Pivo se u nás začalo pít ve velkém množství za minulého režimu
Posun, který Češi udělali v pití vína za posledních sedmnáct let, je neuvěřitelný, říká Zlatko Míčka. Generálnímu manažerovi společnosti Merlot d’Or se nedávno podařilo otevřít v Praze první šampaňský butik Louis Roederer na světě. Získat exkluzivitu na dovoz šampaňského této značky trvalo dvanáct let. A „námluvy“ zahrnovaly i rodinnou návštěvu majitelů šampaňského domu.
EURO: Kde jsme vinařsky byli na začátku devadesátých let? MÍČKA: V roce 1992, kdy jsme víno začali do Česka vozit, jsme nebyli nikde. Bylo zde pár lidí, kteří pili vína z Moravy, a dováželi jsme jako „špičkové“ víno beaujolais, které je ve Francii na okraji spotřeby. Lidé neznali skoro nic. Historicky jsme ale národ, který s vínem přicházel do styku, protože se tu pěstovalo mnoho set let. Za první republiky jsme vinařsky patřili k jedněm z největších partnerů Francie. Dalo se proto navázat na určitou tradici. Říká se, že jsou Češi pivní národ. Ano, pije se ho tu hodně. Ale začalo se s tím za minulého režimu.
EURO: Na jaké úrovni jsou dnes podle vás Češi v pití vína? MÍČKA: Aniž si to lidi uvědomují, tak na velmi vysoké. Každý rok pořádáme akci, na niž přijíždí zhruba top 40 majitelů zámků z Bordeuax. Říkají, že kromě Francie je Praha místo, kam na degustace chodí nejerudovanější lidi. Vůbec se to nedá srovnat s USA nebo s Ruskem. Francie je něco jiného, tam k tomu lidé mají přístup. Samozřejmě že tady Francouzi vidí vzorek populace z byznysu, která cestuje a s vínem se setkává. Ale to je ve Francii úplně stejné. Když tam vyjedete z vinařské oblasti, lidé také neznají vůbec nic.
EURO: Jakou roli hraje u šampaňského marketing? MÍČKA: Tento segment je na marketingu závislý asi nejvíc. Šampaňské se do pařížských kaváren dostalo na přelomu 19. a 20. století. Když za první světové války přišli do Francie Němci, celou produkci prakticky zlikvidovali. Vyplenili sklepy a kraj utržil hroznou ránu. Z Německa se ale zároveň stal odběratel a z nevýhody výhoda. Během druhé světové války už byli francouzští vinaři chytřejší a sklepy zazdili. Němci jim vypili jen část, a nějaká produkce tedy zbyla. Ve druhé polovině 20. století začala móda různých oslav a křestů. Šampaňské s tím začalo být spojováno, je to až podvědomý reflex. Proto se PR dělá hlavně tak, aby šampaňské bylo hezké, designové a s různými doplňky.
EURO: Jaký vliv měla finanční krize na producenty? MÍČKA: Mrtvou dobu jsme pocítili ve vinařském byznysu všichni, zhruba od února do července letošního roku. Vinařství, která zažívala problémy už dříve, měla ještě větší potíže, a ta, která vždy prodala všechno, nyní část neprodala. Kdo je orientován na americký trh, měl problémy ze dvou důvodů. Jednak kvůli krizi a jednak i kvůli kurzu dolaru. Ten udělal největší paseku a vína podstatně zdražil. U nás byla krize znát v tom, že se méně lahví prodávalo ve vinotékách, ale více na degustacích a podobných akcích. Celkový výsledek je podobný loňskému roku, jen to dalo více práce. Čili krize vinařství zasáhla, ale spíše v segmentu levnějších vín včetně vín z „nového“ světa, jako jsou Chile nebo Argentina.
EURO: Kdo s vámi obvykle vyráží na cesty za vínem a jaké jsou nejoblíbenější destinace? MÍČKA: Pořádáme dva typy cest. Jednak jako doplněk pro ty, kteří jsou našimi klienty. Tyto zájezdy jsou finančně nenáročné. Děláme ale i pobyty na míru pro skupiny osob a tam už se cena odvíjí od toho, co požadují. Někdo chce pokoj za padesát eur, někdo za pět set. Někdo dorazí autobusem, někdo privátním letadlem. Nejoblíbenější destinací je jednoznačně Burgundsko. Je to oblast nejbližší naší filozofii vinařství a zároveň pro naše lidi nejromantičtější. Když si v Praze sednete do auta, dojedete tam po dálnici za sedm a půl hodiny. Další nejoblíbenější oblasti jsou Champagne a Bordeaux a pak oblast Rhony a Loiry.
