Nedávno jsem četl úvahu o tom, jak sci-fi literatura nestíhá překotný vývoj technologií. Než autorům oschne inkoust, z románu nebo povídky se stává realita. Něco na tom bude. I katastrofické vize válek, vzpour androidů a chmurný obraz zpustošené zeměkoule mají své „lehčí“ verze v teroristických útocích, globálním oteplování, ptačí chřipce nebo překotném rozvoji genetického inženýrství.
Ve zmiňovaném článku byla i zmínka, že už také existuje jakýsi Centrální mozek lidstva (CML). To je taková podivná entita, kterou známe z televizního seriálu Návštěvníci. Obdoby se vyskytují i jinde v science fiction jako pomyslné poslední útočiště, k němuž se obracejí expedice z různých planet, aby „CML“ vyřešil jejich kritické problémy.
Autor textu odvážně tvrdil, že představa ústředního mozku je už realizovaná v internetu. Snad bych měl psát velké I, když má Internet takové ambice. Musím přiznat, že mne myšlenka znepokojila. Nedělám si iluze o svém stárnoucím mozku (s buňkami umírajícími v milionech od mých dvacetin) a směřujícímu postupně k možnému alzheimerovi. Ale přece jen, jeho výpadky nejsou tak časté a vybavování informací snad o něco rychlejší. Zahlcení marketingem, jež se na webu dramaticky stupňuje, u mne snad také nehrozí. Obávám se, že kdybych měl v šedé hmotě udržet jen nepatrný zlomek spamů a dezinformací, nevejdu s hlavou do dveří.
Přestože má hlava určitě obsahuje vzpomínky, o jejichž zveřejnění bych nestál, je vzdálena fotomanům a videomanům z YouTube či jiných portálů. Drby a chaty by mi hlavu nafoukly do velikosti mičudy. A doufám stále, že takových nezasažených je nás víc. Představa konsolidovaných mozků mne děsí. Netvrdím, že v digitální síti chapadel nejsou „bajty“ též uspořádány v cenné a relevantní informace, velké objevy a moudré úvahy. Občas je ale problém v balastu lovit. Obsah bývá primitivně setříděn a špatně se v něm hledá. Také virové choroby se internetem šíří rychlostí přesahující tu v reálném světě.
Představa internetu (nebo Internetu?) coby CML není příliš uspokojivá a pozitivní. Asi by jej někdo musel redigovat, aby byl užitečný, natož aby se stal nástrojem spásy vesmírných expedic. Také by potřeboval občas trochu promazat, aby reagoval rychleji. V současnosti mne uklidňuje, že aktivní funkce mozku (vysílání signálů k dalším částem těla a jejich řízení) naštěstí nefungují. Naše individuální mozky zatím nejsou dostatečně „vymyté“, aby neměly schopnost vlastní rozumné reakce.
