Co znamenají boje v Zálivu pro naše experty, novináře a zástupce soukromých firem
Odborníci vyslaní Českou republikou do jihoirácké Basry stále čekají, až jim české úřady poskytnou ochranku a pancéřované terénní vozy. Zatím marně. Ministerstva zahraničí a obrany se nemohou dohodnout, kdo jejich bezpečnost zaplatí. Další čeští specialisté, kteří působili v irácké metropoli Bagdádu, už byli naštěstí kvůli zhoršené bezpečnostní situaci povoláni zpět do vlasti. „Zůstanou zde minimálně dva týdny,“ řekl týdeníku EURO minulou středu náměstek ministra zahraničí Jan Winkler. Kdyby ovšem experti zůstali v irácké metropoli, mohlo by se podle některých z nich brzy ukázat, jak stát péči o jejich bezpečnost zanedbával.
Je to drsné.
Nové boje v Iráku ohrožují všechny, nejen spojenecké vojáky a novináře, ale i zahraniční odborníky působící v civilní správě a zástupce soukromých firem, kteří se v zemi snaží dojednat kontrakty dřív než jejich konkurence.
„Do Iráku si teď jezdí zabojovat spousta fanatiků. Je to pro ně ideální místo, kde si mohou relativně snadno zastřelit svého Američana,“ soudí bývalý voják a irácký „veterán“ Ludvík Cimburek. V Iráku pobýval od července 2003 do února 2004. Pracoval jako český odborník na prozatímním ministerstvu obrany, nejprve byl zástupcem ředitele pro personální věci a později bezpečnostním ředitelem ministerstva.
V neděli 11. dubna byli severozápadně od Bagdádu uneseni tři čeští novináři. Stali se součástí rozsáhlé vlny únosů. Prozatím jen obtížně identifikovatelné skupiny drží jako rukojmí na čtyřicet osob. Počty zadržených se neustále mění, někteří své oběti propouštějí, vzápětí ale unášejí další. Poté, co italský premiér Silvio Berlusconi oznámil, že o žádném stažení vojsk z Iráku nebude s únosci vyjednávat, byl jeden z italských rukojmích svými únosci popraven.
Některé ze států, které se v Iráku angažují, už ze země evakuují své občany, civilisty. Rusko například vyslalo 15. dubna dopoledne tři obří dopravní letouny Il-76, které mají přepravit z Bagdádu více než osm set zaměstnanců ruských firem.
Česká republika zatím sestěhovala všechny zaměstnance své ambasády v Bagdádu na jedno místo, vyzvala své občany, aby do Iráku pokud možno necestovali, a experty povolala, naštěstí, zpět do Prahy. Naštěstí proto, že stát zatím péči o jejich bezpečí nevěnoval příliš velkou pozornost.
Nedostali ani vesty.
Odvolané české odborníky sice vozili do práce a z práce policisté z Útvaru rychlého nasazení (URNA), kteří v Bagdádu působí, jinak jim ale nikdo neporadil, jak se mají chovat a kam nemají chodit. Nedostali žádné bezpečnostní instrukce, nikdo jim na rozdíl od zástupců jiných států nezakázal vycházet bez doprovodu do města, třeba po setmění na večeři.
„Snad jako jediní ze zahraničních expertů působících v civilní správě Iráku jsme nenafasovali neprůstřelné vesty,“ řekl týdeníku EURO jeden z nich. „To, jak stát naši bezpečnost podcenil, by se ukázalo v okamžiku, kdyby někoho z nás unesli. Na rozdíl od novinářů nebo obchodníků, kteří do Iráku cestují na vlastní nebezpečí, by se o nás stát měl nebo spíš musel nějak postarat,“ dodal.
Náměstek Winkler, který má na ministerstvu zahraničí na starosti bezpečnostní problematiku, k danému tématu uvedl jen to, že „naprostá většina z nich vplynula do prostředí a pohybují se tam bez problémů“.
Cizinci působící v prozatímní koaliční správě Iráku (CPA) se musí řídit pokyny domovského státu, který je do oblasti vyslal. Pokyny od CPA jsou míněny pouze jako doporučení. „Přišel kupříkladu pokyn omezit cesty mimo CPA kromě případů nejvyšší nutnosti. Teď bylo na každém, jestli se tím bude, nebo nebude řídit,“ říká Ludvík Cimburek, který momentálně řídí českou pobočku firmy MRI Worldwide (EURO 14/2004). „Konkrétně my jsme ale nikdy žádné nařízení z české ambasády nedostali. Měli jsme možnost požádat o doprovod URNA. Taky jsem požádal. Když jsem jezdil po Bagdádu, tak jsem si nehrál na hrdinu a ze začátku, než jsem se okoukal, jsem vždy požádal o doprovod. Ale když byl klid, tak jsem jezdil sám. Někdy je lepší být nenápadný. Kolona, vojenská auta, vojenské oblečení, to jste jasný cíl,“ dodává.
