Mandelovi následovníci si zajistili další čtyři roky vládnutí. To není dobrá zpráva pro nikoho – nejméně ze všech pro černé Jihoafričany
Před 20 lety, když bělošskou menšinou ovládaný režim předal vládu nad Jihoafrickou republikou do rukou Nelsona Mandely a jeho věrných, bylo Mhlangabezimu Ndlelenovi devět let. Pamatuje si z té doby, jak s rodiči a čtyřmi sourozenci bydleli v nuzném 60metrovém domku stlučeném z vlnitého plechu na kraji městečka Wonderkop nějakých sto kilometrů od Johannesburgu. Otec chodil pracovat do nedalekého dolu, ale výplatu měl mizernou; jít spát o hladu nebylo nic výjimečného. Stála proti nim nejen chudoba, nýbrž i strach. „Nikdy jsme nevěděli, kdy si policie usmyslí, provede nějaký zátah a budou umírat lidé,“ řekl před dvěma lety reportérovi britského týdeníku The Spectator.
Dnes téměř třicátník Ndlelen žije v témže plechovém domku s manželkou a (zatím) dvěma dětmi, chodí pracovat do dolu a nosí domu výplatu, která zoufale nestačí. Ve srovnání se mzdami v Bangladéši či v Kambodži sice vypadá ekvivalent 15 tisíc korun velmi slušně, jenže podle toho vypadají i ceny; necelých osm tisíc randů měsíčního platu stačí čtyřčlenné rodině stěží na základní potraviny.
A policie? Právě před dvěma lety byl Ndlelen jedním ze tří tisícovek stávkujících zaměstnanců dolu Marikana. Požadovali po majiteli, těžařské společnosti Lonmin, zdvojnásobení platů. Stávka trvala několik dnů, než ji policisté rozehnali tím nejbrutálnějším možným způsobem: ostrou střelbou. Celkem 34 Ndlelenových kolegů to zaplatilo životem. „Jediný rozdíl oproti minulosti je, že tentokrát stříleli do černochů taky černoši,“ poznamenal mladý Jihoafričan rozčarovaně. Zklamání ze svobody Právě slovo „rozčarování“ patří při hodnocení dvou dekád let vlády Afrického národního kongresu (ANC) k nejčastějším. Z úst příslušníků bílé komunity je to svým způsobem pochopitelné; ztrátu politického vlivu pociťuje bolestně každý. Nespokojeni jsou však i ti, jimž měl konec apartheidu přinést nejvíce užitku: černí obyvatelé JAR, kteří dnes tvoří již skoro 80 procent tamní populace. Z důvodů, o nichž bude řeč vzápětí, je život drtivé většiny z nich přinejmenším stejně složitý, jako byl za dob otevřeně rasistického bílého režimu.
Realita Jihoafrické republiky je však taková, že toto rozčarování se jen obtížně projevuje tam, kde by to ve vyspělých zemích bylo nejjednodušší – u volebních uren. V letošních volbách, jež se konaly 7. květČernona, znovu s obrovským náskokem zvítězil Africký národní kongres. Jestliže v roce 2010 dostali Mandelovi následovníci 65 procent hlasů, letos to bylo jen o tři procenta méně. Důvod je prostý: stejně jako v celé Africe i v JAR se volí nejprve podle etnické příslušnosti a teprve až poté podle dalších kritérií. A bezmála půlstoletí politiky apartheidu (1948 až 1993) tento problém jen prohloubilo.
Největší změnou oproti minulým volbám je tak téměř čtvrtina hlasů (viz tabulka) pro Demokratickou alianci, což je pro všechny praktické účely „strana bílých“. Její součástí je i Nová národní strana, následnická organizace rozpuštěné někdejší Národní strany, pod jejíž hlavičkou vládl předmandelovský režim. Bílé populace v zemi přitom od roku 1994 procentuálně soustavně ubývá (ačkoli v absolutních číslech se neustále pohybuje mezi 4,1 a 4,3 milionu); dnes čítá 8,9 procenta. Zisk ve výši 22 procent hlasů tak je svého druhu triumfem ideálu demokracie – aliance má jako jediná strana voličstvo rasově různorodé. Tragická nezaměstnanost Jestli to někomu připadá jako skromný triumf, má pravdu: mnoho dalších dobrých zpráv o stavu jihoafrické demokracie nenajde. Dvě desítky let vlády ANC jsou charakterizovány mnoha paradoxy, z nichž ten nejpřekvapivější má podobu ekonomického hlavolamu. Přestože země po roce 1994 přestala trpět mezinárodní izolací, výkonnost její ekonomiky prudce rostla a do čela země se postavili zástupci etnické většiny, pro její příslušníky to znamená větší bídu a horší vyhlídky do budoucna než za vlády apartheidu, od něhož dával celý svět ruce pryč.
Čísla mluví jasně: ačkoli HDP utěšeně roste (od roku 1994 průměrně o tři procenta ročně), chudých přibývá. Vysoká nezaměstnanost (25 procent) je rasově nerovnoměrně rozložena: zatímco v bílé a asijské populaci marně shání práci šest, respektive 11 procent lidí, mezi černými Jihoafričany je to každý třetí.
