Upoutávka na měsíce dopředu vyprodaný koncert může působit jako nechtěný vtip nebo jako profesní faux pas. V případě pražského vystoupení PJ Harvey přesto smysl má. A zdaleka ne jen jako připomínka, že jsou stále interpreti, kteří se českým pódiím doposud vyhýbali. Pozornost si zpěvačka zasluhuje přinejmenším za letošní kolekci Let England Shake, zcela po zásluze aspirující na titul alba roku 2011. Představuje jeden z vrcholů zpěvaččiny již tak nabité diskografie a odkrývá, že i v polích tisíckrát přeoraných mohou vzklíčit a dozrát plody čerstvé, novátorské a svým způsobem revoluční.
Mladičká hvězdička Jessie J se v britském tisku rozhořčovala, kdo že je ta tajemná dáma, která si jako první interpret v historii dovolila přisvojit již druhou cenu Mercury (první získala PJ Harvey v roce 2001 s albem Stories from the City, Stories from the Sea). S roztomilou naivitou sobě vlastní pak Jessie přiznala, že nikdy neslyšela nejen o zpěvačce, ale ani o ocenění samotném.
Bizarní příhoda dokládá, že i v domovské Velké Británii velká část posluchačů vnímá PJ Harvey, jednu z nejvýraznějších zpěvaček současnosti, jako většina publika českého, tedy jako „tu od Nicka Cavea“. Za obočími pozdviženými údivem se v případě ceny Mercury nesly i jiné hlasy. Bylo totiž porušeno nepsané pravidlo, že za života lze ocenění získat jen jednou, jiní vyjadřovali nelibost nad tím, že si cenu, která má národní charakter, odneslo album obsahem i texty v zásadě proti-britské.
Protřepat Anglii (ale nemíchat)
Název letošní desky Let England Shake nijak nepřehání. Po albu introvertním, komorním a baladickém, na němž hlas PJ Harvey doprovázel povětšinou jen klavír (White Chalk, 2007), si zpěvačka za ústřední motiv novinky zvolila válku. Konflikt nikoli jako cosi vzdáleného, neosobního, co se zhmotňuje v záběrech zpravodajských televizí a v opěvování hrdinských skutků, ale válku skutečnou, hmatatelnou. Zpěvačka tak mimoděk přemalovává navyklý obraz britských dějin coby sledu velkých bitev a vítězství do realističtějších barev. Válka je noční můrou, z níž se nelze probudit, protože její protagonisté i diváci jsou vzhůru, plně při vědomí, a běh událostí nemohou zastavit.
Skladba On Battleship Hill je připomínkou epizody první světové války, jejímž cílem bylo obsadit Dardanely, a tím získat předpolí pro pozemní ofenzivu na Cařihrad a zároveň přístup k Černému moři. Co na stolech generálů vypadalo jako brilantní plán, znamenalo porážku, ústup a osmdesát tisíc mrtvých. Ti ale zůstávají dějinami přehlíženi. Tradiční obraz Anglie bere zasvé již s verši: „Jak jsou orána naše pole? Ne pluhy, ale pásy tanků…“ Na jiných místech se na přetřes dostává bezzubost a nepružnost politiky mezinárodních organizací (mnohokráte opakovaná ironická otázka: „A co když se s problémem obrátím na Spojené národy?“). Kontroverzních, nepříjemných témat, z nichž mnohá jsou navýsost aktuální, novinka otevírá daleko více.
Co album činí mimořádným, je však teprve spojení závažných témat s hudbou. Z předchozí sólové nahrávky White Chalk vycházela zpěvačka zamračená, zahleděná hluboko do nitra. Letošní deska nabízí písničky (alespoň hudebně) odlehčené, lehkonohé, s obrovským nábojem. On Battleship Hill rozehrává jednoduchý folkový motiv, který by za jiných okolností (a zřejmě s jinými slovy) zapadl na trampské srazy v údolí děsu. Kousavá otázka o Spojených národech zaznívá do skladby, mající v sobě nenásilnost i samozřejmost těch samohrajkových. A i ty ostatní jako by švihem, nábojem a elegancí na tak ponuré album ani nepatřily.
