Prezidentští poradci podali Václavu Klausovi špatnou mapu - se svým strachem z občanské společnosti měl jet minulý týden do Almaty, a ne předminulý do Varšavy. Zatímco na summitu Rady Evropy ve Varšavě působil se svou hrůzu nahánějící teorií nevládní postdemokracie jako zjevení, na zasedání signatářů Aarhuské úmluvy při Evropské hospodářské komisi OSN v kazachstánské metropoli Almaty se o ničem jiném než o účasti veřejnosti na rozhodování a o přístupu občanů a občanských organizací k informacím takřka nemluvilo. Nezávislí byli dokonce členy vládních delegací a mohli se nezávazně vyjadřovat ke každému navrženému bodu, přestože nemají žádný mandát z voleb. Sodoma Gomora. Ale na druhou stranu by v Almaty, na rozdíl od Varšavy, Václava Klause úplně každý pečlivě poslouchal. A ne že by to účastníkům summitu neprospělo. Po ratifikaci úmluvy Velkou Británií, Rakouskem, Španělskem a Nizozemskem a takřka souběžně Evropským společenstvím zavládlo mezi zástupci signatářských zemí až příliš velké uspokojení z dosavadního vývoje. Trocha rozruchu by nebyla na škodu. Sice by se Klaus v Almaty otíral přímo o pilíře úmluvy, ale mluvil k těm, jichž se to týká. A kteří by na rozdíl od netušících prezidentů a premiérů ve Varšavě dokázali leccos z narychlo vyslovených soudů uvést na pravou míru.
Dokumenty navazující na Aarhuskou úmluvu ovšem neformulují obávaní „radikální ekologisté“ či nebezpeční „humanrightisté“, ale většinou vládní úředníci. A ti mají učesávání, zjemňování a zlehčování formulací jakoby v popisu práce. Účast veřejnosti se v Evropě i u obou severoamerických členů Evropské hospodářské komise OSN stává uznávaným trendem. Summitoví borci si ji už stačili přivlastnit a pracují s ní jako se vším, co se stane předmětem mezinárodního smlouvání. Přetahování sem a tam. A tak počáteční teze, které jsou nové a převratné, se na konci dohadování jeví už jen jako nevýrazný pokrok. Očekávané otevření přístupu veřejnosti k šíření geneticky modifikovaných plodin v Evropě skončilo plichtou, která se navíc bude muset řešit zdlouhavou ratifikací dodatku ke smlouvě. Aarhuská úmluva, která je sama o sobě průlomem veřejnosti do rozhodovacích procesů, po druhém zasedání signatářských zemí příliš nových obzorů neotevřela. Žádný však nezavřela. Mírný pokrok v mezích zákona. Václav Klaus si může být jist, nový druh občanského nebezpečí z Aarhuské úmluvy zatím nehrozí.
Největší dilema si ovšem bude muset vyřešit občan Klaus sám. Jako prezident České republiky zásady veřejné účasti občanů na rozhodování, vyjmenované v Aarhuské úmluvě, na podzim minulého roku ratifikoval. Pak proti nim nejprve jako prezident ve Varšavě, a posléze i jako občan v Lidových novinách svou kritikou „postdemokracie“ vystoupil: „Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu - bez demokratického mandátu - přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů,“ píše Klaus. Vyjmenovává příklady postdemokratických úchylek a dodává: „Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody.“
Hrozná představa, že oficiální česká delegace v Almaty vzápětí toto „ohrožení lidské svobody“ ještě prohlubuje a s posilováním účasti veřejnosti na rozhodování souhlasí. A ještě k tomu na to má vládní mandát. Z tohoto schizmatu vede bohužel jediná cesta: nebrat politologické vrtochy hlavy státu vážně. A po summitu se podílet na práci orgánů Aarhuské úmluvy. Naplno bude pracovat skupina zabývající se dosud nedostatečnou právní ochranou životního prostředí. Své zastoupení má Česko mít i v odvolacím orgánu úmluvy, který řeší stížnosti nevládních organizací na signatářské státy a stížnosti států mezi sebou.
V tažení proti občanským sdružením Václav Klaus zapomněl, že jedno sám založil a dosud je v jeho správní radě: Centrum pro ekonomiku a politiku, Cep. A pak od svých oponentů tím cepem dostal mnohokrát po hlavě. Cep si to nezaslouží, má stálý ohlas a je skvěle čitelnou platformou pro část liberálně smýšlejících lidí. Toto je pódium pro teorii postdemokracie, pro vysmívání ekologistům a hanobení „humanrightistů“, a ne summity státníků, na nichž by měla být prezentována státní politika opírající se o onu zastupitelskou demokracii. Co však jsou prezidentovi poradci, kteří prezidenta vystavili posměchu při sdělování výhrad, proč nepodepsal zákon o obnovitelných zdrojích energie? Ani volený orgán, ani občanské sdružení, ani ryba, ani rak. Copak asi prezidentovi radili o postdemokracii?
