Cenu Enronu za rok 2001 dostane... Enron!

21. 5. 2002

Na ocenění za podrývání důvěry ve volný trh by se našli i další kandidáti

Když byl Enron na vrcholu slávy, bylo jeho jméno všude. Hřiště baseballového týmu Houston Astros, přejmenované před několika měsíci, neslo název Enron Field. Dále tu byly štědře dotované pozice „profesora ekonomiky Enronu“. A nesmíme zapomenout na Cenu Enronu za významné služby veřejnosti, jejímiž držiteli jsou tak renomované osobnosti jako současný ministr zahraničí USA Colin Powell nebo předseda americké centrální banky Federal Reserve Alan Greenspan.
Možná už je čas zavést novou výroční cenu, která by se jmenovala jednoduše „Enron“. Tuto cenu, zhmotněnou ve formě zlaté sošky bývalého ředitele Enronu Kennetha L. Laye, by získala ta společnost, která se v předcházejícím roce nejvíce zasloužila o podrývání kapitalismu a volného trhu. V prvním, zahajovacím roce by Cenu Enronu, jež by si mohla vysloužit přezdívku „Malý Kenny“, obdržel samozřejmě sám Enron.
Enron si ji totiž zasluhuje plnou měrou. Neutuchající příval nových a nových skutečností o podvodech ve finančních výkazech společnosti vloni na podzim výrazně podnítil nedůvěru investorů v podnikové účetnictví a akciový trh obecně. Mnozí Američané začali mít navíc obavy o bezpečnost svého důchodového spoření. Zaměstnanci Enronu totiž utrpěli drtivé ztráty v daňově zvýhodněných zaměstnaneckých penzijních programech známých jako 401(k), a to především z toho důvodu, že jim Enron nepovolil prodat firemní akcie, do jejichž koupě je Lay a další manažeři předtím verbovali.
Poslední pobouření však přinesly dokumenty prokazující, že Enron přispěl ke vzniku kalifornské energetické krize v letech 2000 a 2001. Manipulace na trzích s elektrickou energií Enronu umožnily uměle zvednout ceny a zisk, ačkoli Lay za původce krize označil regulační orgány.
Enron svými kroky soustavně útočil na samotné jádro nové ekonomiky. Jejím základem jsou inovace a trhy, nikoli status quo a vládní regulace. Růst spočívá na investorech, zaměstnancích a zákaznících a jejich ochotě podstupovat finanční a technologická rizika. Investoři musí být ochotni vkládat své prostředky do akcií, a financovat tak investice do nových trendů. Zaměstnanci musí být připraveni akceptovat jako součást své odměny flexibilní položky. Zákazníci zase musí věřit deregulovaným společnostem, že se nepokoušejí zneužívat své postavení.
K fungování nové ekonomiky tedy musí v podstatě existovat jakási implicitní morální smlouva - a tu právě Enron porušil. Nejenže management firmy manipuloval s trhy, ale navíc opakovaně klamal veřejnost i své vlastní zaměstnance. Netýkalo se to jen trhů s elektrickou energií, ale také dluhů společnosti a předpokládaného vývoje ceny akcií firmy. Je těžké lidi přesvědčit, že mají jít do rizika, když mají pocit, že jim někdo lže, podvádí je a zatajuje jim zásadní informace.
Těmito činy Enron natropil škody ažaž. Rostoucí nedůvěru k velkým americkým firmám a korporacím však nejvíce rozdmýchalo čiré pokrytectví předních manažerů Enronu, jako je Ken Lay nebo Jeff Skilling, kteří s téměř náboženskou horlivostí obhajovali pozitiva volného trhu. Jediným výsledkem je, že Američané budou v budoucnu vůči podobným tvrzením pochopitelně ostražitější.
Pro deregulaci v energetice to platí dvojnásob. Přesvědčit spotřebitele, aby se vzdali ochrany státu a vložili svou důvěru do tržních sil, je vyčerpávající úkol i za optimální konstelace. Ovšem v situaci, kdy interní dokumenty Enronu jasně dokazují, že společnost manipulovala s cenami energie, je to ještě mnohem větší oříšek.
Interní materiály do detailů popisují, jak se přiživit na kalifornských poplatnících. Dělo se tak prostřednictvím operací s krycími jmény typu „Hvězda smrti“ nebo „Chyťte ho“. Jedna z interních zpráv, připravená právníkem zastupujícím Enron, například uvádí, že stát Kalifornie firmě zaplatil za zmírnění potíží přetížené elektrické sítě, „aniž by firma prováděla jakýkoli přesun energie nebo odstraňovala přetížení“.
Zastánci deregulace se obávají, že zveřejněná provinění Enronu udusí politickou podporu svobodného trhu. Lawrence J. Makovich, vrcholový manažer v Cambridge Energy Research Associates, tvrdí, že deregulované trhy mohou fungovat poměrně dobře. Jako příklad uvádí rozvodnou síť pokrývající Pensylvánii, New Jersey a Maryland. Teď však hrozí, že se lidé po zprávách o praktikách Enronu přikloní k regulaci, protože ji budou považovat za „menší zlo“.
Vážných uchazečů o malého Kennyho je však bezesporu více: čestné uznání by si jistě zasloužily firmy Arthur Andersen, Global Crossing nebo Qwest. Cena by asi neminula ani bankovní dům Merrill Lynch, a to za chování jeho analytiků. Letos je ale všechny - a zaslouženě - strčí do kapsy Enron.