„Je to pestrá práce. Náročná, ale příjemná, protože jsem pořád venku v lesích,“ říká manažer lomů Kozárovice a Drahenický Málkov Patrik Zeithaml. Z místa našeho setkání to každopádně do lesa snad ani dál být nemůže. Shledáváme se totiž v sídle společnosti IPC, kde dělá ředitele divize těžby a zpracování kamene a které se nachází poblíž Václavského náměstí. Sem Zeithaml jezdí přibližně jedenkrát za dva týdny na schůzky a akce, jak objasňuje vzápětí. Zbytek pracovní doby tráví manažer lomů v holínkách a pracovním oděvu v těžební jámě, případně v autě na cestách mezi dvěma prostory vyhrazenými k těžbě žuly.
„Pozice manažera v lomu v podstatě neexistuje. Jsem tam já, závodní lomu, a pak už jen výkonná složka. Tedy štípači, plátkaři, vrtači, pomocníci a střelmistři, kteří těží nerost a rukama rubou kámen,“ popisuje Zeithaml. Práce je to velmi fyzicky náročná. Sám si koneckonců několikrát vyzkoušel na štípací lince štípat bloky na kostky a přiznává, že celý den by to rozhodně dělat nezvládl. Stejně jako ovládat těžké těžební stroje.
Nejen proto je toto vyčerpávající zaměstnání nadstandardně platově ohodnocené. „Jako manažer lomu si nevydělávám žádné horentní částky. Zkušený štípač, který denně udělá deset až dvanáct tun kostek, si vydělá i víc než já,“ přiznává Zeithaml. Dělníci jsou ohodnoceni úkolovou mzdou, nikoli hodinovou, a proto je z podstaty na nich, kolik si chtějí a zvládnou vydělat. Schopný a zkušený štípač a plátkař, který štípe bloky jako Baťa cvičky, si tak může každý měsíc odnést domů mezi 50 a 60 tisíci čistého. Podle manažera však ani takové částky české občany nepřesvědčí, aby v těžkém průmyslu pracovali.
Boj o zaměstnance
„Skupina lidí, která je teď k dispozici na trhu práce, to prostě dělat nechce,“ říká. Proto více než dvě třetiny zaměstnanců lomů v Kozárovicích a Málkově tvořili Moldavané a Ukrajinci. Ti první se po zimní pauze, která trvá od konce listopadu do začátku března, vrátili. Ti druzí ne. V lomu Kozárovice, který leží u Příbrami ve Středočeském kraji, se ještě podařilo obsadit nejdůležitější pozice rozrůstajícím se týmem českých zaměstnanců, ale v Málkově, jenž se nachází nedaleko Strakonic v jižních Čechách, aktuálně láme žulu pouze jeden štípač ze šesti potřebných.
Kdyby se Ukrajinci rozhodli utéct do našich končin i s rodinou, Zeithaml by prý neváhal a nabídl jim podporu. „Vzít si zaměstnance z Ukrajiny nebo z Moldavska pro nás znamená i to, že jim samozřejmě zajistíme ubytování a stravu, kterou jim částečně hradíme jako benefit. Myslím si, že kdyby přišli i s rodinami, nebyl by to problém, akorát by měli trochu bojové podmínky,“ tvrdí. Pokud se válka rozšíří dál, tak ale odejdou i Moldavané. „Čím déle se to potáhne, tím bude nedostatek pracovních sil větší,“ konstatuje těžař. Už teď si jednotlivé lomy snaží kvalitní zaměstnance přetahovat mezi sebou.
Nová doba, nové ceny
Ačkoli Kozárovice, zakoupené a obnovené v roce 2020, ukončily loňskou sezónu s výdělkem šest milionů korun a Málkov se neocitl v zisku pravděpodobně jen proto, že má za sebou po nedávné restrukturalizaci pouze půl sezóny v provozu, potýká se český těžařský průmysl v důsledku současné krize i s dalšími potížemi. „Mrzí mě, že naši odběratelé jsou z 80 procent překupníci. Na trhu se nám těžko dostává ke koncovým odběratelům. Nás to postihuje ve smyslu, že každý článek potravního řetězce musí být nakrmen. Sílí proto tlak, abychom snižovali cenu a oni od nás mohli materiál odkoupit co nejlevněji,“ popisuje Zeithaml.
Za poslední měsíc se mu podařilo nasmlouvat zakázky v celkové hodnotě 25 milionů korun, většina z nich putuje do Německa a Rakouska. Naplnit se je však nedaří, a to z důvodu silného tlaku na původní ceny - částka 1700 korun za tunu kostek, za kterou se dříve prodávala, dnes totiž tvoří jen samotné režijní náklady. A tak lomy nyní produkují kámen, který si na svoji expedici nejspíš ještě chvíli počká.
„Naše stěžejní nákladové položky jsou nafta a elektřina. Na lomu mám spotřebu 10 tisíc litrů nafty měsíčně. Takže jestli jsem ji loni kupoval za 20 korun bez daně, a teď ji kupuji za čtyřicet, dělá to pěkný rozdíl, který musím promítnout do cenové politiky. Elektřinu jsme měli za 1760 korun za jednu megawatthodinu a v současné době ji máme za pět tisíc dvě stě,“ líčí manažer. „Mě na tom nejvíc irituje, že přijede odběratel z Německa a přiveze od českých žulových lomů nabídku, kde tu kostku pořád ještě mají za 1700 korun. To, že tedy na stejné problémy jinde teprve čekají, není pro nás v tuto chvíli plnou útěchou.“
Těžké stroje v lomech spotřebují 10 tisíc litrů nafty měsíčně. Foto: IPCVzápětí však uklidňuje, že karta už se otáčí a zákazníci se začínají vracet, poučeni o nových cenách a připraveni je platit. Ještě je třeba se nějak vypořádat s konkurencí těžařů z Polska. Poláci jsou totiž podle Zeithamla osvobozeni od spotřební daně na pohonné hmoty, a pravděpodobně mají alespoň částečně státem zastropované ceny energií. Jinými slovy, mohou si dovolit nabízet materiály za ceny, které jsou zajímavé i s ohledem na vysoké náklady na dopravu této komodity.
