Černé hoře

Kouskování bývalé Jugoslávie pokračuje, na řadě je Kosovo

Na západním Balkáně věří, že už mají období krvavých válek za sebou. Vítězství stoupenců nezávislosti v nedávném černohorském referendu nicméně připomnělo, že kouskování bývalé Jugoslávie pokračuje. Bezpečnostních rizik a sudů prachu, jež za určitých okolností hrozí výbuchem, je na Balkáně stále plno.
Odtržení Černé Hory od Srbska by mělo být důkazem, že i v této části světa lze rozdělit stát klidně a bez krve. Alespoň v to mnozí doufají, nejen na Balkáně, ale také v celé Evropě. Dosavadní vývoj v Černé Hoře k jistému optimismu opravňuje, a to zřejmě díky zprostředkování Evropské unie i celkové únavě z divokých devadesátých let. Stát Srbsko a Černá Hora byl beztak považován za umělý, neboť obě republiky již měly vlastní měnu, daně, policii a fakticky i zahraniční politiku, což se projevilo už v době leteckých útoků v roce 1999. Jisté je ale i to, že dominový efekt separatistických snah se nezastavil. Státní hranice na západním Balkáně nebyly definitivně stanoveny. Frustrace Srbů, které opouštějí i jejich „nejvěrnější bratři“, není dobrým znamením pro budoucí stabilitu oblasti.
Právě Černá Hora je typickým příkladem země, kterou k úvahám o nezávislosti inspirovaly jiné republiky bývalé Jugoslávie. Na začátku devadesátých let oddělení od Srbska vůbec nepřicházelo v úvahu, obyvatelé Černé Hory tehdy takový scénář dokonce odmítli v referendu. Dnes se většina - byť poměrně těsná (55,5 procenta) - vyslovila pro nezávislost, ačkoliv už v Bělehradě nevládne Slobodan Milošević.

Bude Kosovo tečkou?

Pozornost je nyní upřena ke Kosovu, které formálně zůstává součástí Srbska a fakticky je pod správou mezinárodního společenství. Noviny kosovských Albánců Kosova Sot po referendu v Černé Hoře napsaly: Jestliže má komunita méně než sedmi set tisíc lidí právo rozhodovat o svém osudu v referendu, nemůže být toto právo upíráno komunitě, která je počtem obyvatel třikrát větší a má ekonomický, lidský i přírodní potenciál vytvořit stát. O budoucím statutu Kosova se má rozhodovat letos a předpokládá se, že mezinárodní společenství kývne na nezávislost, byť možná s nějakým odkladem. Vyhlášení kosovské nezávislosti, kterou vývoj v Černé Hoře bezpochyby povzbudí, je však mnohem problematičtější než osamostatnění republiky krásných pláží a zalesněných „černých“ hor.
Za prvé frustrace v Srbsku pak bude ještě větší, neboť území Kosova je považováno za kolébku srbského státu a kultury. Filip Tesař, přední odborník na oblast Balkánu z pražského Ústavu mezinárodních vztahů, se domnívá, že Srbové už o budoucí nezávislosti Kosova vědí. Nijak to však nesníží jejich hořkost. Tesař připouští možnost posílení radikálních srbských nacionalistů, na druhé straně však nabízí i dávku optimismu, neboť reakcí může být i sbližování srbských demokratických stran. I ty ovšem budou považovat kosovskou nezávislost za nespravedlivé řešení, které bude daní za evropskou integraci Srbska.
Kosovo navíc bude na rozdíl od Černé Hory zcela novým precedentem. Zatím se totiž osamotňovaly státy, které byly svazovými republikami už za bývalé Jugoslávie. To u Kosova neplatí. Lze tedy reálně počítat s tím, že právě Kosovo bude tím posledním na konci řetězce? Neozvou se také třeba Maďaři ze srbské Vojvodiny nebo bosenští Srbové? Zvláště ten poslední případ vyvolává mrazení v zádech, neboť všichni si pamatují relativně nedávnou krvavou řež v Bosně a Hercegovině.

Poslední dinosaurus.

Případné úspěchy Černé Hory, která se sama částečně inspiruje bohatým Slovinskem, mohou povzbuzovat další separatisty. Vyhlídky nejnovějšího státu v Evropě jsou nicméně sporné. Na jedné straně lze očekávat rozvoj cestovního ruchu, značné investice do přímořských hotelů a turistické infrastruktury. Bobo Ristic z finanční skupiny EPIC odhaduje, že do patnácti dvaceti let se Černá Hora neboli Montenegro stane balkánským Monte Carlem. Ne vše je ale tak nadějné. Země je dnes podle odborníků proslulá také značnou korupcí, propojením politiky, pašeráctví a organizovaného zločinu či podezřelou privatizací. V Černé Hoře jsou také chudé venkovské oblasti, část země spadá do muslimského Sandžaku, který bude rozpadem federace také uměle rozdělen. Přetnutí ekonomických vazeb se Srbskem může pro Černou Horu znamenat v horším případě velké hospodářské potíže, v tom lepším jednostrannou orientaci na cestovní ruch.
Premiéra Mila Djukanoviće, který dovedl svou zemi k nezávislosti, označuje Filip Tesař za „posledního dinosaura komunistické moci v bývalé Jugoslávii“. Djukanović býval spojencem Slobodana Miloševiće, od něhož se odvrátil až v době, kdy Bělehrad čelil stále silnějšímu tlaku ze zahraničí, který vyústil v bombardování NATO v roce 1999. Premiér před referendem evidentně dával sliby, u nichž nemůže vědět, zda je splní. Tvrdil například, že Černá Hora by teď měla postupovat rychleji na cestě do EU. Přitom je známé, že velká část západní Evropy se nyní dalšímu rozšiřování unie brání. Skeptické nálady západoevropské veřejnosti vůči přijímání nových členů navíc může posílit právě množství nových malých států na Balkáně.
Vůdce černohorské opozice a zastánce společného státu se Srbskem Predrag Bulatović kupříkladu varoval, že nezávislost bude znamenat konec bezplatného přístupu Černohorců k srbskému školství a zdravotnictví. Hodně ale nyní bude záležet na jednáních mezi Bělehradem a Podgoricou. Kromě očekávané snahy nevyhrocovat napětí jsou v sázce i zcela konkrétní zájmy. Srbsko rozpadem federace ztrácí přístup k moři, Černá Hora zase k významné dopravní cestě po Dunaji.

