Prozradit vlastní agentku, to se prostě nedělá
Jádrem aféry PlameGate je skutečnost, že byla zveřejněna identita agentky CIA Valerie Plameové. Obzvláště znepokojivou je okolnost, že stopy za původci této indiskrece věrohodně vedou do Bílého domu. Fakt, že státní administrativa odhalila totožnost svého agenta, jitří pozornost celé zpravodajské komunity.
Třikrát Alganov.
Pokusme se tuto aféru porovnat s jiným případem, kdy dodnes trvá - jako jedna z možností - podezření, že za odhalením totožnosti svého agenta stála zpravodajská služba. Tak začala polská aféra z konce roku 1995, která se týkala premiéra Józefa Oleksyho. Jeho kompromitujícím protějškem měl být perestrojkově orientovaný sovětský diplomat Vladimir Alganov, který působil od osmdesátých let v Polsku, takže k jeho dennímu chlebu patřily styky s polskými politiky. „Jakýsi Rus“ (první, možná jen fiktivní varianta) však „sdělil“ polským zpravodajcům, že „Alganov je ve skutečnosti příslušníkem KGB“. Rozběhlo se vyšetřování vojenské prokuratury, Oleksy v jeho průběhu odstoupil z funkce, aby omezil Polsku působené škody, páchané touto aférou, přestože byl v poměrně krátké době všech podezření zproštěn, neboť shromážděné důkazy byly chatrné a „ostatní nebylo pro utajení možno provést“… Druhou variantou původu aféry mohla být vypjatá („samozápalná“) vnitropolitická situace, ovlivněná i lustrační lidovou veselicí v sousedních Čechách (oficiálně takzvaným vyrovnáváním s minulostí cestou plošně administrativních lustrací), kdy je přání otcem důkazu. Ať již tedy měla aféra původ v Polsku či jinde, jisté je, že ona rozvášněná atmosféra umocnila destruktivní účinky aféry nejen vnitropolitické, ale nezanedbatelně i zahraničněpolitické, a to v době příprav vstupu Polska do NATO a Evropské unie. Porovnáme-li cenu (odkrytí jednoho diplomata coby agenta, což stejně nemohlo být velké překvapení) s účinkem, mohli se na Ljubljance pochechtávat.
Nicméně vtip pokračoval, ať ho opakoval kterýkoliv šprýmař. Tentýž agent Alganov měl svým kontaktem kompromitovat polského prezidenta Aleksandra Kwasniewského. Brizance tohoto nařčení byla znatelně nižší, stejně tak způsobené šrámy na státní pověsti. S odstupem času lze konstatovat, že dva roky po aféře se s Oleksym nechtěl setkat německý ministr zahraničí, zato však jedenáct let po rádobyaféře si na setkání s Kwasniewským našel čas George W. Bush.
Co třikrát opakovaný vtip? Vladimír Alganov měl letos jednat za LukOil v Polsku ohledně privatizace Unipetrolu. A zase mají politici, zpravodajci i média popletenou hlavu. Přitom jistě mohl za LukOil jednat někdo jiný, a prošlo by to bez povšimnutí; takto to dostává - v určité atmosféře - mnoho dalších významů, spíše však pseudovýznamů.
Závěrečné poučení? V případě, že šlo o „řízenou indiskreci“ zvenčí, jsou náklady oproti ziskům nicotné. Třikrát prodaná nicotnost má v roztoužené atmosféře potenciál šrapnelu. Z hlediska zpravodajských hrátek prostě sen.
Chronologie.
Ale pojďme zpět za oceán. Kromě (hypotetické) podobnosti, že stát odhaluje totožnost vlastního zpravodajce, je případ odlišný. Zrekapitulujme si vývoj událostí:
- únor 2002: CIA požádala Josepha Wilsona, bývalého amerického velvyslance v Iráku, aby odjel do Nigeru vyšetřit případ údajného iráckého zájmu o nigerský uran; Wilson ve své inspekční zprávě pro Bílý dům nepotvrdil podezření, že se Irák zajímá v Nigeru o obohacený uran, a uvedl, že údajné podezření mělo cíleně vzniknout na základě zfušovaně zfalšovaných dokumentů. Bílý dům však přesto s původní hypotézou pracoval, a Bush ji dokonce uvedl jako fakt ve své Zprávě o stavu Unie v roce 2003 jako důvod pro válku s Irákem.
