Pokud bude Jan Antonín rehabilitován, mohou potomci žádat náhradu za znárodnění majetku
Zastavte stroje, voláme vás k amplionům. Dnes byl před Národním soudem v Praze zahájen proces s kolaborantem J. A. Baťou. Takto zněl úvod k reportáži ze soudního procesu v Praze s nevlastním bratrem zakladatele obuvnického impéria a pozdějším stoprocentním vlastníkem firmy Baťa Janem Antonínem Baťou. Národní soud ho v roce 1947 odsoudil za to, že poškozoval zájmy republiky, protože se údajně během druhé světové války otevřeně nepřipojil k odboji. Po šedesáti letech se potomci Jana Antonína dočkali toho, že protiprávní rozhodnutí, za kterým pravděpodobně stála obava, že stát bude muset vyplatit tučné odškodné za znárodnění Baťova impéria, bylo zrušeno. Pokud bude jméno Jana Antonína Bati soudem zcela očištěno, budou mít jeho potomci nárok kromě morální satisfakce i na finanční náhradu. A Česko by zřejmě muselo vyplácet miliardové sumy.
Těsně před zrušením.
Národní soud rozhodoval v roce 1947 o osudu Jana Antonína Bati pouhé dva dny předtím, než byl zrušen. Prokurátor obžaloval Baťu ze spáchání vojenské zrady a také za to, že se měl dohodnout s říšským maršálem Göringem na vystěhování Čechů do Patagonie. Soud ale v těchto dvou bodech Jana Antonína zprostil obžaloby. Naopak ho však uznal vinným z toho, že „v zahraničí vědomě poškozoval zájmy republiky Československé tím, že odmítl připojit se otevřeně k čs. hnutí odbojovému, bránil v tom i svým zaměstnancům a jednal tak, že i se svými závody přišel na černé listiny anglickou a americkou“. Soud odsoudil Jana Antonína v nepřítomnosti k patnácti letům vězení a k propadnutí veškerého majetku. Zvrat v případu nastal až nyní. O obnově procesu se rozhodovalo již podruhé. Poprvé, v roce 1994, Nejvyšší soud zamítl stížnost na porušení zákona při procesu před šedesáti roky. Teprve po třinácti letech povolil Pražský městský soud obnovu trestního řízení, potvrdil zprošťující rozsudek Národního soudu v prvních dvou bodech obžaloby a zároveň zrušil rozsudek v bodě třetím. Jan Antonín Baťa tedy již není odsouzený, ale pouze podezřelý, a jeho případ dostanou do rukou žalobci. Ti budou prošetřovat, zda se Baťa skutečně proti Československu provinil. Dá se předpokládat, že případ zastaví nebo odloží. Baťa by pak byl automaticky očištěn. „Je to dost pravděpodobné,“ připustila státní zástupkyně Jaromíra Biolková. Právníci potomků Jana Antonína Bati u soudu v Praze, kterého se jako svědek účastnil také syn zakladatele společnosti Tomáš Baťa mladší, představili několik dokumentů, které jasně ukazují, že se rodina výrazně zapojila do protinacistického odboje. Kromě jiného přečetli místopřísežné prohlášení Marie Morgensternové z července 1969, podle kterého Baťa jí a zhruba sedmdesáti až osmdesáti židovským rodinám pomohl k útěku z Československa. Další listiny dosvědčují, že Baťovy závody přispěly na odboj a exilové československé vládě v Londýně řadou finančních darů. Jak uvedla Baťova vnučka Dolores, která žije v Brazílii, její pradědeček za tímto účelem věnoval dvě stě osmdesát tisíc dolarů. Dnes by tato suma odpovídala pěti až deseti milionům dolarů. Jan Baťa byl tedy jedním z největších mecenášů zahraničního odboje. „Pokud Jan Antonín jednal s Hermannem Göringem, jednal s ním podle mých výzkumů o situaci firmy Baťa v zabraných Sudetech. Tam vlastně přišla firma o více než pět set prodejen a velmi jí to ztížilo situaci. Co se týká jeho spolupráce s Němci, myslím si, a také archivní doklady tomu nasvědčují, že žádná nebyla,“ tvrdí historička Hana Kuslová.
Jan Kaplan, Jan Neznámý.
