Bonn zaplatil Moskvě za souhlas se sloučením sedmdesát miliard marek
Před deseti lety, třetího října 1990, se naplnila věta z preambule Ústavy Spolkové republiky Německo z roku 1949. „Veškerý německý národ se vyzývá, aby ve svobodném sebeurčení usiloval o jednotu a svobodu Německa, stojí v prologu. Po desetiletích splněný úkol neměl však od začátku jednoznačnou podporu. A to ani v obou částech příští federace, ani v zahraničí. Největším odpůrcem vzniku společného německého státu byl Sovětský svaz, proti byla dlouho i konzervativní britská premiérka Margaret Thatcherová. Ostatní západní země v čele s USA projekt naopak uvítaly a zaměřily pozornost na začlenění nové velmoci do integrované Evropy a jejích struktur. Požadavky Moskvy byly od počátku známé. Německo se mělo vzdát jaderných, biologických a chemických zbraní, seškrtat početní stav Bundeswehru na 370 tisíc mužů. A nepustit někdejší Honeckerovu říši do Severoatlantické aliance dříve, než ji opustí poslední sovětský voják. Odměnou byl Gorbačovův podpis na úmluvě paktu čtyři plus dva (USA, SSSR, Velká Británie, Francie + Bonn a Berlín) o svrchovanosti německého státu a nedotknutelnosti východních hranic ze září 1990. Do bývalého Sovětského svazu proudily ovšem tou dobou tuny masa, oblečení a dalšího zboží. Stejně jako nevídaný transfer miliard marek, které měly zachovat ideu spojené německé velmoci při životě. Deník Handelsblatt, kterému se podařilo získat svědectví účastníka tehdejších tajných jednání v Moskvě a na Kavkaze, Kohlova zahraničněpolitického poradce Horsta Teltschika, dal své reportáži výmluvný titulek Miliardový poker o jednotu. A zdůraznil, že zatímco na slavnostech k desetiletému jubileu zněly především řeči o přátelství a státotvorném umění, mělo úsilí o sjednocení i skrytou stránku. Přesně vyčíslitelnou cenu. Muži v černém. V letadle Luftwaffe, které rolovalo poránu 13. března 1990 na dráze letiště v Kolíně–Wahnu, seděli kromě Teltschika dva cestující v tmavých oblecích. Když se piloti, kteří musejí vést seznam pasažérů, ptali na jejich jména, pokrčil poradce rameny. Ostatně i cíl cesty, hlavní město Sovětského svazu, se letci dozvěděli těsně před startem. Oněmi tajnými společníky byli šéf představenstva Deutsche Bank Hilmar Kopper a první muž Dresdner Bank Wolfgang Röller. Oba bankéře požádal o laskavost Kohl. V zájmu německé jednoty, ve věci velkých peněz. Mise měla v Moskvě zjistit, co Sověti chtějí a co jsou za to ochotni dát. Teltschikovi, který požádal kancléře o instrukce, se dostalo lapidární odpovědi: „Vy přece víte, nač myslím. A Teltschik věděl, vždyť pracoval pro Kohla už od roku 1972. Nejprve jako ministerský rada v Porýní–Falci, později coby vedoucí oddělení zahraničních a vnitropolitických vztahů, politiky rozvoje a vnější bezpečnosti na kancléřském úřadě v Bonnu. Impérium Michaila Gorbačova se v té době nacházelo na pokraji existenčního kolapsu. Sovětský vůdce, který se netajil obdivem k výkonnosti německé ekonomiky, tamnímu blahobytu, čistotě a pořádku, stál před zásadní otázkou co dál. Slib přítele Helmuta Kohla z roku 1989, že Německo rozlehlé mocnosti na východě kdykoli pomůže, bude–li v nouzi, posloužil nyní jako dar z nebe. Vztahy obou státníků přitom nebyly vždy vřelé. Ještě před pár měsíci, od prosince 1989 do ledna 1990, čekala marně bonnská vláda na kancléřovo pozvání do Kremlu. Gorbačov, kterého rozezlil desetibodový náčrt cesty k německé jednotě natolik, že ho označil za diktát, mlčel. A nechal Kohla čekat. Teprve s odstupem času vysvětlil tehdejší ministr zahraničí Eduard Ševarnadze, že stranické a státní vedení SSSR zvažovalo, zda nemá v NDR zasáhnout. Někteří horlivci mluvili dokonce o vojenské intervenci. Maso a podprsenky. Vidina pomocné ruky zvítězila. Teltschika vyhledal sovětský velvyslanec Kvicinskij. Na poradcův dotaz, oč mají Sověti největší zájem, padlo jediné slovo: maso. Bonnská vláda shromáždila potravinovou pomoc v hodnotě 220 milionů marek. A o pár měsíců později pomohla znovu. Z NDR zamířily na východ půlky prasat, hovězí a jehněčí maso, drůbež a jiné zboží. V hodnotě 1,3 miliardy marek. Pomohli šéfové velkých obchodních center – nejen s velikostí zásilky. Ještě po letech vzpomínal Kohl na těžko splnitelná přání Sovětů. Patřily mezi ně například podprsenky, které nebyly v žádané velikosti v Německu téměř k sehnání. A nešlo jen o maso a spodní prádlo. Sovětský svaz potřeboval především peníze, aby byl vůbec platebně schopný. Kohl reagoval kladně. Gorbačovova změna postoje a slova, že Němci