnáte s celkovými výdaji na vědu a výzkum v dolarech, nikoli v procentech hrubého domácího produktu, jsou oproti Česku asi dvojnásobné. Výsledek? Nesrovnatelný.
Dostaneš to, za co si zaplatíš
Přitom se nedá říct, že by v porovnání s jinými zeměmi Unie, které jsou zhruba stejně bohaté, dávalo Česko na vědu a výzkum málo, ale struktura výdajů je hodně zaměřená na to, aby české vědě, lidově řečeno, neujel vlak světového poznání a aby udržela vědecké institucionální zázemí. Z toho plynou vysoké fixní náklady (nevyhnutelně) a relativně malé sepětí vědy s českým průmyslem, což je nemilé. Jenže bez posunu směrem k inovacím se neposuneme k vyšší přidané hodnotě ani náhodou a dál zůstaneme lokací, která je na technologickou změnu nadměrně citlivá.
Je možné v Česku zvýšit inovační kapacitu? No jejda. Jak říká staré byznysmenské rčení, „dostaneš to, za co si zaplatíš“. Jestliže přestaneme motivovat firmy k inovacím nejen literou daňových zákonů a berní úřady začnou pohlížet na výdaje na tyto účely nikoli jako na obzvlášť vychytralý pokus o daňový únik, bude to dobrý začátek. Navyšování rozpočtů výzkumákům a vysokým školám by mohlo být podmíněno nejen tím, co vymyslí, ale i tím, co firmám skutečně prodají. To je ta komercializace, to je ta práce pro firemní zadavatele, co nám tak strašně nejde. Já vím, že tu a tam jsou příklady, jimiž se všichni chlubí, ale chce to mnohem víc a větší kapky.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