Euro projevem slabosti.

Někteří pozorovatelé tvrdí, že projevem černohorské ekonomické síly je její měna. V Černé Hoře se už dnes platí eurem, zatímco velmi úspěšné Slovinsko společnou evropskou měnu zavede až v příštím roce. Takové uvažování je však zásadně mylné. Zatímco Slovinsko přímo vstoupí do eurozóny a jeho představitelé se budou podílet na formování měnové politiky ve Frankfurtu, Černá Hora je zcela mimo. Euro (a předtím marku) totiž zavedla jednostranně, rozhodla se vzdát vlastní měnové politiky přijetím cizích peněz. Slovinsko naopak bude moci euro považovat za skutečně vlastní měnu. K jednostranné „euroizaci“ či třeba „dolarizaci“ se uchylují země, které čelí hospodářským potížím a nezvladatelné inflaci. Je možné, že Černá Hora zvolila menší zlo a eurem přiláká více zahraničních investorů, její politika však byla spíše projevem ekonomické slabosti než síly.

Box
Srbsko stále nadějí pro investory Rozpad federace Srbska a Černé Hory nemusí nutně odrazovat zahraniční investory. Zvláště v Srbsku se rodí řada investičních příležitostí. „Země je bezpečná,“ uvádí Bobo Ristic, šéf bělehradské pobočky finanční skupiny EPIC. Podobné je to i v dalších oblastech Balkánu, snad s výjimkou Kosova a Bosny. Ristic připomíná, že Srbsko a Černá Hora už dříve fungovaly jako prakticky dvě nezávislé země. Z pohledu investorů se tedy nyní nic zásadního neděje. Jejich příchod by naopak měl posílit stabilitu oblasti.
Celá jihovýchodní Evropa se navíc stává klíčovým teritoriem pro expanzi českých firem. „Česká ekonomika se dostala do fáze, kdy české firmy, lídři ve svých sektorech, začínají pronikat do zahraničí,“ prohlásil na nedávné konferenci v Praze Alois Míka, generální ředitel EPIC Česká republika. Upozornil, že Čechy s jihovýchodní Evropou pojí historické vazby, geografická blízkost i skutečnost, že země této oblasti nyní procházejí podobným vývojem jako Česko v devadesátých letech. Ristic přitom řadí Srbsko k pětadvaceti nejvýznamnějším investičním příležitostem ve světovém měřítku. Kupříkladu sektor hotelnictví v Bělehradu byl dlouho podceňován a srbská metropole je „posledním významným evropským městem bez velkých investic do výstavby moderních hotelů.“ Svůj zájem už ovšem projevují podnikatelé z Řecka, Rakouska či Slovinska.
Bobo Ristic však poukazuje na možnosti v řadě dalších odvětví. Zajímavý je údajně i ropný sektor. Málo se ví, že Srbsko má vlastní zásoby této suroviny ve výši 77 milionů barelů. K prodeji se přitom chystají tamní nevytížené rafinerie, včetně ropné rafinerie Bělehrad, která se jako jediná na Balkáně zabývá rafinací použitých olejů. Další investiční příležitostí je továrna na výrobu mazacích olejů FAM.
Představitel společnosti EPIC vidí nadějně i sektor dopravy, a to silniční i té říční, dunajské. Zahraniční podnikatele může konkrétně zajímat „potenciál pro malé privátní investice v oblasti dopravních služeb“, nebo předpokládaný prodej společnosti LASTA, lídra na srbském trhu v oblasti autobusové přepravy. Podobný osud zřejmě čeká i nejvýznamnější společnost v říční dopravě - Jugoslovensko recno brodarstvo.
Mozaiku investičních šancí v Srbsku zmíněný odborník na podnikové finanční transakce doplňuje ještě bělehradským bytovým komplexem Genex a přední společností v oblasti výroby nábytku SIMPO. V Černé Hoře pak bude pochopitelně hitem turistická infrastruktura. Bobo Ristic připouští, že slabinou Srbska je jeho pověst ve světě, tvrdí ale, že „po návštěvě Bělehradu každý změní názor“.