Česká republika na své zástupce v Iráku žádné požadavky kvůli bezpečnosti neměla. Druhým extrémem je Austrálie. Její odborníci se nesměli po Bagdádu pohybovat v normálních ani pancéřovaných autech, museli používat výhradně speciální kolové obrněné transportéry. A vždy museli nosit helmu a neprůstřelnou vestu.„Předpokládám, že únosci by hrozně rádi dostali Američana, Angličana, Španěla nebo Australana. Dostat je živé se jim ale může podařit jen hodně těžko,“ tvrdí Cimburek.
Ministerské dohadování.
Situace na jihu Iráku kolem města Basra se zdá být momentálně klidnější. V oblasti působí při CPA další dva čeští civilní experti vyslaní ministerstvem zahraničí. Občas se zde vyskytují i zástupci českých soukromých firem, například Chemoprojektu. Jen pětadvacet kilometrů od Basry se na základně Šaíba usadili čeští vojenští policisté. Je jich osmdesát. Mají dohlížet na činnost irácké policie, pomáhat při jejím výcviku a policejně zabezpečovat mnohonárodní divizi Jihovýchod. Loni v prosinci zde vystřídali českou vojenskou polní nemocnici.
Zdálo by se být poměrně logické, že se čeští vojáci postarají i o bezpečnost Čechů, kteří operují jen několik kilometrů od nich. Zvlášť když to tak ještě loni fungovalo. Experti měli k dispozici dvě vojenská pancéřovaná terénní auta (bez nich nesmí podle předpisů CPA vůbec vyjet do terénu) a až čtyři české vojáky jako bodyguardy.
To už neplatí. Pohyb specialistů je značně omezen, mají totiž k dispozici nepancéřovanou Toyotu Land Cruiser. Vůz, který patří v Iráku do kategorie soft skin car – „auto s tenkou kůži“. Bez doprovodu dalšího pancéřovaného auta nesmí mimo základnu CPA.
„Vojenská policie neposkytuje ochranu českým odborníkům působícím na území Iráku a nespolupracuje ani se soukromými českými firmami, které do Iráku vysílají své specialisty,“ sdělil týdeníku EURO mluvčí vojenské policie Jan Čermák. „Vojenská policie nemá k dispozici žádné pancéřované vozy, které by mohla českým expertům zapůjčit.“
To podle informací týdeníku EURO není tak úplně pravda. Na základně Šaíba by čeští policisté měli mít k dispozici i dvě pancéřované toyoty, které odborníci používali v roce 2003. Experti rovněž předpokládají, že dostanou k dispozici čtyři vojenské policisty jako ochranku při svých nezbytných výjezdech do terénu. „Ti čtyři vojáci naší ochranky by tam už měli být. Už přijeli z Prahy a jsou na základně,“ tvrdí odborník na energetiku František Fuksa. Vypadá to však, že v pomoc státu doufá marně.
Ministerstvo zahraničních věcí nehodlá podle informací týdeníku EURO přistoupit na požadavky ministerstva obrany, které prý chce za zapůjčení vojáků a obrněných vozidel přemrštěné částky. Oficiální pozici Černínského paláce tlumočil náměstek ministra zahraničí přes bezpečnostní otázky Winkler: „Vždyť oni ani o nějakou ochranu nestáli.“
„Na ministerstvu zahraničí si zvykli, že za ně všechno zaplatí armáda, a teď se diví, že za to od nich chceme peníze,“ uvedl zdroj z ministerstva obrany, který si nepřál být jmenován.
Cestují inkognito.
Doporučení české diplomacie momentálně necestovat do Iráku se pochopitelně týká i podnikatelů a zástupců českých soukromých firem. Problém je v tom, že nyní zřejmě nikdo netuší, kolik jich může v Iráku být.
„Vzhledem k tomu, že neexistuje vízová povinnost, není nám známo, kolik pracovníků českých firem se v Iráku nachází,“ sdělil mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Ivo Mravinac.
Některé firmy se navíc snaží výjezdy svých lidí do Iráku utajit. Proč? Ze strachu, aby jim zakázku, o kterou mají zájem, nepřebrala konkurence. Zástupci společností se nemusí hlásit na ambasádě, nekontaktují ani armádu, která má u Basry osmdesát svých mužů. „Vojenská policie nezaznamenala žádnou oficiální žádost o pomoc a ochranu ze strany těchto firem,“ uvedl mluvčí vojenské policie Jan Čermák.
