Češi volí komisaře

Fokus

Vracet se v dnešní době z evropských schůzek bez skalpelu protivníka je pro vládní úředníky skoro na demisi. Uhrát cokoli do vlastní kapsy je in, to už pochopila i česká diplomacie. A protože na velmocenskou politiku á la Polsko nemáme, usmysleli si naši politici prosadit na římské mezivládní konferenci EU alespoň české křesílko v Evropské komisi. Cíl je to splnitelný, občany jeho dosažení zahřeje u srdce. Na úspěch tohoto druhu si půjde nejen sáhnout, ale s ním i pohovořit. Prostě Čech v Bruselu.
Probuzení z národovecké pseudoargumentace bude bolet. Schválně si počkejme, až se některý z Čechů stane příští rok komisařem, dejme tomu pro ochranu drobných akcionářů, a národ od něj bude očekávat hájení českých zájmů. Právě teď, kdy vláda začíná uvažovat, koho do Bruselu navrhne, je ještě čas mylný racionálně-nacionální guláš odmítnout.
My však válčíme jen o symbol: kdyby nám šlo – a mělo by jít - o efektivní práci komise, nemohli bychom podporovat její nesmyslné bobtnání, které logicky povede k přesunu rozhodovacího centra jinam. Ovšem byrokratizaci v Česku vždycky pšenka kvetla. I židličku bezvýznamného komisaře snadno proměníme v nezbytnost, když se jedná o šolich s ročním platem 200 tisíc euro plus stotisícová apanáž. Podle toho pak vypadá i výběr kandidáta.
Ten se zatím trapně podobá loňskému koaličnímu hledání prezidenta. Nápadů je dost, ale dojednáno není zatím nic. Teoreticky by o komisařovi mohlo rozhodnout pouhých devět ministerských hlasů v sedmnáctičlenné vládě, jenže sociální demokracie jako obvykle není jednotná (mluví se o Teličkovi, Mertlíkovi, Rusnokovi, Roučkovi) a menší strany jsou slabé (Pilip). Měl by u stran vládnoucí koalice větší šance šéfdiplomat Cyril Svoboda, kterého nedávno Miroslav Kalousek tak razantně zbavil břímě královské koruny lidovců? Možná ano. Svoboda ovšem – nechme zatím stranou rozporuplné hodnocení jeho vyjednávacích i jazykových schopností - nejvíc naplňuje nežádoucí scénář, podle něhož by se do Bruselu chodilo za trest nebo za odměnu. Svobodovo angažmá by bylo očividným vyhnanstvím i trafikou. Aťsi bude přidělený komisariát sebebezvýznamnější, degradovat jej předem na odkladiště českých politických veteránů by byla hrubá chyba.
Rozumně naopak zní požadavek občanských demokratů, aby se komisařem stal manažer s mezinárodními zkušenostmi. Pro něj by mohla být práce v komisi výzvou, možná by v bruselském pralese klotových rukávů méně podléhal rutině. Zatím to ale vypadá, že vláda si bude chtít otázku komisaře zodpovědět sama. Navzdory tomu, že až se bude náš krajan z evropské metropole po pěti letech vracet do Prahy, může být Špidlův stojedničkový kabinet dávnou historií.
Pravidla pro výběr komisařů jsou navíc natolik vágní, že Špidlovu týmu umožňují hodit rýsující se problém na krk budoucímu šéfovi Evropské komise. Ten za vládu její dilema ochotně vyřeší, vždyť proč mít v týmu třeba českého sociálního demokrata, když si z trojice navržených kandidátů lze vybrat konzervativního liberála? Cenou za hladký průběh výběru, zbavený opozičního kafrání a handlování, by však bylo posílení „vládního“ charakteru komise. Čeští politici si však zamnou ruce, jak se navzájem přelstili.
A teď ta jména. Protože půjde o tvůrce evropské politiky, měli bychom do Bruselu poslat špičkovou osobnost, a ne odpad. Při vší úctě k sociálnědemokratickému poslanci Liboru Roučkovi, nedávný mluvčí Zemanovy vlády prostě do Evropské komise nepatří. Ivan Pilip, Pavel Mertlík nebo Jiří Rusnok jsou jistě schopní manažeři, v politice však výrazně prohráli. Prvního vypoklonkovali při volbách voliči, druhý pohořel při shánění stranické podpory, třetí proslul jako jednooký mezi slepými. Cyril Svoboda je slušným, ale jen průměrným správcem diplomacie z koaliční milosti. Pavel Telička je dobrý úředník, ale ne samostatný politik. Má paradoxně právě eurovláda posílat do Bruselu ozdobu recepcí?
Pokud by se mělo portfolio kandidátů rozšířit o další jména z chystaných kandidátek pro volby do Evropského parlamentu, nebyla by to také žádná sláva. Zuzana Roithová, Richard Falbr nebo Jiří Vlach mají svůj zenit dávno za sebou. A že by vláda do komise poslala ambiciózního eurobuřiče Jan Zahradila, takovou absenci pudu sebezáchovy přece jen nemá.
Někdo může namítnout, že právě eurostruktury jsou politickými veterány přímo nabité. Že třeba Konventu pro přípravu evropské ústavy šéfoval někdejší francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing. Budiž, ale političtí důchodci z evropské první ligy a upocení hráči české dvojky, navíc často na střídačce nebo na trestné lavici – to skutečně nesnese srovnání. Vládo, vzpamatuj se.
Jenže co když v Česku vhodní kandidáti prostě nejsou? Klaus má angažmá jinde, Havel a Zeman odpočívají. A dorůstající skupina tvrdých lídrů Tlustý – Nečas - Gross – Kalousek - Filip má dost partajních starostí doma. S ostrými lokty a prořízlými ústy by ani oni v Bruselu nevystačili. Asi nezbude než vypsat spravedlivý tendr s přísnými podmínkami.