Je pravda, že většinu peněz poskytl Jan Antonín anonymně, například pod jmény Jan Kaplan či Jan Neznámý. „Často vám závidím vaši přímočarost. Nemohl jsem se odhodlat k otevřené akci, měl jsem ohledy na spolupracovníky tam na druhé straně. Je možné, že za to budu postižen,“ napsal Baťa v lednu 1941 svému spolupracovníkovi Františku Muškovi. O utajení ho podle jeho vnučky Dolores žádali spolupracovníci ve Zlíně. „Psali mu, aby vůbec nic nepodepisoval. On tedy mlčel, podporu poskytoval pod pseudonymem. To vše jen pro to, aby mohl zachránit zdejší lidi,“ říká paní Dolores. Přestože členové československé vlády v exilu a i sám prezident Edvard Beneš o Baťově podpoře zahraničnímu odboji věděli, jeho odsouzení nezabránili. „Rád bych, abyste věděl, jako víte nejméně od prosince 1938, že já i naše podniky jsou k Vaší disposici. Zatímco v některých kruzích vedoucích vlastenců se mluví o rozčarování, pokud jde o nás a o mne, tož vím, že nakonec se všichni přesvědčí, že jsem jednal a jednám v duchu nejlepší služby našemu národu. V novém postavení našich amerických společností jsem zařídil, aby všechny zisky jejich byly odevzdány čsl. vládě. Je to stejný postup, jaký jsem nařídil už v říjnu 1939, pokud šlo o podniky v Anglii a Francii a v obou těchto impériích,“ napsal Jan Antonín Baťa v dopise Edvardu Benešovi v roce 1942. Baťovi přitížilo to, že se během války dostal ve Spojených státech a ve Velké Británii na takzvanou černou listinu. Spojenci sice později všechna podezření odvolali, na výsledek zmanipulovaného soudu v poválečném Československu to ale nemělo vliv. „Nikdy jsem neudělal nic proti národu. Mým cílem je vrátit se do Zlína a sloužit národu,“ napsal z Brazílie krátce po procesu v roce 1947 Jan Antonín v jednom ze svých dopisů československým úřadům. Otázkou zůstává, proč se Edvard Beneš za Baťu nepostavil. Jedním z důvodů, proč prezident mlčel, může být názorový spor podnikatele s politikem. „Vztah mezi Janem Antonínem Baťou a Edvardem Benešem byl velmi komplikovaný, hlavně kvůli Mnichovu. Baťa kritizoval spojence i Beneše za to, že přistoupili na německý diktát a že se Československo nebránilo,“ říká nakladatel Marek Belza, který již několik let veřejně podporuje očištění jména Jana Antonína Bati. V odsouzení Jana Antonína Bati sehrály ale zřejmě roli také peníze. „Stát se obával, že by musel platit náhradu za Baťův znárodněný majetek,“ vysvětluje Belza.
Rodinný spor.
Tomáš Baťa mladší po skončení líčení u pražského městského soudu nevyloučil, že v případě zprošťujícího rozsudku nad jeho strýcem Janem Antonínem Baťou bude rodina na českém státu požadovat hmotné odškodnění za znárodněný majetek. „Uvidíme, co bude dál,“ prohlásil Baťa. Z dokumentů ale vyplývá, že Tomáše Bati mladšího se případná výplata finančního odškodnění v této věci týkat nebude. To by totiž připadlo potomkům Jana Antonína. Obě větve rodu, potomci zakladatele Tomáše Bati staršího a potomci Jana Antonína, mají mezi sebou vztahy více než napjaté. „Všechny údaje a informace vypsané v knize doktora Miroslava Ivanova Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše a další vysvětlení vydaná v knize Dovětek a také filmový dokument Vznik a pád království ševců odvysílaný na České televizi jasně ukazují skrze doklady tam uvedené a v našem držení, že celé obludné pronásledování, kterému byl Jan Baťa podroben, bylo z iniciativy, se souhlasem a aktivní účastí pana Tomáše Jana Bati,“ napsaly v prohlášení z roku 2005 vnučky Jana Antonína Bati. „Došly jsme tedy k názoru, že jediný motiv, když se vyjadřuje nebo pokouší se o nějakou činnost, která vypadá, že je ve prospěch Jana Bati nebo pro jeho rehabilitaci, je pouze osobní marketing, aby získal nějaké výhody, což bylo jeho neustalé chování během posledních šedesáti let,“ píše se dále v prohlášení. Zástupci obou stran se přesto sešli před pražským soudem, aby Jana Antonína rehabilitovali. Nesoulad mezi rodinnými větvemi souvisí s majetkem. V roce 1931 byl jediným akcionářem a jediným vlastníkem firmy Baťa její zakladatel Tomáš Baťa starší. Veškeré akcie ale v roce 1932 prodal svému nevlastnímu bratrovi Janu Antonínovi. Syn Tomáše Bati, Tomáš Baťa mladší, dnes dvaadevadesátiletý podnikatel žijící v Kanadě, a manželka Marie platnost kupní smlouvy v pozůstalostním řízení uznali. Historik David Valůšek poznamenává, že Jan Antonín Baťa koupil od svého nevlastního bratra veškeré akcie zlínské firmy za 50 milionů korun. Dodává, že firma Baťa měla podle finančních bilancí hodnotu téměř jedné miliardy korun. Po nástupu fašismu Jan Antonín opustil s rodinou Československo. Časopis pro politickou kulturu a občanský dialog konstatoval v článku z roku 2006, že Baťa, aby se nestal rukojmím Němců a mohl z ciziny řídit závody, převedl na pět ředitelů ve Zlíně 35 procent akcií a na vdovu po Tomáši Baťovi starším Marii čtvrtinový podíl. Všichni se prý zaručili, že Janovi akcie po válce vrátí.