„Nejkřiklavějším aspektem jihoafrické sociální devastace je nezaměstnanost mezi mladými lidmi. V subsaharské Africe čítá průměrně 11,9 procenta a v severní Africe 23,7 procenta, kdežto v Jihoafrické republice je nezaměstnaných hned 48,1 procenta lidí mezi 15 a 24 lety věku,“ prohlásil vloni během dnes již proslulé kritické přednášky na půdě jihoafrického ústavu pro mezinárodní vztahy jeho místopředseda Moeletsi Mbeki.
Politický ekonom vystudovaný na Harvardu a někdejší novinář britské BBC dnes patří k nejrespektovanějším kritikům vlády ANC. Komu jeho příjmení připadá povědomé, nemýlí se: Moeletsi Mbeki je mladší bratr dnes již bývalého prezidenta JAR Thaba Mbekiho.
První pohled na tabulku příjmů jednotlivých hlavních etnických skupin říká, že v posledních 20 letech si v JAR ekonomicky polepšili všichni; nejvýrazněji Asiaté, potom běloši následovaní míšenci. Skutečnost, že z ekonomického růstu země nejméně profitují právě černí Jihoafričané, vysvětlují příznivci ANC jednoduše – podle nich jde o přetrvávající důsledek apartheidu.
Tichá dohoda Skutečnost však je ještě horší. Statistika o příjmech na hlavu, jak ji uvádí tabulka, zakrývá dopady jednoho z ekonomicky nejbizarnějších počinů vlády ANC – Ekonomické posílení černochů (Black Economic Empowerment; BEE). Ten má základ v dohodě, kterou uzavřeli roku 1993 Nelson Mandela a jeho lidé s vládou prezidenta Frederika de Klerka. Obě strany hrály o hodně. Odstupující bílé elitě šlo o zachování kontroly nad tamním byznysem, především těžařským.
Mandela zase věděl, že ANC má sice hodně příznivců, ale jedinou jejich převládající odborností je pálení pneumatik. Dohoda tedy zněla tak, že ANC převezme politickou kontrolu nad zemí, ale byznys zůstane v rukou dosavadních vlastníků – ti ovšem budou platit státu, o co si řekne.
A představitelé státu si rychle uvykli říkat si o leccos. Třeba současný prezident Jacob Zuma si za v přepočtu 20 milionů státních dolarů postavil prima vilu a za dalších třicet silnici vedoucí až k ní; ale to je jen špička ledovce. Po roce 1994 především obrovsky vybujela státní správa. Podle agentury Bloomberg má JAR v přepočtu na počet obyvatel největší armádu státních úředníků na světě (i v absolutních číslech je silnější než v šestkrát početnějších Spojených státech).
Prakticky všechna státem placená teplá místa dostávají věrní z ANC. Vytváří se tak černá střední vrstva, což zvenku vypadá jako úspěch. Ta je však financovaná takřka beze zbytku z byznysu, který vede někdo jiný a jejž ona sama naprosto neumí řídit.
A co hůř, ani v dohledné době řídit umět nebude: jak uvádí Mbekiho ústav, například stran základního vzdělání je JAR druhou nejhorší africkou zemí; hůř je na tom pouze Sierra Leone.
Program BEE tak slouží pouze dvěma účelům: zaprvé, šéfové ANC si žijí pěkným životem. Zadruhé, množstvím rozdaných teplých míst si vláda udržuje přízeň lokálních kmenových
bossů (to není legrace: v JAR mají 11 úředních jazyků), což zase pomáhá vysvětlit oněch 62 procent volebního zisku. Třetí efekt je nezamýšlený, ale nepopiratelný: černí Jihoafričané si jako celek za posledních 20 let polepšili jen málo, přičemž tu trochu smetany z drtivé většině slízli funkcionáři ANC a státní zaměstnanci. Lidem, jako je Mhlangabezi Ndlelen, to však pomáhá pramálo.
Černé vyhlídky
Vývoj podílu černošské populace na celkovém počtu obyvatel JAR (v %)
1920 68
1930 69
1940 68
1950 68
1960 68
1970 71
1980 74
1990 76
2000 79
2010 79
Ačkoli HDP utěšeně roste od roku 1994 průměrně o tři procenta ročně, chudých přibývá. Vysoká nezaměstnanost (25 procent) je rasově nerovnoměrně rozložena: zatímco v bílé a asijské populaci marně shání práci šest, respektive 11 procent lidí, mezi černými Jihoafričany je to každý třetí. Mandelovci u moci Výsledky parlamentních voleb v JAR (v % získaných hlasů)
Rok 2010
Ostatní malé strany 17,5
Demokratická aliance 16,6
Africký národní kongres 65,9
Rok 2014
Bojovníci za ekonomickou svobodu 6,35
Ostatní malé strany 9,27
Africký národní kongres 62,15
Demokratická aliance 22,23
Zdroj: www.southafrica.info
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
