(EURO 22/2005)
Čestmír Klos téměř každý týden obšťastňuje čtenáře časopisu EURO svými názory na problematiku životního prostředí. Je sice trochu podivné, že k tomu dostává tolik prostoru, ale tyto - podle mne v mnohém pomýlené – názory jistě může mít (a nikdo mu je nemůže brát) a chce-li redakce takové názory publikovat, i to je její věcí. Žijeme v pluralistické demokratické společnosti a máme svobodu slova. Naštěstí, a jsme tomu rádi.
Čestmír Klos ale nesmí lhát, nesmí si ve své zaslepenosti vymýšlet, měl by se opírat o fakta a neměl by svá přání vydávat za skutečnost. Na rozdíl od něho jsem na summitu Rady Evropy ve Varšavě jako ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky (KPR) byl. Také jsem předem dával prezidentovi své připomínky k tomuto projevu, i jsem projev v sále poslouchal, i jsem viděl reakce posluchačů a i jsem viděl, kolik hlav států či jiných prominentů přišlo k prezidentovi a k projevu mu blahopřálo, kolik z nich se ho ptalo, kde o této problematice řekl či napsal širší text, protože v samotném projevu o problematice nevládních organizací byly pouhé dvě věty. Zcela spontánně prezidentovi k projevu gratuloval např. vatikánský ministr zahraničí, zastupující na summitu papeže.
Čestmír Klos o prezidentu Klausovi napsal větu: „na summitu Rady Evropy ve Varšavě působil se svou hrůzu nahánějící teorií nevládní postdemokracie jako zjevení“.
Mohu pana Klose na základě vlastní zkušenosti ujistit, že prezident republiky ve Varšavě
- nepůsobil jako zjevení,
- nenaháněl hrůzu,
- nepřišel s žádnou „teorií nevládní postdemokracie“. Nechce se věřit, že pan Klos použil tento obrat vědomě. Není to nějaké přeřeknutí se?
Prezident „pouze“ řekl, že i po pádu nedemokratických režimů má Rada Evropy smysl, čímž ne přímo rozruch, ale mírné překvapení vyvolal, zejména mezi funkcionáři Rady Evropy, kteří spíše čekali, že bude Radu Evropy kritizovat jako organizaci, která zejména při rozšiřující se EU není nutná či potřebná. Po jeho projevu si velmi oddechla zejména naše bývalá místopředsedkyně Rady Evropy, dnešní velvyslankyně při Radě Evropy Vlasta Štěpová. Kdo tomu nevěří, ať se jí zeptá.
Osobně jsem také zaznamenal pozitivní reakci na projev prezidenta od mých kolegů, od různých „Mravců“, kteří podobně jako já nahlíží do kuchyně svých prezidentů či jiných vedoucích delegací, s nimiž pak sedím u stolu při obědech a večeřích, s nimiž dolaďujeme po večerech a nocích slova do závěrečného dokumentu summitu a kteří jinak spíše mívají velmi cynické pohledy na všechny tyto věci.
Pana Klose bych chtěl upozornit na článek prezidenta v Lidových novinách (v sobotu 28. května), kdy se lidem jako on prezident pokusil vysvětlit rozdíl mezi NGOismem (jak on tento termín používá) a běžnými a záslužnými aktivitami nevládních organizací, mezi ideologií environmentalismu a skutečným strachem o životní prostředí, mezi humanrightismem a účinnými pokusy přispívat k prosazování lidských práv, atd.
K politologickému exkursu pana Klose bych mu chtěl připomenout červnový magazín týdeníku EURO E8, v němž Václav Bělohradský říká, že se „Západ propadl do postdemokracie“. Možná, že by pan Klos nemusel urážlivě „nebrat politologické vrtochy hlavy státu vážně“.
Stejně tak by si pan Klos měl prostudovat některé publikace Centra pro ekonomiku a politiku (CEP) o obnovitelných či neobnovitelných zdrojích a mohl by také dospět k závěru, proč je náš zákon o obnovitelných zdrojích energie k nepodepsání, ale to už by bylo jiné téma.
Ředitelem či poradcem se u prezidenta může stát každý, kdo mu dokáže připravit aspoň něco užitečného. Že přitom nesmí lhát a vymýšlet si, to je to, co brání panu Klosovi pochopit, k čemu my, prezidentovi spolupracovníci, jsme.
Ladislav Mravec,
ředitel Politického odboru KPR
Odpověď redakce
Je to jako v písni Žádnej neví, co jsou Domažlice. Když Václav Bělohradský řekne postdemokracie, určitě to není synonymum hrůzy z občanských sdružení, z různorodých sil, struktur a skupin bez demokratického mandátu, zabývajících se prosazováním zájmů občanů, jak to prezentuje nová prezidentova iniciativa. A když Ladislav Mravec napíše slova lhát a pravda, taky to nemusí být hledání hodnot, ale třeba i prostředek, jak znevážit kritický názor, který mu není zrovna po vůli. Nicméně k prvnímu: Preambule Aarhuské úmluvy zaručuje každému jednotlivci právo na zdravé životní prostředí, ale ukládá mu povinnost chránit je a zlepšovat jeho stav. Aby mohl uplatnit toto právo a dostát této povinnosti, musí mít - podle této preambule - právo účastnit se rozhodování týkajících se životního prostředí. Toho se jednou za čtyři roky u volební urny ani při nejlepší vůli docílit nedá. Není divu, že se občané kvůli účasti na rozhodování všelijak sdružují. Upírat občanům toto právo (NGOismus), či jiné právo ozvat se proti rasovému, národnostnímu či sociálnímu bezpráví (humanrightismu), je popřením ducha této úmluvy, kterou za Česko ratifikoval právě prezident.
Proč prezident naopak nepodepsal zákon o obnovitelných zdrojích, má zdůvodnit deset argumentů, které mu připravili jeho spolupracovníci. Dokument je ovšem známější pod názvem deset eko-omylů. Největším z nich je předpoklad, že zákon zatíží státní rozpočet miliardami ročně. Nezatíží, jako spotřebitelé si ho přímo zaplatíme sami. Ale co očekávat, když studijním materiálem mají být především publikace CEP. Jsou v mnoha směrech velice zajímavé, ale málo vhodné pro porozumění environmentálním souvislostem.
Čestmír Klos
