Svět se obává vyšších cen ropy i napětí v dalších oblastech regionu
Bude barel ropy za sto dolarů? A můžeme kvůli tomu očekávat světovou hospodářskou krizi? Na první pohled nemá současný konflikt mezi Izraelem a libanonským hnutím Hizballáh s cenami černého zlata nic společného. Libanon, který byl kdysi označován za blízkovýchodní Švýcarsko, dnes opět trpí kvůli dalšímu válečnému konfliktu. Tato menší arabská země však na rozdíl od jiných států Blízkého východu není žádným ropným královstvím. Nikdo nemůže Izraelce podezírat, že by třeba bojovali o přístup k surovinovým zdrojům. V tom je zásadní rozdíl proti americkému útoku na Irák s jeho obrovskými zásobami strategické suroviny před třemi lety.
Přesto stále více investorů na americkém Wall Streetu sází na to, že se ceny vyšplhají až k magické stovce. Vede je k tomu právě i nynější válečný konflikt. Když se řekne Blízký východ, mnoho ekonomů si okamžitě představí právě ropu. Každá krize v této oblasti může roztočit cenovou spirálu, přestože se boje vyhýbají oblastem nejbohatších nalezišť. Agentura Bloomberg uvedla, že o sto dolarech za barel - možná ještě letos - mluví také Jim Rogers, spoluzakladatel fondu Quantum, který je spojen především se jménem slavného finančníka maďarského původu George Sorose. Jiní analytici považují takové předpovědi za nesmyslné. Jenže riziková prémie, která se na cenách ropy projevuje, se podle všeho zvyšuje. Zprávy z bojiště navíc mohou mít vliv na volatilitu cen, jejich prudké výkyvy tím či oním směrem.
Íránské stopy.
Sázky na drahou ropu v současné situaci paradoxně posiluje země, která s Libanonem vůbec nehraničí, leží mnohem dále na východě a v níž Arabové tvoří jen menšinu obyvatel - Írán. Přesto je právě Írán tak či onak významným hráčem v současném konfliktu. Přitom jde o zemi, na jejímž území leží zhruba deset procent světových ropných rezerv a jež je po Rusku druhou největší zásobárnou zemního plynu a také čtvrtým největším exportérem černého zlata na světě. A světem se šíří obava, že právě Irán by mohl být do konfliktu výrazněji zatažen.
Američané, kteří jsou považováni za ochránce Izraele, tvrdí, že Írán stojí za dřívějšími útoky Hizballáhu na izraelsko-palestinských hranicích a únosy vojáků, po nichž následovala vojenská odveta židovského státu. Írán, jenž je označován za sponzora Hizballáhu, údajně chtěl odvrátit pozornost od diskusí o svém jaderném programu a vyprovokovat prudší izraelskou reakci. Ne všichni tento názor sdílejí. Přední ruský expert na Blízký východ a bývalý premiér Jevgenij Primakov kupříkladu tvrdí, že takový přístup Teheránu by neměl logiku. Íránci jsou údajně velmi znepokojeni tím, že se jejich nukleárními plány bude zabývat Rada bezpečnosti OSN, a nemají důvod poskytovat kritikům další argument.
Nabízí se přirozeně úvaha, že Írán inspiroval Hizballáh tajně. Stejně tak se ovšem objevují názory, že to byli právě Američané, kteří se rozhodli Teherán vytrestat. Agentura Reuters kupříkladu připomněla, že faktická americká podpora izraelskému útoku a odmítání rychlého příměří v Libanonu je součástí širšího plánu Washingtonu, kterým je celková změna poměrů na Blízkém východě. Oslabení Hizballáhu by mohlo být nepříjemné pro Írán, neboť by ztratil důležitý nástroj k ovlivňování dění na Blízkém východě, a tedy jeden z trumfů, který má k dispozici.
Šíitský vzestup.
Otázkou nicméně zůstává, do jaké míry se Hizballáh stává pouhým nástrojem v rukou Íránu či Sýrie, jež je druhým spojencem libanonského hnutí. Jisté je, že Hizballáh je hnutím šíitů - tedy jedné ze dvou hlavních skupin muslimů. Nejsilnější šíitskou zemí je Írán. Tamní islámský režim v minulosti Hizballáh bezpochyby silně inspiroval. Z Íránu také přicházela finanční i vojenská pomoc. Ony známé rakety Hizballáhu, které dnes zasahují Izrael, přitom do Libanonu údajně putovaly přes syrské území. Sýrii, jejíž vojáci odešli z Libanonu teprve loni, s Hizballáhem spojuje zase společný nepřítel. Izrael v minulosti okupoval nejen jižní část Libanonu, ale od arabsko-izraelské války v roce 1967 okupuje syrské Golanské výšiny a také menší území, jež Libanonci považují za své. Právě boj proti této okupaci mimochodem poskytuje Hizballáhu legitimitu v očích mnoha Arabů.
