Zvýhodňování českých občanů, kteří za některé služby zaplatí méně než zahraniční návštěvníci České republiky, jsou pravidelně v době dovolených a vrcholné turistické sezony předmětem úvah, zda přetrvávání tohoto stavu neovlivní nepříznivě naše přibližování členství v Evropské unii. Při hledání odpovědi na tuto otázku je dobré nahlédnout do práva Evropských společenství a seznámit se zkušenostmi členských států.
Španělský precedens.
Obdobný problém s rozdílnými cenami pro vlastní občany a pro cizince mělo v jednom případě před časem Španělsko. Jeho vnitrostátní předpisy umožňovaly bezplatný vstup do státních muzeí pouze španělským občanům, mládeži pod 21 let a cizincům, kteří měli na území Španělska trvalé bydliště. Evropský soudní dvůr v rozsudku v této věci v roce 1994 uvedl, že aplikováním systému, kdy se španělští občané, cizinci s trvalým bydlištěm ve Španělsku a státní příslušníci jiných členských států Evropské unie mladší 21 let těší volnému vstupu do národních muzeí, zatímco státní příslušníci jiných členských států starší 21 let musejí platit vstupné, Španělsko nesplnilo své povinnosti podle článků 12 a 49 Smlouvy o Evropských společenstvích. Článek 12 zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti v oblastech, na které se smlouva vztahuje. Tento zákaz se uplatňuje i na svobodu podnikání a na ustanovení, týkající se služeb podle článků 43 a 49 smlouvy. Lze tedy konstatovat, že pokud jsou národní předpisy diskriminační na základě státní příslušnosti, pak jsou v rozporu s články 43 a 49 a naopak.
Bohatí sousedé.
Pokus o cenovou diskriminaci cizinců ve Španělsku dává podnět k zamyšlení, do jaké míry se může právo pokusit o reakci na ekonomickou situaci, kdy kupní síla domácího obyvatelstva je nižší než kupní síla cizinců. Daleko markantnější než mezi Španělskem a zbylými státy unie je tento vztah mezi Českem a průměrem Evropské unie. Vůbec nejzřetelnější je mezi Českou republikou a členskými státy unie v jejím sousedství, tedy Německem a Rakouskem. Oba státy patří k členským zemím s nejvyšší mírou životní úrovně měřenou průměrem hrubého domácího produktu na obyvatele. Ten v České republice představuje 65 procent průměru hrubého domácího produktu na obyvatele v celé unii, v Německu téměř 120 procent. Kupní síla českého obyvatelstva je v průměru méně než poloviční než kupní síla Němců či Rakušanů.
Lze takovým ekonomickým argumentem obhájit právní úpravu, která by cenově zvýhodňovala české občany vůči občanům unie? Domnívám se, že před vstupem do Evropské unie je taková konstrukce za určitých podmínek udržitelná. Jako příklad z praxe lze uvést právní úpravu z oblasti pojištění vkladů. Odchylku proti právní úpravě unie lze najít, pokud jde o horní hranici pojištění vkladů. Zatímco směrnice Evropských společenství o pojištění vkladů stanoví, že souhrnné vklady každého vkladatele budou pojištěny až do výše 20 000 eur, paragraf 41e českého zákona o bankách v platném znění stanoví tuto hranici na 400 000 korun, což je při obchodním kursu asi 36 korun za jedno euro zhruba polovina objemu předpokládaného směrnicí. Tento nedostatek není ovšem ani hodnotícími zprávami Evropské komise považován za dramatický s ohledem na kupní sílu českého obyvatelstva a na již zmíněný podíl českého hrubého domácího produktu na hlavu.
V takovém případě jde ovšem o pasivního spotřebitele, který přijímá podmínky, za nichž ukládá peníze do banky, kde může být buď chráněn jen do té míry, do níž může být fond pojištění vkladů podle ekonomických možností v zemi naplněn, anebo může peníze složit v jiné zemi, ve státě Evropské unie, v němž je pojištění vkladů standardní. Aktivní spotřebitel, který platí za služby více než ten, kdo „stojí vedle něho , jen proto, že je cizinec, se zcela jistě bude cítit diskriminován.
Beriéry na vnějších hranicích.
Zákaz diskriminace podle státního občanství ve smyslu článku 12 Smlouvy o Evropských společenstvích má mnoho rozměrů, a to v závislosti na vazby na jednotlivé pojmové znaky státního občanství. Státoobčanský prvek není dnes v unii nikde v souvislosti s volným pohybem pracovníků diskriminačním faktorem. Stejně tak není diskriminačním faktorem jazyk ani národnost. Výjimky z tohoto pravidla sice existují, ale jsou dokonale zdůvodněny.
Diskriminačním faktorem ovšem přes všechny deklarace zůstává ekonomický prvek státního občanství. Různá ekonomická úroveň mezi členskými státy byla ve zcela nedávné minulosti příčinou diskriminace volného pohybu pracovníků pod různými záminkami z komunitárního práva, jež musel nakonec řešit Evropský soudní dvůr. Čím více se životní úroveň mezi členskými zeměmi unie vyrovnává, tím méně jsou ekonomické bariéry latentní příčinou omezování volného pohybu pracovníků. Vytyčování ekonomických bariér se tak přesouvá na vnější hranice Evropské unie, a to vůči kandidátským zemím. I k tomu je třeba v procesu přibližování českého práva právu evropskému přihlížet, přesněji řečeno je nutné brát do úvahy, že funkčnost práva má i své ekonomické předpoklady.
