Svědectví o útrapách dvaceti let po jaderném výbuchu
Nad ránem 26. dubna 1986 se ve čtvrtém reaktoru černobylské jaderné elektrárny probudila sopka. Vytékající tavenina do daleka zářila. Výbuch reaktoru vynesl do výše jednoho kilometru radioaktivní mrak, který způsobil nejrozsáhlejší zamoření v Evropě. Černobylská apokalypsa, s níž se poprvé důkladně seznámil jako tiskový mluvčí Greenpeace, se stala životním tématem fotografa a publicisty Václava Vašků (1962). V černobylských radioaktivních zónách už úhrnem strávil dva měsíce života a právě tam odjel na svou čtvrtou fotoreportáž.
EURO: Jaké to je, když člověk poprvé vstupuje do zakázané zóny? VAŠKŮ: Ten dojem nelze zprostředkovat žádným svědectvím, to se dá jedině prožít. Zdálky vám připadá, že se blížíte k obrovskému koncentračnímu táboru a neopouští vás pocit, že za tím vysokým plotem z ostnatého drátu na vás čeká něco nepěkného. U brány stojí vojáci v neprůstřelných vestách s dozimetry v rukou a kontrolují, aby tam neproklouzla ani myš.
EURO: Bylo pracné sehnat bumážku? VAŠKŮ: Na Ukrajině je to relativně snadné, ale stojí to dost peněz. Z tohoto pohledu je už Ukrajina vlastně na západě.
EURO: A co v Bělorusku? VAŠKŮ: Tam je opačný trend. A obávám se, že se situace bude ještě zpřísňovat. Na speciálním serveru běloruských alternativních médií jsem se teď dočetl, že prezident Lukašenko vydal nařízení, které znemožňuje vstup do zón zahraničním novinářům. A nejenom do té oplocené, ale i do všech ostatních. Ještě donedávna tam bylo možné získat povolení od ministerstva pro mimořádné události. Jenže je tu spousta takzvaných kropenatých míst, až 300 kilometrů od Černobylu vzdálených, kam není žádná bumážka potřeba, není kolem nich žádný plot, ale člověk se tam může přitočit k vyššímu zamoření než v okolí elektrárny, ani neví jak. Ještě že jsou oblasti zamoření precizně popsány ve speciálních mapách, které si každý může koupit.
EURO: Na základě jakých kritérií byla ta zakázaná zóna vytyčena? VAŠKŮ: Podle kružítka. Když vzali po havárii do rukou záchranné práce vojáci, chovali se přesně podle toho, co se učili na vojenských školách: Když dopadne atomová bomba, je třeba na mapě udělat kruh o průměru deseti kilometrů a vystěhovat lidi. Když to nestačí a bude zamoření i vně kruhu, je třeba udělat kruh o poloměru 30 kilometrů a postupovat stejně. Teď je tam oplocená brambora zhruba o třicetikilometrovém poloměru, označovaná jako zóna nuceného vysídlení. Dál od středu je zóna dobrovolného vysídlení, za ní zóna zvýšené kontroly. Čtvrtou zónu, i když je pořád zamořená, už nikdo příliš nekontroluje. Zóny jsou vyznačeny tabulkami a kromě té oplocené je do nich na Ukrajině volný přístup, protože v nich navzdory zamoření žijí lidé.
EURO: Jak zasahuje zóna do života místních obyvatel? VAŠKŮ: Především tím, že stát podle úrovně radioaktivního zamoření různě omezuje zemědělství. V některých oblastech se nesmí pěstovat vůbec nic a jiné jsou všelijak regulovány. Mohou se tam třeba pěstovat jen plodiny, které nemají sklon transportovat radioaktivní částice z půdy do výsledného produktu. Ti, kteří žijí v zóně, však mají stejně problém svou úrodu prodat, protože lidé se obávají radioaktivity. Na druhé straně se říká, že se plodiny ze zón běžně objevují na trhu v Minsku. A je to možné, protože vystopovat jejich původ lze velice těžko.
EURO: Nevyplatilo by se lidem chodit nakupovat s dozimetrem? VAŠKŮ: Nikdy jsem to neviděl. Na velkých tržištích však bývá radiometrická nebo radiologická kontrola. V laboratoři na tržišti v Minsku měli spektroskop, v němž bylo opravdu možné měřit zamoření potravin, ale není to tak úplně běžné. Sice se deklaruje, že každý občan má možnost si dát potraviny změřit, ale když jsem to zkoušel, byl jsem odmítnut. Vyptávali se mě, proč to chci, a okamžitě jsem byl považován za dost podezřelého. Připadalo mi to jako u nás v 70. letech nebo dokonce i v 50. letech, kdy stát člověka ubezpečuje, že on je tu od toho, aby všechno kontroloval, a ty do toho jako občan nemáš co mluvit.
EURO: Ztratilo běloruské zemědělství velkou rozlohu půdy? VAŠKŮ: V Bělorusku je zcela nepoužitelných 2,64 tisíce kilometrů čtverečních dříve kvalitní zemědělské půdy, zlikvidováno bylo čtyřiapadesát kolchozů a sovchozů a definitivně skončilo devět velkých zpracovatelských potravinářských závodů. Definitivně muselo být vystěhováno a za dvacet let už takřka zaniklo více než čtyři sta tradičních vesnic. Nový domov muselo hledat 135 tisíc obyvatel.
EURO: Vaše fotografie odhalují, že někteří lidé výzvy k vystěhování neuposlechli a do zóny se vrátili. VAŠKŮ: Je to na jejich vlastní odpovědnost, protože je tam strašlivé zamoření, vyšší než 40 curie na metr čtvereční. Museli podepsat revers, že se tak rozhodli dobrovolně. Úřady brání pouze pobytu dětí. Tvrdší postoj by byl nerozumný, vždyť podle oficiálního přehledu žije na územích dlouhodobě zamořených radionuklidy více než jeden a půl milionu osob, včetně dětí, ve skoro třech tisících obcích.