I české firmy se ale podle všeho snaží své zástupce z Iráku stáhnout. „Máme tam jen místní personál, nikdo z Česka v Iráku teď není,“ řekl ředitel rozvojových projektů firmy Strojexport Ilja Mazánek. „V současné době žádné pracovníky v Iráku nemáme a za dnešní bezpečnostní situace ani neuvažujeme o jejich vyslání,“ uvedl generální ředitel Technoexportu Josef Cílek.
Mazánek ze Strojexportu se v Iráku domluví, v oblasti několik let působil. Má za to, že snaha cestovat tam inkognito k ničemu nevede. „My se neskrýváme. Dáme ambasádě vědět, že tam jedeme, a zeptáme se, jaká je na místě situace. Zprávy z novin a televize jsou totiž často dost zkreslené,“ řekl Mazánek. Přesto doporučuje velkou opatrnost. Schůzky si zásadně sjednává v hotelu nebo v kanceláři své firmy. Nevychází ven po setmění. „Ochranku ale nemáme. Může to být dvojsečné, stává se z vás pak jasný cíl. Spíše se snažíme splynout s davem,“ dodal „člověk pro Irák“ ze Strojexportu.
„Najmutí soukromé ochranky je možné, v případě nutností by náklady hradila firma. Zatím ale toto opatření nebylo nutné,“ sdělil šéf Technoexportu Cílek. „Ozbrojení našich odborníků nepřipadá z řady důvodů – přechody hranic, výluka z pojistného plnění pro případ účasti v konfliktu, možnost vyprovokování střetu – v úvahu,“ reagoval Cílek na další dotaz týdeníku EURO.
Severokorejská ochranka.
České firmy ani novináři zřejmě „kouzlo“ soukromých ochranek v Iráku neobjevili. Jsou pro ně příliš drahé. Za jednoho bodyguarda si účtují zhruba 600 amerických dolarů denně.
Firmy z jiných států ale jejich služeb intenzivně využívají. Stejně tak jako diplomaté, VIP osoby a zástupci dočasné koaliční správy. Najatou soukromou ochranku má například i šéf civilní správy Paul Bremer.
Podle odhadů nyní působí na území Iráku minimálně deset tisíc „soukromých bodyguardů“. Jde vesměs o cizince, bývalé profesionální vojáky. Pocházejí snad odevšad, třeba i z Nepálu. Například čtyři unesení Italové, z nichž jeden byl únosci popraven, pracovali v Iráku pro soukromou americkou bezpečnostní službu DTS.
Jeden z českých expertů týdeníku EURO řekl, že svým partnerům ze západní Evropy obvykle doporučuje, aby si najali bezpečnostní firmu v sousedním Kuvajtu.
Do Iráku vysílá své bodyguardy i severní Korea. Lidé ze soukromé severokorejské firmy New Korea Total Service (NKTS) mají v severoiráckém Kurkumu cvičit místní policejní síly mimo jiné v protiteroristické taktice. Zástupce NKTS Lee Woo-Jae už podle listu Korea Times prohlásil, že jeho firma vyšle do Iráku na 700 svých zaměstnanců. Navíc prý každému z nich najme deset místních bodyguardů.
Odborníci z Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) odhadují, že firmy vydávají za soukromé ochranky v Iráku stále více peněz. Zatímco zpočátku stačilo na bodyguardy tak deset procent z nákladů na kontrakt, nyní je to až třicet procent. I Američany ovládaná CPA před měsícem oznámila, že zvyšuje své výdaje na bezpečnost o dalších sto milionů dolarů. Peníze mají dostat soukromé ochranky, které střeží „zelenou zónu“ v Bagdádu, oblast, kde žijí a pracují především američtí zaměstnanci CPA.
Firmy se raději chrání samy, než aby se spoléhaly na pomoc svých domovských států. I zástupci českých firem, které se snaží proniknout na irácký trh, jsou značně skeptičtí k tomu, že by jim v případě potíží – například únosu jejich zaměstnance – dokázal pomoci český stát. „Nechci snižovat vliv a kontakty naší ambasády, ale situace v Iráku je složitá, struktury se tady teprve vytvářejí…“ řekl Ilja Mazánek ze Strojexportu.
Na koho se už vůbec nedá spolehnout, to je místní policie a armáda. „Ne že by nebyli schopni zásahu,“ tvrdí expert na iráckou armádu Ludvík Cimburek. „Otázkou spíš je, jestli něco vůbec chtějí udělat. Jestli chtějí, aby je někdo viděl a vnímal jako pomahače Američanů. V okamžiku, kdy půjdou proti vlastním kriminálním živlům, budou pro spoustu místních kolaboranty. Navíc tam jsou skoro všichni příbuzní a ti policisté můžou být v příbuzenském vztahu s únosci.“