Ušlechtilá žula
Zeithaml se snaží ušetřit alespoň za elektřinu projektem fotovoltaických panelů. Umístí je na střechy administrativních budov a na travnaté pozemky přiléhající k oběma těžebním jámám. „Samozřejmě je to ale investice, na kterou si musíme také něco vydělat, ač je na to dotační titul.“
Mimo samotného provozu lomu se kvůli růstu cen nafty ztěžuje i logistika. Proto jsou vzhledem k poloze vůči klientům z německy mluvících zemí nejlukrativnější právě žulová ložiska ve středních a jižních Čechách. Na sever se totiž již vyplatí dovážet kámen ze zmíněného Polska.
Aby výrobní družstvo ušetřilo náklady za převoz materiálu, pracuje zároveň na výstavbě nové výrobní haly na lomu Drahenický Málkov. Předmětem podnikání společnosti Kámen-výrobní družstvo Pelhřimov a její dcery KM Kámen je jemné, tedy ušlechtilé, zpracování kamene. V Pelhřimově se vyrábí sortiment jako je dlažba, obklady, parapety, kuchyňské linky nebo desky na hroby. Z kozárovické žuly je mimo ,kočičích hlav‘ na pražských cestách a chodnících zhotoveno například veškeré obložení na trase linky metra A. Jenže vozit kámen na Vysočinu stojí ročně jeden a půl milionu, a proto je na programu přesunutí závodu blíž těžbě, kde bloky skály odstřelené ze země pojedou rovnou na zpracovatelskou linku.
Investice je velká, ale vyplatí se
Samotné otevření lomu je činnost náročná po finanční i právní stránce, nejen kvůli výbušninám a ekologii. V první řadě musí zájemce o těžbu provést geologické průzkumné vrty. Na vlastní náklady si zjistí, zda na pozemku vůbec ložisko má, a pokud ano, tak v jaké hloubce a jakém rozsahu. Pak je nutné vypracovat plán jeho využití. To je velmi obsáhlý dokument, který popisuje geologické zásoby ložiska, jeho dobývání, zaměření lomu, hloubku těžby, protihluková a bezpečnostní opatření, a především podává detailní rekultivační plán.
Důležité je také určit umístění skladu trhavin a dráhy těžebních strojů z jámy. Z těchto důvodů se prakticky žádné nové lomy neotvírají, což pro Zeithamla navzdory výše popsaným peripetiím znamená velký příslib do budoucna. V případě potřeby zvýšení těžby se využívá rozšíření těžebních limitů. Ty určují, kam až se smí těžit. Oba Zeithamlovy lomy dohromady mají například výrubnost 20 tisíc tun materiálu ročně, která je procentuálně rozdělena na blokovou těžbu, hrubou kamenickou výrobu a odpad.
„Při tom se zodpovídáte státu, báňskému úřadu a policii. U vyhrazeného lomu se ještě navíc zodpovídáte ministerstvu průmyslu a obchodu. To znamená, že abych neudělal botu, musel jsem co nejrychleji nasát veškeré možné informace okolo lomů v oblasti řízení, administrativy a legislativy. A podařilo se. Žádnou botu jsme neudělali a jsme profitabilní. Věřím, že nám to vydrží,“ líčí manažer.
Průzkum toho, zda bude kamenolom ziskový, zabere většinou rok až dva. Uvažuje-li člověk o jeho koupi, má v zásadě dvě možnosti. V úvahu připadá lom, kde byla těžba pozastavena a je roky mimo provoz, nebo takový, jehož majitel měl finanční potíže a je nutná restrukturalizace společnosti. Většinu českých lomů donedávna vlastnili zahraniční investoři, kteří však odsud v rámci změn ve vlastních podnikatelských plánech vesměs odcházejí.
Muž mnoha talentů
Zeithaml do tohoto odvětví přišel před dvěma a půl roky, když hledal v rámci investiční skupiny změnu oboru. Nabídka, která se mu vzápětí naskytla, byla prý velmi lákavá. „Když jsme koupili lom Kozárovice, byl jsem hozen do studené vody. Předchozí majitel nebyl zrovna vstřícný v tom, aby nám nějak pomáhal, takže jsem si musel co nejrychleji osvojit veškeré informace. A pořád se učím, každý den,“ přiznává. Ostatně je mužem mnoha talentů. Nejdříve dvacet let pracoval v aerolinkách – zodpovídal za kompletní flotilu vozidel a technologického vybavení pracovišť na pražském letišti, pracoval na šestnáctihodinové směny a své dvě starší děti v podstatě nevídal. Pak se přesunul do státní správy a na pozici ředitele dopravy České pošty, odkud si pro změnu odnesl ponaučení, že se do veřejného sektoru nikdy nevrátí.
Nyní je, co se týče svých kariérních cílů, vlastně spokojený. „Teď doufám, že až uvedu do života Málkov, mohl bych zaměstnat třeba mistra či vedoucího lomu, který by se mi o vše samostatněji postaral, aby za mnou každý z dělníků nechodil s každodenními drobnými provozními věcmi,“ plánuje. Pak by se totiž koneckonců mohl také více věnovat rodině. S druhou manželkou má další dvě děti v předškolním věku. „Chtěl bych jim předat to nejlepší, co jsem se v životě naučil,“ uzavírá Zeithaml.