Na podobném základě – kontrastu mezi hudbou a texty – byla vystavěna již řada jiných desek. Ale zdaleka ne všechny byly zajímavé natolik, aby posluchače přiměly se k nim vracet. Aby výsledek působil co nejrealističtěji, PJ Harvey novinku doslova vyseděla po knihovnách a archivech, ale i zpovídáním veteránů různých válečných střetnutí. Zašla dokonce tak daleko, že některé sloky zpívá v různých dialektech, aby odlišný přízvuk jemně posouval význam, a do skladeb tím vnášel další přesahy, třebaže ne každému dostupné. Stejně tak použití archaické angličtiny kontrastuje s veskrze moderní myšlenkou Spojených národů a pokračovat by šlo dále… Tyto nuance nejsou jen samoúčelnými intelektuálními hrátkami, vyžadujícími měsíce složitého dekódování, spíše závdavkem pro pozorného posluchače i stvrzení výjimečného uměleckého vkladu.
Utéct před opakováním
V obecné rovině pro novinku platí, co pro všechna předchozí zpěvaččina alba. Každé je odlišné nejen tématem, konceptem, zpracováním textů, ale především pojetím hudby a zvuku. A pokaždé jiné jsou vokální techniky! V této mnohotvárnosti se zrcadlí nejen touha neopakovat se, čemuž odpovídá například vždy rozdílná stylizace fotografií, ale také množství vlivů, které tvorba PJ Harvey vstřebává. Ranými nahrávkami rezonovaly ozvěny syrového blues a alternativního, garážového rocku, pozdějšími prochází stopy vážné i lidové hudby napříč zeměpisnými šířkami i délkami.
Pojítkem nahrávek PJ Harvey jsou třeba zpěvaččini spoluhráči. S kytaristou Johnem Parishem se střetávala od uměleckých počátků v osmdesátých letech, ke koloritu jejích desek stejně neoddělitelně patří Mick Harvey, nepostradatelná ikona z okruhu spoluhráčů a autorů Nicka Cavea. Ale je to především elegance a vytříbenost, které její nahrávky činí opravdu výjimečnými, ať se již jedná o pohlednice z fronty anebo z rodného dorsetského hrabství.
Úsloví „pozdě, ale přece“ ještě nikdy nebylo tak příznačné. PJ Harvey sice přijíždí do Prahy po desátém albu a devatenáct let od vydání toho debutového, zato na vrcholu sil.
PJ Harvey (42)
Snad každé představení britské zpěvačky PJ Harvey v médiích recykluje několik příběhů, které s hudbou sice nemají příliš společného, zato její persónu líčí v křiklavých barvách. Připomínán bývá její někdejší vztah se zpěvákem Nickem Cavem a především historka producenta Steva Albiniho, kterak během natáčení desky Rid of Me nejedla nic jiného než brambory (tento zvyk je ostatně mezi muzikanty poměrně rozšířen – pozn. autora). Nádavkem pak z pisatele článku obvykle vypadne několik řádek o autobiografickém rozměru zpěvaččiných písní. Dohady na toto téma shodila PJ Harvey jednou provždy ze stolu příkladem, že mnoho bojovníků s perem dodnes zřejmě chápe doslovně i text písně Down by Water o nechtěném potomkovi „spláchnutém“ v proudu řeky.
Tyto momenty se v profilech interpretky opakují až podezřele často. Na vině však není ani ona sama, ani odvěká touha líčit anebo alespoň vidět umělce coby excentrická stvoření. Zaujmout postoj k dílu tak širokému a mnohovrstevnatému je totiž úlohou kromobyčejně obtížnou.