EURO: Jaké je zamoření těch území? VAŠKŮ: Do přehledu byla zařazena všechna území se zamořením vyšším než jeden curie na kilometr čtvereční. Západní normy udávají hodnotu jeden až pět curie jako limit, kdy je třeba obyvatelstvo evakuovat. V Bělorusku však po havárii v Černobylu nastalo výrazné změkčení tohoto limitu, takže dnes by se vystěhovávalo území zamořené víc než patnáct curie na kilometr čtvereční, a to ještě jen za předpokladu, že by o to ti občané stáli. V Bělorusku dodnes lidé žijí ve vesnicích, na něž spadlo 15 až 40 curie na km čtvereční.
EURO: Co na to říká Lukašenko? VAŠKŮ: Jeho politikou je problém Černobylu spíš bagatelizovat, vystrnadit ho z mysli lidí, protože je pro celé Bělorusko strašně zatěžující. Po dvaceti letech se situace otočila, a místo tlaku na vystěhovávání Lukašenko povzbuzuje lidi, aby se na méně zamořená území vraceli. Mohli by dostávat nějakou pomoc, odstupňovanou podle velikosti zamoření.
EURO: Poznamenala katastrofa i průmysl? VAŠKŮ: Od bývalého běloruského velvyslance v ČR Vladimira Bělského se mi podařilo získat pouze přehled o velikosti celkových ztrát. Škoda způsobená Bělorusku černobylskou katastrofou se ve třicetiletém výhledu jejího překonávání odhaduje na 235 miliard dolarů. Částka odpovídá třiceti dvěma rozpočtům republiky, jaký byl před výbuchem reaktoru v roce 1985. Dodnes je devět procent rozpočtových prostředků státu každý rok určeno na likvidaci následků černobylské katastrofy.
EURO: Spousta firem u nás vydělává na povodních. Profituje někdo na Černobylu? VAŠKŮ: Pochybuji, že by někdo měl z toho zamoření příliš velký užitek. Na Ukrajině pracuje státní agentura Chernobyl Interinform, která se zabývá tím, že reguluje takový ten novinářský turismus v zakázané zóně. Zájezd do zóny si však může koupit i obyčejný turista a v Kyjevě a v Slavutyči je několik soukromých cestovních kanceláří, které mu jsou schopny sestavit i vícedenní program. Kdo se ještě snaží na následcích katastrofy nějak profitovat, jsou firmy vykupující kovový šrot. Kolem Černobylu jich operuje asi dvacítka. Starý šrot seberou, odvezou k dekontaminaci a potom ho vracejí do koloběhu. Asi 20 kilometrů jižně od Černobylu je velká skládka, na níž bylo bez ladu a skladu shromážděno několik tisíc automobilů, vrtulníků a obrněných vozů, které zůstaly po úklidových pracích natolik radioaktivní, že už nikdy nesměly zónu opustit. Dnes tam zajíždějí pracovnici těchto kovošrotů a rozřezávají méně kontaminované části konstrukcí. Orientují se na ušlechtilé kovy, které jsou používané v letectví. Do jaké míry je to celé košer, neumím posoudit.
EURO: Fotografie prozrazují, že to pracovníci s ochrannými pomůckami nijak nepřehánějí… VAŠKŮ: Ptal jsem se dělníků, co rozřezávali helikoptéru, jestli mají alespoň dozimetry a jestli tuší, kde to je víc a kde méně radioaktivní. Dozimetr u sebe neměli, ale vzali ten můj a přesně ukázali, kde to nejvíc svítí. Bylo to u motoru těch helikoptér. Zkoušel jsem to změřit, ale čísla na stupnici běžela pořád nahoru a nahoru a nakonec se ten dozimetr vynuloval a ukázal, že už víc změřit neumí. Jeho fyzikální omezení bylo 20 milirentgenů, to znamená, že na skládce jsou dodnes velice zamořené části překračující tuto hranici.
EURO: Nejzamořenější části helikoptér tu nejspíš zůstanou ležet mnoho dalších desetiletí. Co však s tím, když se kontaminují lidé? Je jim pomoci? VAŠKŮ: Největší nebezpečí hrozí od zamořených potravin, především radionuklidem cesium 137, který má poločas rozpadu 130 let. Zejména u dětí je i riziko jeho vdechnutí. Nevládní institut pro radiační ochranu Belrad, vedený profesorem Vasilijem Nestěrenkem, se proto zaměřil především na hledání způsobu, jak toto cesium vyvést z těla. Navázal na italské výzkumníky, kteří léčili olovem otrávené tiskaře pektinem z jablek, a zjistil, že pektin podávaný v nápoji je během jednoho měsíce schopen vyvést z těla až polovinu radioaktivního cesia. Zahájil proto program na záchranu dětí a těm, které mají v těle nejvíc radioaktivity, podávají v nápojích pektin. Je to účinný a přitom velmi levný způsob. Oficiální věda (i když k ní akademik Nestěrenko až do politicky motivovaného propuštění taky patřil) však o to zatím nejeví zájem, převládá snaha to přejít jako nějakou hloupost.
EURO: A co o tom soudíte vy? Nechal byste si naordinovat pektin? VAŠKŮ: Profesor Nestěrenko pro ty děti vyvinul celotělový spektrometr, který během tří minut změří, kolik má kdo v sobě radiaoktivního cesia. Po návratu ze zóny mě do toho křesla taky posadil. Přestože nic nenaměřil, vzal jsem si u něj pro jistotu několik krabiček pektinu a asi dva měsíce jsem ho baštil.
