Mark Reckless a Douglas Carswell jsou od letošního podzimu nejčerstvěji zvolenými poslanci britského parlamentu. Jejich kariéry zároveň patří k nejbizarnějším. Oba byli řadovými poslanci Konzervativní strany – rezignovali však, aby vyvolali doplňovací volby. V nich vzápětí úspěšně kandidovali znovu, ovšem již v barvách Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP). Proč takový veletoč?
UKIP není v pravém slova smyslu politickou stranou, nýbrž zájmovým sdružením: jejím de facto jediným programem je dostat Británii z Evropské unie. Poddaní Jejího Veličenstva na to překvapivě dobře slyší. Donedávna hlásal slogan UKIP jednoduché řešení složitého vztahu s kontinentem slovy „není jiné cesty než ven“. Dnes již je slogan pozměněn na „není jiné cesty než UKIP“ – to proto, že sama nutnost vystoupit z EU je v kruzích jejích voličů jasná věc. A o tom, že jejich voliči nejsou skupinou docela marginální, svědčí výsledek květnových voleb do Evropského parlamentu: UKIP v nich jasně zvítězila a po více než sto letech narušila britský duopol konzervativců a labouristů.
Mezi dvěma ohni
UKIP proto může tlačit na vládu a především jejího silnějšího partnera, Konzervativní stranu. Její ministerský předseda David Cameron je v nemožné situaci. Když bude ochotný uzavírat v Bruselu kompromisy o britských zájmech, budou mu domácí euroskeptici (voliči i poslanci) utíkat k UKIP. Když bude nekompromisní, nemá v souboji proti zbytku evropských politických špiček šanci.
Tato dynamika je klíčová: aby Cameron ustál domácí tlak, bude muset voličům patrně slíbit celobritské referendum o vystoupení z Evropské unie (zatím se počítá s tím, že by se mělo konat v roce 2017, pokud samozřejmě Cameron a jeho toryové napřesrok vyhrají parlamentní volby). Jak referendum dopadne, by záleželo především na tom, jestli se Cameronovi podaří vyjednat pro Británii výhodnější podmínky členství v EU. To zase závisí na tom, kolik dobré vůle se Cameronovi podaří vygenerovat mezi ostatními evropskými lídry. A čím více bude ministerský předseda tlačit na pilu, aby si zachoval tvář doma, tím méně dobré vůle pro něho bude v Bruselu.
Snadno se tak může stát, že Británie Evropskou unii opustí, aniž by to kdokoli nějak zvlášť chtěl: v britské veřejnosti čítá tvrdé euroskeptické jádro zhruba 25 až 30 procent; podnikatelská komunita v Londýně chce v EU jednoznačně zůstat; stejně tak tři hlavní politické strany, labouristé, liberálové i konzervativci (ačkoli posledně jmenovaní s výhradami a brbláním). Dokonce i Berlín Brity v Unii potřebuje, aby se mu lépe jednalo s Francouzi.
Díky výše popsané dynamice však pravděpodobnost britského odchodu z Unie, zkráceně brexitu, každým týdnem roste. „Z divoké fantazie některých extrémních toryů se najednou stala reálná možnost,“ řekl listu Financial Times Mark Leonard, vlivný muž politického PR z doby premiérování labouristy Tonyho Blaira a později zakladatel Evropské rady pro zahraniční vztahy, „prvního panevropského think tanku“.
Desetina procenta
Pokud tedy na brexit dojde, co se stane? Trochu antiklimaktická odpověď říká, že skoro nic. Londýnský euroskeptický think tank Ústav pro ekonomické záležitosti letos vypsal odbornou soutěž, jejíž účastníci měli určit zisky a ztráty z brexitu plynoucí. Vítěznou práci sepsal 30letý diplomat a ekonom Iain Mansfield, jinak zaměstnanec britské ambasády na Filipínách. Příznivci i odpůrci brexitu se zhruba shodují s experty z Financial Times i týdeníku The Economist na tom, že odvedl dobrou práci.
Výsledek? Nejpravděpodobnější možností je, že do roku 2027 by Británie díky odchodu z Unie v roce 2020 získala 0,1 procenta HDP. „Jestli tohle je hlavní argument pro brexit, začínám se o euroskeptiky bát,“ napsal John McDermott z Financial Times.
Šedá teorie
Konkrétní podoba Evropy po britském odchodu z Unie by závisela na tom, kolik dobré vůle by po takovém procesu na obou stranách zbylo. Britové nejsou členy eurozóny ani Schengenské dohody o bezpasovém přeshraničním cestování, pročež by jejich odchod byl jednodušší než v případě třeba Francie.
Reálně se nabízejí dvě varianty: první z nich je členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA), jež sdružuje Island, Norsko, Lichtenštejnsko a Švýcarsko. To by usnadnilo pohyb zboží mezi britským a evropským trhem. Perverzním důsledkem takového řešení by byl stav, kdy by Britové byli nadále podřízeni většině pravidel Evropské unie, která se jim zajídají (například Norsko respektuje 75 procent veškeré euroregulace), ovšem neměli by žádnou možnost tato pravidla ovlivnit.
To není zrovna reklama na brexit. Totéž platí i pro vyšší stupeň propojení s EU, členství v Evropském hospodářském prostoru (EEA). Tím disponují všechny země EFTA kromě Švýcarska.