Rozhodují i ve Štrasburku.
V dalších letech vedl Jan Antonín, žijící v Brazílii, s Tomášem Baťou mladším spory ohledně nároku na majetek rodiny v zahraničí. Jan Antonín ale prohrál. Co se týká vlastnických požadavků v Česku, v roce 1991 tehdejší československý ministr spravedlnosti Leon Richter konstatoval, že Tomáši Baťovi mladšímu zůstala teoretická možnost uplatnit nárok na čtvrtinový podíl firmy Baťa, převedený v roce 1939 jeho strýcem na Tomášovu matku Marii Baťovou. Richter ale dodal, že Marie Baťová zaplatila akciemi státu dávky z majetku a majetkového přírůstku. „Tomáši Baťovi nyní v současné době přísluší jediný právní nárok z důvodu rehabilitačního, protože Marie Baťová byla odsouzena někdy v 50. letech pro neoprávněné opuštění republiky, bylo jí vysloveno propadnutí majetku a ohledně tohoto majetku se nyní Tomáš Baťa může ucházet v rámci odškodnění za toto neoprávněné odsouzení,“ řekl Leon Richter při interpelacích v České národní radě. V témže roce se právní zástupci Tomáše Bati mladšího obrátili na ministerstvo spravedlnosti s tím, že Tomáš Baťa mladší a jeho matka Marie se stali výlučnými vlastníky společnosti Baťa a. s. Zlín. Ministr Richter ale prohlásil, že toto stanovisko je v rozporu s údaji, které mají k dispozici československé úřady. Navíc upozornil, že ministerstvo není nezávislým soudním orgánem, který by mohl zjišťovat podrobnosti k případu. Týdeník EURO kontaktoval Tomáše Baťu mladšího i jeho právní zástupkyni. Nikdo z nich se ale nechce vyjadřovat ke kauze ani k výši požadované kompenzace. Z prohlášení dvou nezávislých zdrojů vyplývá, že Tomáš Baťa se domáhá odškodnění ve Štrasburku. „Vím, že podal žalobu u Evropského soudu pro lidská práva. Žaluje Českou republiku o náhradu za znárodnění akciové společnosti Baťa a dalších podniků,“ říká nakladatel Marek Belza. Dodává, že tyto firmy ale nebyly majetkem Tomáše Bati mladšího. „Neměl tam jedinou akcii. Nevím, o co se tedy hodlá opírat,“ tvrdí Belza.
Dlužíme miliardy.
