Martin Švehla
Bilance bank jsou nejen citlivým zrcadlem stavu ekonomiky země, jejich síla a stabilita je rozhodujícím parametrem řešení problémů. I když se tedy například dnes, v době ekonomických potíží, zdá někomu přijatelné, aby banky trochu slevily z e své obezřetnosti a pomohly finančně ekonomiku oživit, je to ve své podstatě jedna z nejhorších myšlenek. Ozdravit ekonomiku mohou silné a zdravé banky, slabé a nemocné to nedokážou. Ekonomika v potížích vyžaduje úzkostlivé a pečlivé rozmísťování finančních zdrojů k těm aktivitám, které přinesou největší efekt, a naopak rychlé odsuny peněz z firem, které perspektivu nemají. V případě, že dojde ke značné alokaci fondů do špatných pr ojektů, nastávají buď kolapsy bank (to znamená náklad nesou někteří daňoví poplatníci zvaní vkladatelé), nebo je problém řešen státem. V tom případě jsou tyto peníze vlastně fiskální expanzí bez rozhodnutí vlády nebo parlamentu.
Vyplývá to z toho, že úkolem bankovního sektoru je efektivně přerozdělovat úspory. Toto zvláštní postavení bankovního sektoru v rámci tržní ekonomiky nebývá příliš zřetelné. Jen občas vezme svět na vědomí, že ten který stát vynaložil tím či on ím způsobem závratné miliardy k sanaci své bankovní soustavy, případně jedné či dvou významných státních či soukromých bank. Jen nepřímo si veřejnost uvědomí, že vlády, které se běžně potýkají s částkami v řádu tisíců či milionů a ved ou o ně zásadní spory, rozhodnou relativně snadno o miliardách pro banky. Pravdou však je, že miliardové injekce do churavých bank jsou často jen zlomkem potenciálních škod, které by vznikly úpadkem velké banky či kolapsem bankovního systému země v důsledku krize důvěry.
Injekce mohou mít různé podoby - vznikají konsolidační instituce, banky se zestátňují či privatizují, odkupují se nezdravé části bilancí, provádějí fúze a mnoho dalších operací. Je to svého druhu výjimečný stav, který vyžaduje výjimečné kroky, mnohdy nadřazené i politickým rétorikám.
Vývoj českého bankovního sektoru se rovněž dotknul hranic, za kterými bylo reálné riziko celého systému. Bylo to v době konsolidace malých domácích bank, prakticky tedy v roce 1996, kdy insolvenci identifikovali auditoři celkem v patnácti malých a středních bankách a taková série samozřejmě měla vliv na důvěru veřejnosti v bankovní systém jako celek. Proto byl nad rámec platných zákonů zvolen postup, který drobné klienty před důsledky konsolidace ochránil. Ztráty, vzniklé v těchto bankách, byly v první řadě uhrazeny podle zákona na úkor akcionářů. Ti přišli o kapitál banky buď tím, že bylo základní jmění sníženo, nebo byla banka převzata novým investorem. Dále v těchto bankách ztráceli část svých prost ředků největší klienti s vklady nad čtyři miliony korun. Součástí těchto vyrovnání bylo samozřejmě i zpracování trestních oznámení v případech, které vzbudily podezření z trestné činnosti. Zbývající část ztrát pak byla přenesena na be dra státu.
Je pravdou, že postupy se v průběhu času měnily. Větší část nákladů byla přenášena na vkladatele či akcionáře u bank, o jejichž převzetí neprojevil žádný kredibilní investor zájem. To, co se ze současného pohledu může jevit jako diskrece, bylo ve své podstatě snahou o optimální technické řešení, minimalizující systémové riziko a poté také náklady státu. Vzhledem k tomu, že k zásadní systémové krizi nedošlo, lze samozřejmě vždy tyto postupy zpochybňovat, ale tato disku se je pak čistě hypotetická. V současné době jsou publikovány informace o ztrátách našich největších bank. Jak se ukazuje, jejich původ je stejný, rozsah srovnatelný, pouze důsledky se projevují později. Řešení opět vyžaduje v konečném důs ledku účast státu, a to přibližně stejnými operacemi. Malé a střední banky před třemi roky tedy nebyly v zásadně jiné situaci a nedělaly specifické chyby. Prováděly své obchody ve stejném prostředí a se stejnými konečnými důsledk y jako velké banky, v jejichž dozorčích radách se na řízení obchodů podílel stát.
Pokrytí vzniklých ztrát je v daném případě pouze první částí procesu. Nadále je důležité zabránit opakování tohoto vývoje do budoucnosti. Proto u velkých bank je nyní tak naléhavé pokročit v privatizaci, a to do rukou stabilního str ategického investora.
Velmi rozumná je samozřejmě úvaha nad příčinami, které k ohrožení stability vedly. Není pochyb o tom, že proces ekonomické transformace představuje tak zásadní změnu, že nemohl proběhnout s nulovými náklady. V tomto smyslu je podstat ná část příčin objektivního charakteru. Potvrzují to právě i aktuální informace o vývoji největších domácích bank. Jejich ztráty pocházejí z investic do nestabilního prostředí transformující se ekonomiky, do firem, které v této době n eměly minulost ani přesnější představy o budoucnosti, pohybovaly se v prostředí, jehož vývoj se těžko dal předvídat.
Z tohoto pohledu je i účast státu na finanční podpoře bankovního sektoru možno chápat jako určitou cenu transformačního procesu.
Samozřejmě existují i subjektivní příčiny ztrát. Při řešení situace malých a středních bank v roce 1996 a v letech předcházejících byla ke konkrétním podezřením podávána trestní oznámení. Dosud žádné z těchto oznámení nevedlo k právoplatnému odsouzení, některé případy jsou už staré čtyři až šest let. Mezi trestné činy byl mezitím zařazen i úvěrový podvod - dosud však za tento trestný čin nebyl nikdo odsouzen, nikomu nebyly zabaveny nezákonně získané peníze.
