Světový šampionát poslouží jako motor integrace v Německu
Zatímco ještě nedávno za německý národní fotbalový tým kopali Lothar, Helmut a Franz, nyní se v Jižní Africe s orlem na hrudi po hřišti prohánějí Mesut, Sami a Jerome. Jedenáct z třiadvaceti reprezentantů jsou Němci pouze díky pasu. Médiím se to líbí, stejně jako politikům. Ti současné úspěchy týmu používají k zamaskování neúspěšné integrační politiky Spolkové republiky. Otázka, kdo že je na fotbalovém šampionátu nejlepším Němcem v německém kádru, byla zodpovězena již několik minut předtím, než rozhodčí zahájil první zápas Německa proti Austrálii: Claudemir Jeronimo Barreto alias Cacau zpíval Deutschlandlied tak vášnivě, že by nikdo nehádal místo jeho narození poblíž brazilského São Paula.
Třetí ctnost
„Jsem Němec,“ říká Cacau a hrdě dodává, že z celého srdce. „Cítím se jako Němec,“ opakuje stokrát denně i Mesut Özil, protože se ho na to novináři stokrát denně ptají. I on už své vlastenectví potvrdil – levačkou. Po gólu, který Německu zajistil postup do osmifinále MS, jásala celá země. „Mesut reprezentuje mou představu o ideálním fotbalistovi. Je rychlý, přesně přihrává, vždy hraje na vysoké úrovni,“ chválí ho reprezentační kouč Joachim Löw, který přiznává, že je za kanonýra s tureckými kořeny vděčný, stejně jako za všechny ostatní migranty v týmu. „Mám možnost pracovat se zcela jinými mentalitami a kulturami, než jsem byl zvyklý,“ libuje si Löw. A také s jinými ctnostmi.
Vedle německé disciplíny a bojovnosti dnes na stadion vbíhá také kouzlo černé magie. A z toho netěží pouze fotbal. Radost má i Maria Böhmerová, jež ve spolkové vládě zodpovídá za integrační politiku. Podle ní je tým „Jogiho“ Löwa zrcadlovým obrazem německé společnosti, zejména pak mladé generace. „Mistrovství světa ve fotbale je ideálním motorem integrace,“ jásá Böhmerová.
Vykořisťovaná Afrika
Pro političku Böhmerovou je německý manšaft symbolem otevřenosti Spolkové republiky. „Taková událost má dopad na celou naši společnost,“ podotýká. Prý si dnes národnostní pestrost po vzoru německého fotbalového mužstva přejí i personální šéfové velkých firem. Přistěhovalci jsou dnes považováni za obohacení a je jedno, jestli jde o sportovní tým anebo počítačovou společnost. „Multikulturní pracovní prostředí je progresivní, kreativnější a nakonec i výkonnější. Jen se podívejte na první zápas s Austrálií. Tři ze čtyř gólů dali potomci imigrantů,“ konstatuje Böhmerová.
Snad jen jihoafrický City Press se snaží Evropanům náladu pokazit a nedávno kritizoval kontinentální imperialismus, který se na šampionátu objevuje ve formě „vykořisťování“ afrických talentů. Pod palbu kritiky se dostaly nejen tradiční koloniální mocnosti, ale i trenér Löw, jenž do JAR dorazil s „Ghaňanem“ Jeromem Boatengem. „Jenže kdo – vedle Johna F. Kennedyho – by mohl s větším klidem říct ,Ich bin ein Berliner‘ než právě Boateng?“ ptá se na oplátku německý tisk. Ne všichni v tom však mají tak jasno jako Cacau a Boateng.
Třeba obránce Dennis Aogo německou hymnu zpívat odmítá. „Srdce mi bije i pro jinou zemi,“ tvrdí syn nigerijského otce. „Nemůžeme nikoho nutit. Musíme myslet i na jejich původ,“ komentoval Löw mediální povyk kolem zpívání hymny. Právě výroky tohoto typu přiměly některé novináře k zamyšlení, proč takoví hráči vůbec Německo reprezentují. Jednou z možností by mohla být tržní hodnota německého hráče. Ta je mnohonásobně vyšší než cena fotbalisty z Bosny, Ghany nebo Turecka.
Rozhádané perly
Jak však do integrační euforie v Německu zapadá současný skandál kolem francouzského týmu? Francouzi v roce 1998 vyhráli mistrovství světa, v roce 2000 evropský šampionát a byli tehdy rovněž považováni za triumf integrace. Letos se však nezmohli ani na postup ze skupiny. „Equipe Multicolore“ se rozpadla na několik táborů. Podle listu Le Monde se rozhádali černoši z Antil s černochy z Afriky a ti zase s bělochy a s muslimy. I francouzský tým zrcadlí společnost – všichni bojují proti všem.
Nemá nakonec pravdu německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, když píše, že multikulturní společnosti jsou labilní a nestabilní? Na druhé straně by Portugalci bez Eusébia či Francouzi bez Makélélého v minulosti hráli jak klavír bez černých kláves. Bohužel těmto hvězdám již odzvonilo. Portugalské či francouzské černé perly na letošním šampionátu hrály spíše stylem, jako by trpěly legionářskou nemocí. Teď jsou pro změnu u míče Němci Mesut, Sami a Jerome. Otázka je na jak dlouho.