Možnost požadovat náhradu škod se ale po rozhodnutí Městského soudu v Praze otvírá pro potomky Jana Antonína Bati. Dle Dekretu prezidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků 100/1945 byly dotčeným vypláceny kompenzace. To se ale nevztahovalo na člověka, který byl uznán vinným ze zločinu proti státu. Protože Národní soud odsoudil Jana Antonína ze zločinu proti státu, Baťovi náhradu za znárodnění nedostali. „Veškerý majetek Jana Antonína propadl státu, nejen akciové podíly, ale i osobní věci. Zabavena byla například také vila, ve které Baťovi bydleli, přestože patřila manželce Jana Antonína,“ doplňuje Marek Belza. „Pokud bude Jan Antonín Baťa zproštěn obžaloby v plném rozsahu, zakládá to dle mého názoru právo požadovat náhradu za znárodněný majetek,“ říká advokát Luboš Chalupa, který se mimo jiné zabývá problematikou odškodnění za znárodněný majetek a restitucemi. Ve znárodňovacím dekretu je stanoveno, že kompenzace se stanoví na základě hodnoty majetku ke dni znárodnění. „Potomci Bati by mohli požadovat náhradu v současných cenách. Protože neexistuje tehdejší měna, mohou chtít přepočet na dnešní ceny,“ říká Chalupa. Nikdo si zatím netroufá odhadovat, o jak velké částky se mohou dědicové Jana Antonína Bati hlásit. „Existují určité tabulky, podle kterých to lze spočítat. Ty stanoví, kolik korun například z roku 1950 odpovídá určité částce dnes,“ upřesňuje advokát Chalupa. Komplikací ale je, že tím, že majetek Jana Antonína Bati propadl státu, nebyl stanoven výměr o náhradě za znárodnění. Dle Časopisu pro politickou kulturu a občanský dialog by v případě, že by Jan Antonín neskončil v roce 1947 u soudu, musel stát vyplatit astronomickou náhradu ve výši deseti miliard korun, podle tehdejšího kurzu 200 milionů dolarů.
Bratři Tomáš a Jan Antonín
Jan Antonín Baťa se narodil v roce 1898. Byl nevlastním bratrem zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati staršího. Jan Antonín koupil od bratra stoprocentní vlastnický podíl ve firmě a v roce 1932, po letecké havárii Tomáše Bati, převzal řízení společnosti. Za jeho vedení továrna i město Zlín vzkvétaly. Jan Antonín Baťa se zasloužil o rozsáhlou expanzi firmy. Do druhé světové války zvýšil počet podniků společnosti Baťa z 24 na 120. Zaměstnával na sto tisíc lidí. Jeho závody obstarávaly sedm až deset procent československého exportu. Nechal postavit továrnu v Sezimově Ústí, v Batizovcích (pozdější Svit) a v Baťovanech na Slovensku (později Partizánské). Vybudoval gumárny a pneumatikárny v Otrokovicích, nové koželužny, punčochárny a elektrárnu.
Na začátku války Jan Antonín emigroval. Nejdříve žil rok ve Spojených státech. Poté, co se dostal na černou listinu, kam byly dávány firmy obchodující se zeměmi Osy, odjel do Brazílie, kde podnikal. Zakoupil tam rozsáhlé pozemky, na kterých choval několik milionů kusů dobytka, a kůži dodával do továren po celém světě. Vybudoval čtyři nová města, jejichž urbanistické principy uplatňoval již ve Zlíně. V Československu ale přišel protiprávním rozsudkem o majetek stejně jako o zbylé zahraniční firmy. O ty se soudil se synem zakladatele firmy, v Kanadě usídleným Tomášem Baťou mladším, a spor prohrál. Podle dohody získal pouze pobočky v Brazílii a na Haiti. U amerického soudu neuspěl údajně i proto, že doklady potvrzující jeho vlastnictví firmy zůstaly v komunistickém trezoru.
V zahraničí se mu nicméně dostalo značného ocenění. Za humanitární pomoc utečencům před komunistickou diktaturou byl Jan Antonín Baťa v roce 1957 navržen na Nobelovu cenu míru. Baťa zemřel v Brazílii v roce 1965. V zemi nyní žije osm desítek členů jeho rodiny. Odborníci se dodnes přou, kdo z nevlastních bratrů Baťových byl úspěšnějším podnikatelem. Zakladatel firmy, Tomáš, vybudoval prosperující podnik s celosvětovou působností z malé ševcovské dílny. Jeho následovník, Jan Antonín, ji ale úspěšně rozvíjel a rozšířil výrobu o nové obory, kterými byly produkce pneumatik, letadel, klínových řemenů, gumového zboží, hraček, kol a umělých vláken. Do Zlína pozval přední architekty včetně Le Corbusiera, založil filmové ateliéry či školu umění. Zastánci Tomáše ale tvrdí, že nevlastní bratr pouze pokračoval v uskutečňování jeho vize. Zatímco dříve vše řídil sám Tomáš Baťa starší, v době jeho následovníka se na rozhodování podílelo několik lidí. Kritici Jana Antonína poukazují také na jeho sklon k marnivosti a ješitnosti. Spisovatel Edvard Valenta například vzpomíná na to, že Jan Antonín Baťa přijímal návštěvy v napajedelském zámku s rytíři ve středověkých zbrojích u dveří.