mají právo na sebeurčení a vlastní řešení otázky sjednocení, si zasloužila ocenění. Tajná výprava Teltschika a obou předních německých finančníků měla otestovat terén. A předeslat Gorbačovovi, že případný miliardový úvěr se zárukou Spolkové republiky bude jen součástí balíku bilaterálních a multilaterálních ujednání. Cesta k německé jednotě, k ukončení rozhovorů čtyř vítězných mocností a obou německých států a k členství Německa v Severoatlantické alianci musí však být volná. Teltschik, který mimo jiné připomněl kremelskému vládci jeho nápad pozvat Kohla na rodný Kavkaz, vzpomíná na citlivost, s jakou přijímali Sověti pouhý náznak výměnného obchodu. Že protislužbou za cash platby v markách musí být souhlas se sjednocením a účastí v NATO. „Choulostivé bylo, aby Gorbačov pochopil, že kancléř je k úvěru připraven, ale že jde jen o část celkových opatření. Oslovený pochopil. Pozvání na Kavkaz. Německé ministerstvo zahraničí nemělo o Teltschikově výpravě tušení. K odhalení pomohla náhoda. Debaty v sovětském hlavním městě se protáhly a Luftwaffe, která plánovala další využití letounu, se na diplomacii dotázala, kdy že se ti z Moskvy vrátí. Mezi rádcem a ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem notně přituhlo. Bonn dodržel slovo a zaručil se pro Moskvu za úrokově výhodně půjčených pět miliard marek. Na Kohlův nátlak se aktivně angažovaly banky. Zavázaly se, že v případě insolvence dlužníka ponechají desetinu břemena na sobě. Příjemce vzápětí ujistil západního partnera, že kavkazský výlet platí. Termín byl stanoven na 15. a 16. července. Kohlovi, Genscherovi a Teltschickovi, kteří zahájili cestu opět v Moskvě, vyrazil průběh rozhovorů dech. Gorbačov vyložil zásadní body budoucího německého vývoje přesně v duchu bonnských představ. Suverenita Německa bude obnovena a stát zůstane v NATO. Pro sovětskou vojenskou přítomnost na území NDR, stanovenou na další tři až čtyři roky, bude vymyšleno přechodné smluvní řešení. A stejně jako Kohl chtěl i Gorbačov pojistit budoucí vztahy komplexní dohodou. Sovětský prezident nezapomněl poděkovat návštěvě za pětimiliardový úvěr, který označil za správný tah ve správný okamžik. Atmosféra se stala ještě srdečnější, když oba státníci navštívili na Kavkaze Stavropol a Archys, kde měl hostitel daču. Fotografie Kohla a Gorbačova, jak se procházejí v pulovru a pletené bundě poblíž říčního přístavu, obletěly svět. Dne 16. července oznámil kancléř v přímém přenosu sovětské televize užaslým novinářům, že sjednocené Německo se rozhodne svobodně a samo, zda vůbec a jakého paktu bude členem. A zavázal se k celé řadě vojenských ústupků. Odkryté hledí. Na moskevské tiskové konferenci se Kohl vědomě vystříhal toho, aby dal do souvislosti výsledek vyjednávání s finanční injekcí. Gorbačov udělal totéž, ale při diskusích za zavřenými dveřmi zdůraznil, že prostředky na pobyt sovětských vojáků v Německu, úhradu jejich transportu zpět do vlasti včetně ubytování a péče očekává z německé strany. Dohody o stažení armády vznikaly těžko. Gorbačov čelil tlaku Ústředního výboru Komunistické strany. Pro některé aparátčíky byla Gorbačovova vstřícnost příliš. Pokusili se tudíž vytěžit maximum. A protože do politického obsahu zveřejněných jednání nemohli, začali požadovat peníze. Němci nabídli v září 1990 šest miliard marek, Sovětský svaz chtěl 18,5 miliardy. Začal se hrát miliardový poker o německou budoucnost na nejvyšší úrovni. „Kohl a Gorbačov žhavili telefony. Mluvili hlasitě a energicky. Kohl přihodil na osm miliard, Gorbačov reagoval rozhořčeně a mluvil o léčce. Kancléř poté zdůraznil, že i on umí být tvrdý, líčí Teltschik v Handelsblattu. Třenice pokračovaly ještě 10. září, kdy se Němci uvolili k jedenácti až dvanácti miliardám marek. Kreml vymáhal o pět miliard více. S hrozbou, že pokud Bonn nevyhoví, budou muset být všechna témata prakticky znovu projednána. Kohl ustoupil. K dvanácti miliardám přidal bezúročný úvěr tří miliard marek. Tím, že Gorbačov zatáhl na poslední chvíli záchrannou brzdu, způsobil podle pozorovatelů to, co si nepřál: překlenovací pakt o podmínkách stažení vojenských jednotek dostal jednou provždy nálepku „cena za jednotu . Teltschik přesto soudí, že náklady na dosažení stanoveného cíle byly spíše malé. Ale i on připouští, že Německo by nejspíš muselo více couvnout, pokud by nebylo připraveno splnit sovětské finanční požadavky. Úmluva, jež zaručila Německu suverenitu, byla podepsána 12. září 1990 v Moskvě. Studená válka skončila, německé sloučení dostalo zelenou.
