Nepřijatelný život chudé romské populace nikdo nechce řešit. Stala se pro politiky horkým bramborem
Jsme pro sociální bydlení, hlásají komunální politici napříč politickými stranami.
Většinou tak činí krátce poté, kdy levně rozprodali obecní bytový fond, a to včetně té části, kterou by si rozumný správce ponechal pro občany v nouzi. Alespoň prý mohou hned začít s výstavbou sociálních bytů, které jim najednou chybějí. „Nechceme tu ale žádné nezaměstnané a jinak problémové lidi. Naopak se těšíme na mladé, příjemné rodiny s malými dětmi,“ odpověděl mi nedávno zcela vážně místostarosta jedné z největších městských částí Prahy na otázku, komu budou nové sociální byty určeny.
Pan místostarosta, který si sociální bydlení plete se způsobem, jak omladit svou městskou část, není v Česku žádnou výjimkou.
A jeho na první pohled naivní postoj nesouvisí jen s tím, že jde o člověka velmi mladého, kterému dosud chybí jistá zkušenost a empatie pro ty méně šťastné. Podobná slova se ozývají i od jeho kolegů, kteří jsou o jednu či dvě generace starší.
Nepochybně k tomu přispívá fakt, že ani po dvaadvaceti letech existence demokratického státu Česko nemá zákonnou definici sociálního bydlení. Zmatku nahrává i vágně formulovaná povinnost, již ukládá zákon obcím, starat se „o blaho vlastních obyvatel“. Co je to blaho? Kdy zažíváme jeho deficit? A kdo se má o své blaho starat na prvním místě sám? Takové detaily už zákon neřeší.
Spoléhat přitom na to, že na všech českých a moravských radnicích dnes sedí osvícení duchové, kteří více než nad sbíráním politických bodů budou dumat, jak vykládat abstraktně formulované právní definice, je čirá bláhovost. Naopak. Dokud konečně nezačne celospolečenská diskuse na toto téma, budeme dál slýchat těžko uvěřitelná slova o „nepřizpůsobivých“ (rozuměj nenapravitelných), které nikdo nechce, a obce si nechtěné obyvatele dál budou přehazovat jako horký brambor. Nebo si páni starostové vyloží péči o blaho svých obyvatel tak, že se pustí do soukromého podnikání a otevřou si ubytovny, ve kterých budou od „těch problémových“ za mizerné ubytování vybírat desetitisícové částky. A sami tak budou parazitovat na „parazitech“, mezi které je v Česku běžné házet každého, kdo pobírá sociální dávky.
Ani takové příběhy totiž v Česku nejsou žádnou výjimkou. Tím, že se starostové zbaví nechtěných obyvatel a černého Petra bude pro jednou držet někdo jiný, jejich problémy z povrchu zemského jednou provždy nezmizí. Hrozí, že hrnec, který zvláště v posledních dvou letech povážlivě bublá, po čase přeteče a dojde k pořádnému výbuchu.
A že k němu spějeme, o tom není pochyb. Situace sociálně slabých, jejichž značné procento tvoří romská populace, se dramaticky zhoršila v poslední době. Potvrzují to terénní pracovníci, kteří pracují s lidmi v romských ghettech. Jejich obyvatelé, kteří jsou často ne vlastní vinou závislí na sociálních dávkách, se totiž po dlouhé měsíce peněz nedočkali.
Drábkův superúřad, který měl jejich výplatu na starost, kvůli zavedení nového systému nefungoval. O tři měsíce zpožděné dávky vedly k tomu, že se řada lidí, jejichž finanční gramotnost je navíc nezřídka na bodu nula, zadlužila u lichvářů. Nyní se topí v dluzích a vytloukají klín klínem. S tím souvisí nárůst kriminality v některých městech.
O to, že mnoho Romů žije už druhé desetiletí jen ze sociálních dávek a nemá perspektivu to změnit, se kromě několika humanitárních organizací nikdo nezajímá. Začarovaný kruh, do kterého se dostali většinou kvůli tomu, že jsou bez vzdělání, protože jsou často absolventy speciálních škol, je nutné prolomit. Romové se o to jistě musejí snažit i sami, je ale zřejmé, že vlastními silami na to nestačí. Pomoci se jim pokoušejí humanitární organizace, nemají ale dostatek prostředků. Je nezbytné, aby si zlepšení jejich života za jednu ze svých priorit stanovila i vláda. Vzdělané lidi s vynikající znalostí prostředí a velkým nasazením, kteří si romskou komunitu už dokázali získat, mezi terénními pracovníky humanitárních organizací najde. Stát to musí udělat ve svém vlastním zájmu, jinak to v Česku dopadne jako v příměru o hrnci.
Zatím ale stát ani obce evidentně nepovažují sociálně vyloučené lidi za občany, kterým je třeba věnovat stejnou pozornost jako ostatním. Mohlo by se snad v civilizované zemi stát, aby se čtyři stovky lidí dověděly, že se mají i s dětmi přestěhovat na ubytovny, protože sice máme k dispozici sociální byty, ale vám je neposkytneme? Je snad tohle péče o blaho vlastních občanů?
Situace v ostravském ghettu v ulici Přednádraží přitom nevznikla ze dne na den. Netrvá sotva měsíc, jak by se ze zkratkovitých informací v médiích mohlo zdát. Kritická je celých deset let a anabáze s kanalizací se vyhrotila už před pěti lety. Správa železniční dopravní cesty tehdy domy prodala soukromníkovi, ale předtím slíbila, že kanalizaci opraví.
Nestalo se tak. Lidé tehdy neměli tušení, co s nimi bude dál, a obrátili se jak na město Ostravu, tak i na ministerstvo dopravy. Chtěli, aby se domy nedostaly do rukou soukromému subjektu a aby s nimi instituce komunikovaly. Běžný občan se nejspíš na politiky, kteří se rozhodli problémy romské komunity ignorovat, zlobit nebude. Ať ti problémoví zůstanou ve svých ghettech, a to nejlépe za našimi humny. Průměrný Ostravan bude nejspíš raději, když jeho sousedy budou ony „mladé, příjemné rodiny s dětmi“.
Takovou mentalitu je ale nezbytné prolomit, a to důsledným vysvětlováním problému. Zvládne to vláda, která svým voličům neumí vysvětlit ani vlastní reformy nebo to, že církevní restituce, ke kterým se konečně odhodlala, nejsou žádným „darem“? l
Tím, že se starostové zbaví nechtěných obyvatel a černého Petra bude pro jednou držet někdo jiný, jejich problémy z povrchu zemského jednou provždy nezmizí
O autorovi| Pavla Kreuzigerová • kreuzigerova@mf.cz
