Vzpoura prodloužených rukou
Tak ministra financí Bohuslava Sobotku zlobí, že členové dozorčích rad v polostátních podnicích vydělávají pěkné peníze. Státní úředníci sice mají zaracha, ale to se dá přece vyřešit. Nakonec mu to předvedl jeho vlastní náměstek Zdeněk Hrubý, který prokázal značné pochopení pro teorii racionálních očekávání a zachoval se velmi ekonomicky. Dal výpověď. Lepší pěkný bonus v ČEZ než nejisté roční působení v náměstkovské funkci a pak odchod bez poděkování. Podobně racionální postup zvolil před časem i náměstek Václav Srba a nyní to kupodivu vyvolává jakési podivné pozdvižení.
Vždyť je přece už řadu let zcela jasné, že si dosavadní vlády nebyly schopné jasně vyložit, jak a proč posílají zástupce státu do statutárních orgánů firem. Nebo přesněji, vykládají si to po svém. Obzvláště vlády sociálních demokratů neoplývaly ponětím o tom, co je to akcionář a jak tato nepochopitelná osoba hájí své ekonomické zájmy. Zpravidla dokonce osobu akcionáře nebyly schopné určit. Někteří členové kabinetu se domnívali, a zřejmě dále domnívají, že akcionářem je příslušný ministr či premiér, a na základě toho se i chovají. Že by to měl být stát a jeho zájmy by měly být hájeny, o to jde vždy až v poslední řadě. Místa ve statutárních orgánech jsou kořistí, o niž se bojuje v koaličních jednáních, a od lidí, kteří jsou na tato místa vysíláni, se očekává především loajalita k vysílajícímu politikovi, který jim to teplé místečko přihrál. Od těchto míst se pak odvíjejí výsledky bojů o oficiálně zcela privátní zakázky, sponzoring sportovních i kulturních událostí a potůčky i potoky peněz. Státní úředník na tomto postu však časem přestává snášet svou roli prodloužené ruky kohosi a také logicky chce nasytit sebe a své nejbližší.
S ohledem na mnohaletou praxi, v letech vlády Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse dovedenou k dokonalosti, se nelze divit, že cosi jako corporate government ve firmách s majoritní účastí státu prostě neexistuje a je zcela neznámým pojmem.
Počínání Sobotky při zásazích do různých motivačních programů je velmi problematické. Například je možné klást si otázku, zda by lidé v dozorčích radách ČEZ a Českého Telecomu souhlasili s opravdu extrémně velkorysými motivačními programy, kdyby na nich od samého počátku nebyli i oni sami nějak zainteresováni. Když Sobotka zarazil tyto odměny dozorčí radě v Telecomu a nyní se chystá udělat totéž s motivačním programem v ČEZ, musí se Gabriel Berdár s Martinem Romanem za břicho popadat, jak šikovně to udělali a jak jim ten trouba zase naletěl.
Celý problém je v tom, že politická reprezentace nemá žádnou představu, kam a jak by se státní firmy měly ubírat. Je obecně platné, že s tím má potíže každá vláda, a proto je stát špatným vlastníkem. Tato teze však rozhodně neznamená stoprocentní alibi pro dlouhodobě otřesné chování vlády, která dává zcela mimořádnou moc do rukou vrcholného managementu.
Jaké jsou vlastně povinnosti zástupců státu ve firmách, jak skládají účty a komu? Je správné, že za rozhodování, kde jejich ruku vede politika, jsou odpovědni před zákonem? Na to nejsou jasné odpovědi a bylo by dobře, aby byly. Stát by měl, pokud svým zástupcům předepisuje, jak mají hlasovat, a zakazuje jim brát odměny, převzít odpovědnost za jejich rozhodování a ručit za případně způsobenou škodu. Nebo by je neměl připravovat o peníze. Dobrá vláda by dávno udělala v těchto věcech pořádek.
Pokud by se opravdu odpovědně starala o správu státního majetku, měla by nejspíše i jasno, jak vysoké jsou přiměřené odměny managementu, a porovnávala by to pečlivě s poměry v privátních firmách doma i v zahraničí. Nevznikaly by skandály kolem toho, že si někdo vydělal dvacet, třicet, či šedesát milionů za rok. Ještě stále stojí za to, něco s tím udělat a vyjasnit způsob, jak hodlá stát hospodařit v podnicích, které kontroluje. Není totiž jenom ČEZ a prodaný Telecom. Stát dosazuje své lidi do České pošty, ČSA, MERO, Čepra a do spousty dalších velkých i menších firem, jimiž protékají desítky miliard korun. Teplých křesel je ještě hodně a také po příštích volbách o ně bude strkanice. A mimochodem už dnes je celkem jasné, že sociální demokraté v té strkanici nebudou mít ty nejostřejší lokty. Proto by od nich bylo docela moudré, kdyby konečně stanovili nějaká jednotná a korektní pravidla corporate governmentu pro podniky, v nichž budou lidé státem pomazaní nadále rozhodovat o penězích patřících ve skutečnosti daňovým poplatníkům.
