Další plod nespokojenosti byl již počat
Skupina nespokojenců se současnou politickou scénou se již pár měsíců krystalizuje kolem Jiřího Lobkowicze. Jak zjistil týdeník EURO, tito lidé vážně uvažují o založení nové strany. Podílejí se na něm mimo jiné členové Unie svobody (například právě její bývalý místo–předseda Jiří Lobkowicz) a zakladatelé občanských iniciativ Děkujeme, odejděte (Monika Pajerová), Impuls 99 (Slavomil Hubálek) a Dřevíčská výzva (Karel Schwarzenberg). Ti zatím všichni svorně hovoří jen o „sjednocování iniciativ s cílem, aby jejich hlas vůči politikům zněl silněji.
Jiří Lobkowicz přiznává přímo přípravy na vznik nové partaje a hovoří o třiceti pěti procentech voličských hlasů, které by chtěla získat ve volbách. Za novou stranou by mohli stát též hudebník a podnikatel Michael Kocáb, ředitel Davidsonova ústavu a profesor ekonomie na Michiganské univerzitě Jan Švejnar a šéf společnosti Patria Finance Zdeněk Bakala.
Má smysl zakládat další politický subjekt, mají protagonisté šanci uspět? Přestože ve veřejnosti převažují negativní hodnocení současných politických stran a politiků a klesá volební účast (lidé buď nemají zájem volit, nebo si ze současné nabídky nedokážou vybrat), není samozřejmé, že by novou stranu přivítali se sympatiemi. Naděje na změnu stylu, na novou politiku totiž do značné míry vyčerpala právě Unie svobody. Její časté hlasování ve shodě s vládou a čtyřkoaliční prosazení Petra Pitharta do křesla předsedy Senátu touhu po změně nedemonstruje.
Vybudovat politickou stranu není jednoduchá záležitost. „Chtějí–li uspět ve volbách, musejí mít regionální zastoupení. Není snadné sehnat dost lidí nejen pro přípravu kampaně, ale ani na kandidátky, komentuje sociolog Jiří Kabele.
Advokát a člen dozorčí rady Komerční banky Radek Pokorný je ještě skeptičtější: „Osobně se domnívám, že založit politickou stranu, která by byla schopna v delším horizontu existovat, je téměř nemožné. Nedojde–li třeba k rozštěpení politické strany jako v případě Unie svobody. Stranická práce je totiž specifickou profesí, kterou je dlouhodobě schopna a ochotna dělat jen poměrně úzká skupinka lidí. Takže si tipuji, že pokud se někdo o něco takového pokusí, zaznamená jen krátkodobý úspěch.
Eduard Míka, generální ředitel společnosti APP Group, která před parlamentními volbami v roce 1998 poskytla hlavním politickým stranám (ČSSD, KDU–-ČSL, ODS, US) dar ve shodné výši tři sta tisíc korun, říká: „Umím si přestavit, že nová politická strana získá velkou podporu veřejnosti a možná i většinu křesel v Parlamentu. Ale neumím si představit, co se stane potom. Bude–li se totiž jednat o skupinu lidí, které sjednocuje jen odpor k establishmentu místo dlouhodobého politického a ekonomického programu, pak se brzy po volbách začnou objevovat rozpory, k žádným zásadním změnám nedojde a životnost takového uskupení bude limitována přinejlepším termínem dalších parlamentních voleb. Kdyby nová politická strana měla vzniknout na takových principech, můžeme rovnou podpořit čtyřkoalici, která ovšem bude v případě volebního úspěchu řešit úplně stejný problém.
Velké obtíže pak zřejmě novou stranu potkají, až se bude na své kandidátky snažit získat „úspěšné mladé lidi kolem třiceti čtyřiceti let . Právě oni by totiž otevřeným svázáním se s jakoukoli politickou stranou riskovali nejvíce. Ke své kariéře to nepotřebují, a naopak je to může ohrozit.
Sociolog Jiří Kabele považuje za iluzorní představu, že by nová organizace mohla získat třicet pět procent hlasů: „Čtyři fungující seskupení mají po patnácti procentech skalních příznivců. Pravděpodobnost, že by nový subjekt ze zbývajících čtyřiceti procent získal třicet pět procent, je opravdu malá.
Příležitostí pro skeptické předpovědi je zde bezesporu bezpočet. Na druhou stranu je třeba upozornit, že vznik nové politické strany by mohl signalizovat změnu v zájmech veřejnosti. Po celá devadesátá léta klesala ochota většiny lidí v České republice angažovat se ve veřejné sféře. To podpořilo situaci, ve které politici mohli získat dojem, že oni jsou těmi jedinými, kteří mohou o veřejných otázkách legitimně rozhodovat. Čerstvá strana, jež by se zrodila z dlouhodobé nespokojenosti s prací českých politických reprezentantů a vyrostla z podhoubí občanských iniciativ, může ukázat, jak velká touha po změně ve společnosti bublá a kolik lidí je ochotných starat se o více než o své soukromé záležitosti.