Příliš málo muziky Šestnáct spolkových zemí, osmdesát dva milionů obyvatel. Nejsilnější ekonomika v zemích evropské patnáctky, která vytváří třetinu hrubého produktu unie. Německo roku 2000. Finanční švy, kterými sešívaly západní země a spolková vláda celoněmeckou jednotu, nemají obdoby. Vykoupení svobody rozhodování na Moskvě před deseti lety je téměř mizivé. Hrubý transfer do připojených regionů dosáhl podle kolínského Institut der deutschen Wirtschaft (iwd) 1,819 bilionu marek, čistý tok 1,393 bilionu. Mezera mezi oběma částmi federace přesto zůstává. Hospodářský růst v bývalé NDR po rozmachu na začátku devadesátých let výrazně ochabl, nezaměstnanost je v porovnání se západem dvojnásobná. Jen příjmy Ossis se utěšeně šplhají k výši výdělků Wessis. I to je Německo roku 2000. Fond německé jednoty počítal s celkovými náklady na obnovu východoněmeckého hospodářství ve výši 115 miliard marek. Dnes míří k „chudým příbuzným ročně asi 140 miliard marek. Solidární příspěvek ukrajoval všem z daně z příjmů 7,5 procenta, v roce 1997 byl snížen na 5,5 procenta. Pomáhala i pokladna Evropské unie. A úspěšně. V letech po sjednocení rostlo východoněmecké hospodářství dvakrát až třikrát rychleji než ekonomika západní části: investoři ocenili převzetí západoněmeckého zákonodárství. Obrovský rozmach zaznamenalo stavebnictví. Jen v roce 1995 vytvořili stavbaři osmatřicet procent hrubého produktu federace. Rychlá privatizace si však vybrala krutou oběť ve ztrátách zaměstnání. V letech 1989–1994 bylo na východě zrušeno každé třetí místo. Největší škrty vykazovala energetika, těžba a průmysl. Úspěchem bylo naopak vytvoření více než půl milionu malých a středních podniků, které živily v roce 1994 polovinu všech německých pracujících. Průměrná nezaměstnanost se na východě drží kolem sedmnácti procent, na západě se pohybuje mezi osmi a devíti procenty. Hrubý produkt na jednoho východního Němce činí setrvale 61 procent západní úrovně. V průmyslu pracuje z tisícovky Ossis pouhých dvaašedesát osob (u sousedů 107). Příjmově nejsilnější region, Východní Berlín, zaujímá 236. místo. Deset let po sloučení se nerovnováha mezi produkcí a spotřebou finančních prostředků ještě zvětšila. „Každá třetí marka, která je na východě využita nebo investována, přichází z vnějšku. Dvě třetiny z transferu, zbytek z importovaného kapitálu, píší analytici iwd. Letošní zpráva šesti německých vědeckých ústavů předpovídá Německu až tříprocentní růst, což je dvojnásobek loňského výsledku. Prognózy pro východ zůstávají slabé. Britský Economist s odvoláním na studii berlínského kabinetu uvádí, že zpoždění může bývalá NDR dohnat za třicet let. Bude–li ročně dosahovat čtyřprocentního růstu. Nové země je stále nutné podporovat, shodují se experti iwd. A zaostávající regiony musí dostat nové příležitosti. Čím dříve, tím lépe. V roce 2004 vyprší platnost čtyř podpůrných programů, jimiž drží západní část státu tu východní nad vodou. Ústavní soud v Karlsruhe omezil k tomuto datu rozpočtové finanční vyrovnání (ročně 24 miliard marek), skončit mají dodatečné příděly (čtrnáct miliard), dotace do infrastruktury (6,6 miliardy) a daňové zvýhodnění investic (letos 4,6 miliardy).
(iza)
