ČR by za svého předsednictví neměla EU vidět prostřednictvím minulosti, ale budoucnosti
Dne 1. ledna 2009 se Češi ujali vedení Evropské unie. Jako ten, kdo velmi vítal pád komunismu, nemohu nevzpomenout, že právě Češi před dvaceti lety získali svobodu v Evropě. Jsem přesvědčen, že Česká republika sehraje značně pozitivní úlohu lídra EU. Agenda je mimořádně nabitá. Sedmadvacítka se bude muset vyrovnat s Lisabonskou smlouvou, kontrolovat dopady ekonomické krize a navázat vztahy s novou americkou administrativou. Na rozdíl od mnohých, kteří se obávají o budoucí české předsednictví EU, moje očekávání na příštích šest měsíců jsou optimistická.
Vhodná příležitost
Za prvé, věřím, že premiér Mirek Topolánek uspěje v ratifikaci Lisabonské smlouvy. Před ODS se nyní otvírá vhodná příležitost demonstrovat zbytku EU, že jde o moderní středopravou stranu, a nikoli o staromódní provinční uskupení. Dozrál čas vložit Evropu do popředí programu a ukázat voličské základně, kdo od roku 2004 z unie profituje. Členství v Evropské unii je pro Českou republiku pozitivním výsledkem. Za druhé, věřím, že Češi trochu zapomenou na pocit, že jsou vždy oběťmi dějin. Zejména pak oběťmi velkých sousedů. Samozřejmě, že si jsem více než vědom všeho, co Češi během 20. století zakusili. Tyto časy jsou pryč a nedává smysl se neustále vracet k Mnichovu, nebezpečí silného Německa a tak dále. Důrazně jsem proto nesouhlasil s návrhem svého prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby Francie pokračovala v předsednictví Unie pro Středomoří po lednu 2009. Zároveň však trvám na tom, že EU je pravděpodobně nejlepší organizací pro zemi, jakou je Česká republika. Protože funguje na principu zákonných pravidel, která musejí respektovat i „velcí“. Zdůrazňují-li čeští politici, že „malé členské státy nejsou respektovány, obávám se, že přehánějí nebo, což je horší, vidí situaci České republiky v roce 2009 předlistopadovým pohledem.
Zapomenout na studenou válku
Za třetí, věřím, že Česká republika bude jako předsednická země EU schopná promýšlet současné trendy evropské ekonomiky, aniž by proti sobě stavěla trh a institucionální regulaci. Časy, kdy jsme se museli rozhodovat mezi na jedné straně „čistými tržními principy“ a na druhé merkantilismem, jsou překonané. Nevolíme už mezi Johnem Maynardem Keynesem a Friedrichem Hayekem. Jednotný vnitřní trh poskytl mnoho příležitostí pro přímé zahraniční investice v ČR a umožnil obnovu českého průmyslu v devadesátých letech. Vybraným segmentům průmyslu, například automobilovému, však nastanou těžké časy. Řešení těchto problémů spočívá v kombinaci tržního hospodářství a institucionální regulace. Regulace v roce 2008 neznamená „remake“ (obnovu) ekonomiky sovětského stylu. Za čtvrté, věřím, že ČR, která bude jednat za celou EU, rozvine dobré vztahy s Obamovou administrativou a postřehne, že nový americký prezident je spolehlivý, ačkoli osobně nezažil dobu studené války. Nahlížení USA a celého světa studenoválečnickou optikou se stalo slabinou některých českých politiků. Během uplynulých dvaceti let se svět okolo nás dramaticky změnil. Je zřejmé, že se z Ruska nestala demokratická země zbavená imperiálních choutek. Je povinností všech členů EU být si vědom této smutné situace a vůči Rusku vyvinout společnou politiku. Podaří-li se Čechům dát impulz harmonizované politice k Rusku a překonat tradičních štěpení mezi starými a novými členy EU nebo malými a velkými, pak význačným způsobem přispějí k rozvoji Evropské unie.
Sebevědomý předseda
Závěrečný přáním je, aby se Praha představila jako sebevědomý předseda a neviděla EU prostřednictvím minulosti, ale budoucnosti. Mnichov je daleko, Němci jsou přesvědčení demokraté, studená válka je v nenávratnu a myslet kapitalisticky dnes neodkazuje již pouze k chicagské škole.
