V čekankovinách, v tomto případě štěrbácích, pokračujeme jednoduchou zapékaninou, pozoruhodnou i výtvarně. S luskem červené papriky anglicky stále častěji zvaným „capsicum“ (místo dřívějšího „red pepper“), který se plete s drceným červeným pepřem neboli chilli paprikou. Podlouhlý červený lusk sladké papriky rozpůlíme podélně a vyčistíme od semínek. Do něho vložíme endivii čili bílou čekanku čili chicory nebo štěrbák, opět podélně rozpůlenou a zbavenou „srdce“. To je ten tvrdý spodek, který bývá hořký. Ten samozřejmě nevyhazujeme, nýbrž ponecháváme třeba do zeleninových polévek. Tepelnou úpravou se jeho hořkost zmírní. Rozložíme do vyolejovaného pekáče, potřísníme olivovým olejem, osolíme a dáme péct. Můžeme, ale nemusíme, přidat před pečením nebo i po pečení trochu strouhaného sýra. Vymysleli to Angličané, nejspíš někdo jako Jamie Oliver. Populární součást domácích rautů středních intelektuálních tříd, které rády chutně jedí, ale po Brownově krutém zdaňování už nemají na foies gras a kaviár. A říká se tomu „capsicum chicory bake“.
Na vynalézavé štěrbákové saláty musíme navštívit Francii, kde jsou populární dva: jeden s hruškami a rokfórem, druhý s ořechy. Ten první „salade d’endives aux poires et roquefort“ je génius, který nám do jednoho chodu kombinuje salát, sýr i dezert. Štěrbáky si podélně rozpůlíme, rozloupneme na jednotlivé lodičky a zbavíme srdíček. Do lodiček naskládáme podélně na osminky nakrájené hrušky, potřísníme je drobky rokfóru a čerstvě mletým pepřem, posypeme sekanou pažitkou a dochutíme zálivkou z oleje (nejlépe ořechového, ale neuškodí ani lehký neštiplavý olivový) a octa, jablečného raději než vinného. S ořechovým olejem a jablečným octem děláme i salátek ze stejných štěrbákových lodiček posypaných drceným vlašským ořechem a čerstvým ještě krémovým kozím sýrem, zvaný „salade d’endives aux noix“. Ten se dá navíc ještě vylepšit kapičkami tekutého medu.
Ale zpět k endivkám tepelně upravovaným, v díle zvaném „endives en portefeuille“ čili štěrbáky v aktovce. Proč zrovna v aktovce, se mně nepodařilo zjistit, dělají se zcela bez obalu, dušené na pánvičce (vizte recept). Na té se rozpustí máslo, do toho se dají dusit endivkové lodičky krájené jako v předchozích úpravách, ale může se nechat srdíčko, protože jeho hořkost se dušením zmírní. Osolíme, zalijeme čerstvě vymačkanou šťávou z citronu a pomeranče (pomeranč zcela odstraní hořkost srdíček), přidáme trochu cukru, přikryjeme pokličkou a lehce dusíme dvacet minut.
A propos cukr. Francouzi jej často přidávají do všelijakých omáček, a to způsobem, z něhož by Italům běhal mráz po zádech. Jako třeba do rajčatové omáčky na špagety. Brrrr. Ale o cukru se dovídáme něco psychologicky pozoruhodného. Zmírňuje bigotnost, dogmatismus, doktrinářství a předsudky. Tvrdí to Journal of Experimental Social Psychology, a ten by si jen tak něco nevymýšlel. Dokázaly to prý experimenty ne na jedné, nýbrž hned na dvou univerzitách, v Amsterodamu a na Floridě. Cukr dodává mozku energii, která rozpouští či potlačuje nepříjemné a nevraživé myšlenky, je tímto vědecky dokázáno.
Experiment vědeckého dokazování proběhl takto: Skupině osob obojího pohlaví a heterosexuálních sklonů byl ukázán obrázek mladého pána jménem Sammy, o němž byli informováni, že je homosexuál, a dostali za úkol o něm pět minut psát, jak asi probíhá jeho typický den. K tomu dostali 58 charakteristik, z nichž mohli do popisu vybírat. Polovina účastníků dostala předtím napít limonády s pravým cukrem, druhá s umělým sladidlem. Ti, kteří měli v sobě náhražku, použili víc charakteristik typicky homosexuálních, zženštilých či jinak z hlediska heterosexuálů na homosexuálech nesympatických než druhá polovina účastníků s pravým cukrem. Vyšel z toho tento vědecký závěr: „U lidí s nižší hladinou glukózy je větší pravděpodobnost vyjádření předsudků, stereotypů nebo pohrdání při popisování jiných lidí.“
Neznamená to prý nutně, že po určité dávce cukru naše předsudky zcela zmizí (celý mozek se nedá prohledat do poslední buňky, aby se dokázalo, zda se někde neschovávají). Jinak řečeno, nedá se dokázat, že předsudky se dají cukrem trvale vyléčit. Dokázáno je jen to, že na potlačení předsudků a nevraživosti prý mozek spotřebovává hodně energie, kterou právě cukr dodává. Takže cukrem získáme jen to, že nad negativními myšlenkami máme větší kontrolu, a proto je lépe zvládáme, když víme, že vyjadřovat je se nesluší. To samozřejmě nefunguje tehdy, kdy předsudky a bigotnost se sluší. Což by vysvětlovalo, jak je možné, že jedním z nejnáruživějších pojídačů vídeňských dortů a ze sladičů čaje byl Adolf Hitler.
Takže máte-li nějaké předsudky, cukr vám je pomůže utlumit jen tehdy, když je sami utlumit chcete. To by tak ještě bylo, aby se lidské myšlenky daly tak snadno manipulovat obyčejným cukrem.
Štěrbáky v aktovce
Na pánvičce se rozpustí máslo, do toho se dají dusit podélně rozpůlené čekankové lodičky. Může se nechat i srdíčko, protože jeho hořkost se dušením zmírní. Osolíme, zalijeme čerstvě vymačkanou šťávou z citronu a pomeranče (pomeranč zcela odstraní hořkost srdíček), přidáme trochu cukru, přikryjeme pokličkou a lehce dusíme dvacet minut.
