Černá, špinavá a šedá

Kapitola 218

Logika razie * Sympaťáci z ODS * Politicky korektní roubík * Ožije kultura?

Logika razie

Minulé úterý provedla protikorupční policie kvůli projektu Opencard razii v pátém patře budovy pražského magistrátu v Jungmannově ulici. Odnesla počítače a dokumenty, některé místnosti zapečetila a až do večera v budově hlídkovala. Úředníci magistrátu prý byli pořádně zaskočení. Zaskočeni však nebyli jen ti, kteří z projektu, jenž přišel na magických 888 milionů korun, sáli peníze. Skutečně si policisté mysleli, že při razii najdou nějaké důkazy o údajné korupci? Půl roku po vypuknutí aféry Opencard?
Celá akce byla zbytečná. A drahý čas desítek policistů, kteří od této chvíle budou dlouhé měsíce zkoumat zabavené dokumenty a soubory, se stane totálně promarněným. Nechce se věřit, že se na ministerstvu vnitra a na policii nenašel jediný chytrý člověk, který by detektivům z protikorupční služby řekl: Kluci, budete k smíchu! Nechte to být, nikde nic nenajdete!
V pražských politických a podnikatelských kruzích se šíří hypotéza, že razii nařídili policisté, kteří dosud odezírají z úst exministra vnitra Ivana Langera, vnitrostranického rivala Pavla Béma. Jediným logickým vysvětlením zátahu proto je vytváření tlaku na vyděšené úředníky, kteří byli nebo jsou spojení s projektem Opencard. A některého z nich zlomit, aby promluvil.

Sympaťáci z ODS

Minulý týden předseda ODS Mirek Topolánek o ministru vnitra Martinu Pecinovi, který bude lídrem pražské kandidátky ČSSD, prohlásil, že „dříve býval sympatickým ódéesákem z Frýdku-Místku“. Pecina je sympaťákem i dnes. Především proto, že rozbalil svůj protikorupční balíček. I Topolánek dříve býval sympatickým ódéesákem ze severní Moravy.
Navíc mnoho sympatických ódéesáků opustilo v minulých letech ODS. Menší části vadilo ideové vyprázdnění strany, která začala prosazovat programové priority Strany zelených – ne rozšiřování jaderné elektrárny a prolomení uhelných limitů na severu Čech, ano odepsání zásob uhlí za limity a přehnaně vysokým dotacím pro obnovitelné zdroje. A v klíčovém okamžiku hlasování o Lisabonské smlouvě zapomněli Topolánek i ODS na své dřívější postoje, útočili na prezidenta republiky a pomohli eurohujerům ji schválit. Větší části bývalých ódéesáků však nejvíc vadilo Monte Argentario, miliardy na účtech ve Švýcarsku, černé duše a špinavé obchody velrybářů a na stát navázaný „byznys“ šedých eminencí strany.

Politicky korektní roubík

Umění diskuse zaniká. Obsahově nepříjemné výroky jsou odmítány poukazem na nějakou jejich případnou formální (politickou, genderovou) nekorektnost. Vlastní obsah sdělení tím bývá považován za vyvrácený, aniž by se jím někdo zabýval. Kam jsme se to dostali? Z dříve slušné zásady nikoho neurážet se stala modla „netýkavosti“.
Stává se to například kritikům Izraele, kterým bývá předhazováno, že „vlastně“ popírají holokaust. Pikantní je, jde-li o židovské kritiky, jejichž příbuzní patří mezi oběti holokaustu. Norman Finkelstein právem mluví o zneužívání (pojmu) holokaustu – aniž bychom s ním nutně souhlasili úplně ve všem.
Odborářský předák Jaromír Dušek zase vyjádřil podezření, že určité vládnoucí a manažerské kruhy se konstituují netransparentně. Na kritiku má v demokracii každý plné právo. On však vyjádřil „politicky nekorektně“ (hospodsky) podezření, že se to děje dle sexuální orientace. Pointa jeho výroku však není v tom, že konkrétní osoby jsou nějak sexuálně orientované, nýbrž v podezření, že konkrétní sexuální orientace je legitimací pro kariérní postup. A to by bylo meritorně zcela nepřijatelné – ať v tom, či v onom směru. A zcela bez ohledu na formální nehoráznosti, které jsou Duškovi zřejmě bytostně vlastní.

Ožije kultura?

Jiří Paroubek se nechal slyšet, že stane-li se premiérem, vezme pod svá ochranná křídla sport. Odejme sport ministerstvu školství a bude jej opečovávat z úřadu vlády. Nemáme nic proti sportovcům, proto je potěš pánbů.
Pracovníci kultury by však toto řešení mohli potajmu dokonce podporovat. Pointou Paroubkova sportovního protektorství by totiž mohl být hromadný úprk sponzorů! A pak by bylo možné doufat, že mnozí z nich by alternativně a perspektivně našli zalíbení v opravdové kultuře. Důvodně lze totiž předpokládat, že operu, jazz, festivaly poezie či soutěže překladatelů a podobné menšinové žánry Paroubkova přízeň reálně nikdy neohrozí.