Vůdce Hizballáhu Hassan Nasralláh se však stává vůdcem, který je pro „arabskou ulici“ velmi populární, mnohdy určitě populárnější než jeho „sponzoři“. Ačkoliv je Nasralláh vůdcem šíitského hnutí, snaží se prezentovat především jako ochránce všech Arabů a muslimů proti izraelské okupaci. Podporuje kupříkladu palestinské hnutí Hamás, které je sunnitské a jehož příslušníci tedy vyznávají druhý významný (a ještě rozšířenější) směr islámu. Zdá se, že Nasralláh je populární také mezi sunnity v arabském světě, například právě v Sýrii. Syrský prezident Bašár Asad dokonce nechal vyvěsit plakáty, na nichž figuruje on sám právě vedle Nasralláha. Tím se Asad výrazně liší od jiných sunnitských vládců arabských zemí včetně třeba Saúdské Arábie či Egypta, které se obávají celkového posilování šíitů - ať už v Íránu, Iráku či Libanonu.
Profesor islámských studií z Newyorské univerzity Bernard Haykel v americkém listu The New York Times tvrdí, že z popularity Nasralláha má obavu i teroristická síť al-Káida, která mimo jiné útočí na šíity v Iráku. Na rozdíl od fanatických teroristů je navíc Hizballáh relativně umírněnější ve formách boje a má jasnější cíle, čímž si také může získávat sympatie méně radikálních muslimů. Haykel se domnívá, že libanonské hnutí se řídí takovými principy, jako jsou předběžné informování o útoku, výběr cílů a přiměřenost. Na boj proti Izraeli se přitom zaměřuje jen vojenské křídlo Hizballáhu, který se jinak věnuje také sociální práci a pomoci chudým Libanoncům.
Ropa jako zbraň.
Důkazy o přímém vlivu Íránu na akce Hizballáhu v současné době nikdo nepřinesl a americké zdroje, které jsou citovány v tisku, mají evidentní slabinu. Všichni si pamatují, jak zavádějící byly dřívější informace amerických tajných služeb o iráckém režimu Saddáma Husajna, jeho údajných zbraních hromadného ničení a kontaktech s teroristy. Přesto je jasné, že Írán je nutné sledovat. Pozorovatelé si všimli, že v Teheránu pravděpodobně probíhá diskuse o tom, zda použít omezení dodávek ropy jako zbraň proti těm, kteří chtějí zemi vytrestat za její jaderný program. Hlasy z Íránu jsou v tomto ohledu rozporuplné. Když však analytici spekulují o tom, zda se cena barelu ropy vyšplhá ke stovce dolarů, někteří z nich říkají, že to by se stalo pouze v případě, kdyby byl „odstaven“ Írán.
Američtí kongresmani se scházejí, aby řešili, co by v případě, že sám Írán sníží dodávky, mohly Spojené státy dělat. Ceny ropy jsou už dnes příliš vysoko, skoro třikrát výše než před válkou v Iráku. Spekuluje se o tom, kde je ona hranice, kterou by světová ekonomika opravdu nepříjemně pocítila. Američané přemýšlejí o tom, kde jsou íránská slabá místa a jak jich případně využít. Jednou ze slabin je zřejmě skutečnost, že také sám Írán je závislý na dovozu zpracovaných ropných produktů, neboť má nedostatek vlastních rafinerií.
Reakce Íránu či případný letecký útok Izraelců nebo Američanů na Írán však není jediným rizikem, které může udržovat ceny ropy vysoko. Negativní vliv by mělo podle agentury Dow Jones Energy Service samotné protahování konfliktu mezi Izraelem a Hizballáhem, zatažení do konfliktu Sýrie, jež je dnes považována za íránského spojence, nebo totální kolaps Libanonu v důsledku izraelských útoků, který by vedl třeba i k občanské válce. A pak je tu údajně ještě jedno riziko: protiamerické povstání šíitů v Iráku. Ti již vyjádřili své sympatie vůči Hizballáhu, někteří američtí politici jsou velmi popuzeni tím, že proti libanonskému hnutí se nepostavil ani irácký premiér, šíita Núrí Málikí. Paradoxní je to, že šíitům pomohla k jejich současné moci v Iráku americká invaze. Podobně se tam po zásahu Spojených států posílil vliv Íránu. Bernard Haykel se dokonce domnívá, že časem by se ve svém odporu vůči Američanům mohli spojit iráčtí sunnité a šíité, kteří teď bojují proti sobě navzájem.
Energetický albatros.
Obavy z nárůstu cen ropy omezují americký manévrovací prostor na Blízkém východě. Každé rozhodnutí supervelmoci, která by mohla mít klíč k řešení konfliktu, je nutné poměřovat i podle dopadů na ropný trh a následně americkou i světovou ekonomiku. Není přitom žádné tajemství, že Amerika je na surovinách závislá až příliš. A ropa v posledních desetiletích vždy hrála důležitou úlohu v zahraniční politice Washingtonu, i když tato role nemusela být vždy tak temná, jak tvrdí kritici. The New York Times citoval ministryni zahraničí Condoleezzu Riceovou, podle níž honba za ropou a plynem „závažně deformuje mezinárodní politiku“.