- 12. června 2003: Viceprezident Dick Cheney hovořil se svým kancléřem Lewisem Libbym o Wilsonově manželce, že „pracuje pro Agenturu“. Bylo to týž den, kdy list Washington Post - aniž by kohokoli jmenoval - informoval, že CIA vyslala do Nigeru penzionovaného diplomata, aby prověřil iráckou „uranovou stopu“.
- 6. července 2003: Joseph Wilson uveřejnil článek obviňující Bushovu administrativu z překrucování faktů v otázce iráckého zbrojení a několikrát změněného odůvodnění iráckého konfliktu.
- 8. července 2003: Lewis Libby údajně sdělil reportérce The New York Times (NYT) Judith Millerové, že Wilsonova manželka (Plameová) pracuje pro CIA.
- 14. července 2003: Komentátor NYT Robert Novak zveřejnil fakt, že Wilsonova žena je agentkou CIA.
- 29. září 2003: O únik informace se začalo zajímat ministerstvo spravedlnosti. O tři měsíce později se případu ujal státní návladní Patrick Fitzgerald.
- 6. července 2005: Judith Millerová odmítla prozradit svůj zdroj informací a byla uvězněna. Propuštěna byla po 86 dnech, kdy se rozhodla s vyšetřovatelem spolupracovat a identitu svého zdroje sdělit, neboť s tím její zdroj souhlasil.
- 28. října 2005: Libby byl v souvislosti s prozrazením totožnosti agentky CIA obviněn.
Katastrofa na všech úrovních.
Případ PlameGate je tedy jiný. U polské aféry nebylo jisté, zda se indiskrece stala péčí investigativního žurnalisty, KGB nebo dokonce snad přímo ruské vlády. Zde to víme: identita člověka z vládních služeb byla úmyslně prozrazena z nadřízených míst.
V předchozím případě šlo o starodávný sport, destabilizovat někde politickou situaci využitím její vlastní nestability, když stačí jedno neočekávané kýchnutí. V druhém případě šlo o osobně motivovanou pomstu, vedenou tím nejpodlejším způsobem - totiž nepřímo - na osobu nezúčastněnou, jejíž újmu může dotyčný právem pociťovat jako újmu vlastní, řečeno právnicky.
Veselý šprým z první kauzy nebylo asi nutné nijak zvlášť předem bezpečnostně ošetřovat, co se možného negativního vlivu takzvané rozkryté identity týče, neboť šlo o harcovníka z diplomatického prostředí, kde jsou všichni zajímavější lidé podezřelí z hlediska jejich finálního (skutečného) zaměstnavatele. Jeho takzvané odhalení proto v jeho prostředí bylo asi sotva způsobilé vyvolat víc než pobavený úsměv.
PlameGate naproti tomu znamená katastrofu na všech myslitelných úrovních. Na úrovni státní utrpěla reputace Spojených států iracionálním a absolutně neetickým chováním svých úředníků obrovskou potupu. Kdo s nimi bude sdílet nějaké citlivé informace, když oni ty své nejen neumějí udržet, ale dokonce se s nimi na veřejnosti fackují!
Co se Ústřední zpravodajské agentury týče, musí se cítit bytostně nejistá ve vztahu k orgánu, jemuž je podřízena. Pocit odkrytých zad je pro vojáky, zpravodajce a policisty noční můrou; na to, že vás zradí ten, komu sloužíte, radši ani nemyslet. Znovu a znovu se bude vynořovat otázka loajality k někomu, kdo podrazil vašeho spolubojovníka. Může toto nemít vliv na celkový výkon Agentury?
To bylo drahé.