Brexit v číslech
Z toho je vidět, že samotné členství (či jeho absence) v té či oné evropské struktuře nemusí být pro postavení dotyčné země v Evropě rozhodující. Záleželo by na konkrétních dohodách. Jeden příklad za všechny: automobilky ze zemí fungujících mimo EU platí desetiprocentní dovozní clo. Platilo by i pro Británii? Pokud ano, je možné, že třeba vedení firem Toyota a Nissan, jež chtějí v Británii otevřít továrny, by si svůj krok rozmyslela.
Ovšem skutečný stav věcí by závisel na dohodě britské vlády s Bruselem – dnes tedy de facto na dohodě mezi Cameronem a Angelou Merkelovou. Těžko si představit, jak se spolková kancléřka může přetrhnout, aby Londýnu vyšla vstříc, když už by věci došly až k brexitu.
Podobně se věci mají stran zjednodušeného argumentu příznivců brexitu, jenž se opírá o statistiku obchodní bilance. „Británie více ze zbytku EU dováží, než do ní vyváží, takže kontinentální politici si jakákoli radikální opatření dobře rozmyslí,“ citoval list The Independent šéfa UKIP Nigela Farage. Bohužel nejen pro něho to platí jen o zboží; nejcennější britský vývoz totiž probíhá v oblasti služeb, zejména finančních – a tam platí poměr právě opačný. Z celkového objemu evropských aktiv, která jsou finančně spravována, jich třetina je spravována z Londýna, kde má ústředí na 500 světových bank. Hrozba zkomplikování finančních vztahů je potenciálním bičem na každou britskou vládu – i na každou myšlenku na brexit.
Pro běžného českého čtenáře je nicméně nejdůležitější informace, jak by brexit zamával se vstupem na ostrovní trh práce. To je kardinální problém. Ekonomicky motivovanou migraci vidí vždycky rádi ekonomové, zatímco domácím (téměř) vždycky leze krkem.
Však také právě imigrace je hlavním bodem stížnosti UKIP. Zjednodušeně řečeno, mnozí Britové si myslí, že do jejich země přijíždí příliš mnoho Rumunů, Bulharů, Poláků a Čechů, jejichž hlavní motivací je podojit tamní sociální systém. Londýn přitom už od dob Tonyho Blaira sociální štědrost postupně omezuje – například zkrácením doby, po kterou smí imigrant pobírat dávky v nezaměstnanosti; stanovením minimální lhůty, kterou musí strávit prací, než smí zažádat o sociální bydlení, nebo omezením možnosti pobírat dávky na děti, které zůstaly ve staré vlasti.
Cesta za prací
Kdo by chtěl po roce 2020 vycestovat za prací do Británie, měl by to podobně obtížné jako dnes v Norsku, jež zaměstnává Čechy méně ochotně než Británie. Pro ty, kteří už na ostrovech jsou, je to jinak: buďte v klidu, jakékoli omezení vstupu na britský trh práce by nebylo retroaktivní. V Británii žije 2,3 milionu přistěhovalců z evropské pevniny (a naopak 1,8 milionu Britů žije na kontinentální straně kanálu) a je obtížně představitelné, že by se lídři nedohodli na vzájemně víceméně benevolentním řešení.
Mohou se však snadno nedohodnout jinde. UKIP totiž požaduje víc – prostě zastavení přílivu imigrantů. Bez ohledu na míru ekonomické moudrosti takového postoje se tento požadavek promítá do postoje Cameronova. Ministerský předseda dnes chce buď vystavit celkovou imigrační kvótu pro přistěhovalce z EU, nebo alespoň omezit vstup Bulharům a Rumunům.
A tady začíná jít do tuhého. Kancléřka Merkelová netradičně přes média vzkázala do Londýna, že žádné omezení volného pohybu osob nepřipadá v úvahu. Týdeník Der Spiegel ji citoval, že v tomto bodu nikomu ustupovat nebude a že „potřebujeme Brity v Unii, ale ne za každou cenu“. To se v prostředí mezinárodní diplomacie rovná políčku hřbetem ruky.
Cameronova tragédie
V tom spočívá neřešitelná tragédie britského premiéra. Neuctivě se o tom v soukromí vyjádřil polský ministr zahraničí a Cameronův kolega z výstředního elitního Bullingdon Clubu na Oxfordské univerzitě Radek Sikorski.
Podle jeho názoru (formulovaného peprným jazykem v soukromí; na veřejnost se dostal přepis odposlechu) se měl Cameron zbavit euroskeptiků ve vlastní straně hned na začátku, když se stal šéfem partaje, a ne se snažit je postupně uchlácholit ústupky.
Cameron to patrně ví také – ale není mu to mnoho platné. Zejména ve chvíli, kdy jeho potenciální soupeř o vedení Konzervativní strany, londýnský starosta Boris Johnson, klidně píše (pro The Daily Telegraph), že po odchodu z Evropské unie by Britové „rychle zjistili, že většinu našich problémů nezpůsobuje Brusel, nýbrž chronická britská krátkozrakost, nevyhovující management, lenost, nízká kvalifikace a kultura co nejsnadnějšího uspokojování potřeb“. Johnsonovi to projde, Cameronovi nikoli – a podle toho bude Británie kolem roku 2020 vypadat.
Čtěte také:
Británie na přistěhovalcích z nových zemí EU netratí, dokládá studie
Polsko nedovolí Cameronovi změnit unijní smlouvy o imigraci
EU omezí přistěhovalcům z členských zemí nárok na sociální dávky