Právě Amerika přitom musela zásadně změnit pohled na věc. Před válkou v Iráku bylo možné ještě doufat, že americký zásah bude pro tuto zemi požehnáním, podnítí její rychlý ekonomický rozkvět, díky němuž bude možné vrhnout podstatně více černého zlata na světový trh a srazit ceny. Dnes je jasné, že tato představa byla mylná a skutečný dopad na dodávky ropy byl spíše opačný. V současnosti už je evidentní, že platí jiná rovnice, podle níž se každá krize rovná nepříznivému růstu cen. Je vůbec výhodné tlačit na Írán? Jistě, takové úvahy nakonec americkou ochotu vytrestat vládce Teheránu zřejmě nezastaví. Přesto jsou nyní američtí neokonzervativci - alespoň v tomto ohledu - v defenzivě. Jestliže i nyní volají po leteckém útoku na íránská jaderná zařízení, nedopřává se jim ve vládních kruzích takového sluchu, jaký by si přáli. Ropa je jen jedním z důvodů, tím ještě důležitějším jsou nečekané komplikace dřívějšího iráckého vojenského zásahu. Zmiňovaný The New York Times nicméně cituje také senátora Richarda Lugara, který mluví o poklesu amerického vlivu po celém světě kvůli energetické závislosti Spojených států. Lugar říká, že „energetika je albatrosem národní bezpečnosti USA“.
Horší a nebezpečnější svět.
Je pravděpodobné, že válka mezi Izraelem a Libanonem dále posílí antiamerické nálady v arabském světě. Přitom jsou to právě Američané, kdo v řadě případů patří mezi nejostřejší kritiky vlády ve Washingtonu, která odmítala tlačit Izrael k rychlému uzavření příměří a zavrhla přímé rozhovory s důležitými hráči na Blízkém východě. Bývalý úřadující šéf CIA John McLaughlin v listu Washington Post upozornil, že Amerika by měla jednat i se „špatnými hochy“. Za ty označuje Sýrii a Írán. Považuje za chybu, že Spojené státy nemají diplomatické vztahy s Íránem a ty s Damaškem jsou velmi narušené. Taková situace totiž Američanům dává méně možností. Je nutné jednat přes nastrčené prostředníky tam, kde jde o témata životního významu pro Spojené státy. McLaughlin zásadně odmítá častý argument z Washingtonu, že mluvení se „špatnými hochy“ tyto zloduchy odměňuje a ukazuje jim americkou slabost. „Jako supervelmoc musíme být schopni komunikovat způsobem, který signalizuje naši sílu a sebedůvěru,“ píše bývalý činitel známé zpravodajské služby.
McLaughlin poukazuje i na další chyby spojené s nynějším konfliktem na Blízkém východě, z nichž by si Amerika měla vzít ponaučení. Upozorňuje, že mezinárodní společenství dostatečně nepodpořilo umírněného palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse a reformu palestinské správy. Američané neměli k dispozici člověka, jakým byl v devadesátých letech velvyslanec Dennis Ross, který se každé ráno probouzel s obavou, co se na Blízkém východě zase děje, a vše se snažil okamžitě řešit. Washington dále podcenil význam mírového procesu, tedy pravidelných jednání, které sice nemusejí vést k okamžitému výsledku, ale aspoň umožňují v krizové situaci vycházet z toho, co už bylo dohodnuto. Tím nejdůležitějším McLauglinovým ponaučením je to, že v dnešním světě neexistují jednostranná řešení mezinárodních problémů. A to dokonce ani v případě, že je prosazuje supervelmoc.
Komentátor The New York Times Nicholas Kristof napsal, že izraelská ofenziva a americká podpora, které se jí dostává, jsou pravděpodobně inspirovány stejným scestným myšlením, jež vedlo k válce v Iráku. Každý další den, který přináší hrozivé snímky z Libanonu v arabských televizích, posiluje radikály - a také íránský a šíitský vliv - v celém blízkovýchodním regionu. Kristof připouští, že americké a izraelské diplomatické úsilí nikdy nepřineslo převratné úspěchy. Fungovalo však mnohem lépe než vojenské intervence, které vše zanechávaly v horším stavu než před nimi.
K libanonsko izraelskému konfliktu čtěte také Hyde park na straně 48
Texty k fotkám:
- Kouř nad Bejrútem. Izraelské údery se zaměřovaly také na cíle na jižním předměstí Bejrútu.
- Válka tisíce tváří. Ortodoxní Židé míří na Libanon ze severoizraelské vesnice Fassuta.
- Populárnější než vládci. Vůdce Hizballáhu Hassan Nasralláh, pro mnohé jediný opravdový bojovník proti Izraeli, je mezi Araby mnohem populárnější než hlavy jednotlivých států.
- Z holubice jestřáb? Izraelský premiér Ehud Olmert vyhrál volby se svým plánem stahování z okupovaných palestinských území. Nyní přivedl zemi do války.