Pokud jde o hlavní aktérku, ta se zřejmě dokáže se situací vypořádat a zůstat nad věcí. Otázkou ale je, jak devastující účinek bude mít chování státní administrativy na ostatní agenty, kteří jsou stále rozmístěni v terénu (a nejsou chráněni diplomatickou imunitou). Mohou-li totiž očekávat, že jejich identita bude vyzrazena, bude-li to někdo v Bílém domě pokládat za vhodný prostředek řešení svých problémů, zřejmě sbalí kufry a opustí rizikové lokality. Ať už to udělá jenom několik z nich, nutno vidět ztráty, které to znamená, totiž jak dlouho a nákladně se takový zpravodajce vychovává a jak dlouho a obtížně se dostává na místo výskytu žádaných informací. Ostatně neudělá-li to nikdo z těchto profesionálů, stejně to bude mít velký a logický vliv na jejich ochotu riskovat a na prováděná zvýšená bezpečnostní opatření. To vše samozřejmě snižuje efektivitu získávání zpravodajských informací.
Co však tito agenti nebudou moci ovlivnit, je možný dopad na všechny osoby, se kterými se Valerie Plameová v různých koutech světa setkala v době celého svého dospělého života (tedy nikoli jen „v průběhu své činnosti“)! Je představitelné, že si Spojeným státům nikoliv nakloněné zpravodajské služby dají práci zjistit, zda a co vědí o Plameové a o jejích stycích. A pak pouhé setkání s Plameovou, může - z hlediska místní legislativy - u dotyčné osoby založit podezření ze spolupráce s cizí zpravodajskou službou a mít až neadekvátní důsledky. Krátce řečeno, reálná možnost ohrožení zpravodajských zdrojů reálně zhorší možnosti zpravodajské služby získávat informace takzvaně z lidských zdrojů.
Kombinací všech uvedených okolností můžeme dojít k závěru, že aféra měla velmi pravděpodobně negativní vliv jak na Agenturu samotnou, tak i na její zpravodajské možnosti. V době potýkání s terorismem jsou zpravodajské služby v první linii. Aféru, byť se dotýká jedné z nich, pozorně sledují všechny. Zhoršení jejich výkonnosti bude mít i negativní dopad na bezpečnostní situaci Spojených států amerických. Tolik tedy cena za jednu „zchlazenou žáhu“ vysoce postaveného úředníka, ať již jím byl kdokoliv.
Profesionálům se to nezdá.
Zdá se, že musí nastat nějaká reakce, ať již změny budou vidět nebo nikoliv. Možnost, že by se nejen navenek, ale ani uvnitř vztahu státní administrativy ke zpravodajské komunitě nic neodehrálo, lze po formálním obvinění Libbyho mít již za zcela nepravděpodobnou. Je však možné, že se jisté změny odehrají jen pro oko veřejnosti (bude veřejně odhalen viník), avšak uvnitř se téměř nic nezmění a Agentura bude nadále v nesvéprávném postavení fackovacího panáka, který má pouze nosit a/nebo potvrzovat politicky příjemné informace, vystaven přitom rozmarům mocných. Ať je užitečnost či smysluplnost existence zpravodajských služeb posuzována jakkoliv, nelze asi upřít oprávněnost názoru, že když - čo sa dá robiť - existují, je lépe, když jsou všeobecně v dobrém stavu, než naopak. Potom tedy lze Agentuře přát, aby nastal čas nejprve hluboké reflexe postavení a fungování zpravodajských služeb ve státě a následného vyvození reálných důsledků. Zdá se však, že silná skepse je na místě: jak mohou provést hlubokou analýzu ti, kteří jsou příčinou krize? Krize takové, při níž jsou obětovány národní zájmy dílčím politickým, až třísky létají? Jak popsat absurditu situace, kdy se proti vnitropolitickému sokovi používá opatření mnohem větší brizance, než bývá jinde po světě zvykem používat proti vnějšímu protivníkovi, jak jsem se pokusil doložit? Stručně řečeno: zatímco se profesionálové po celém světě štípou do tváří, zda se jim to nezdá, a hledají další a další roviny interpretace této události, které by mohly dávat jiný smysl, než tento prostý výklad, lze očekávat stovky a tisíce díkůvzdání ze Severní Koreje, z velké části Íránu a z menší části Iráku, určitě ze Sýrie a … chcete pokračovat? Jsou prostě věci, které se nedělají. Proto asi nebudu sám, kdo by si teď administrativu George W. Bushe za záda nepostavil.
