V anglosaských ekonomických médiích byl svého času, a není to tak dávno, legendární pojem, který měl charakterizovat vývoj v Německu: „Angst“ (strach). Tedy ne že by se analytici v Londýně, natožpak v New Yorku bůhvíjak vyznali v německé kolektivní psýché, nicméně povšimli si, že podnikatelé i spotřebitelé v Německu reagovali na vývoj ve světě i doma hodně citlivě a mívali k optimismu daleko.
Dneska vypadá pohled z Londýna výrazně jinak. „Angst“ se nepochybně stal jedním ze tří germanismů, které se v hovorové angličtině vzdělanějších vrstev zahnízdily. (Další jsou „Vorsprung durch Technik“ a do třetice „Schadenfreude“, jako by škodolibost byla ošklivá vlastnost, o níž v anglosaských zemích nic nevědí.)
Britský strach?
Podstatné je, že Angst jako terminus technicus pro obavy z budoucnosti dnes charakterizuje spíše rozpoložení podnikatelů v Británii než v Německu, které má sebedůvěru nikoli přehnanou, ale zdá se, že díky zvládnutí uplynulé dekády se naučilo budoucí rizika podstatně lépe diskontovat. Potvrzují to i poslední čísla konjunkturního průzkumu, která sice ukazují oslabení salda u exportérů ze zpracovatelského průmyslu na nejnižší úroveň za poslední rok, ale pořád na velmi solidní hladině 12,8 procenta těch, kteří očekávají v horizontu tří měsíců zlepšení.
V Česku je úroveň konjunkturního salda v průmyslu na plus čtyřech procentních bodech meziročně i meziměsíčně lepší. Ve srovnání s konjunkturními indikátory třeba v maloobchodě je to podstatně méně, nicméně ten se může spoléhat na vysokou úroveň spotřebitelské poptávky dané vzestupem reálných mezd, které konkurenceschopnosti průmyslu, jsou-li vyšší než u alternativních soupeřů, škodí. Že by Češi najednou chtěli o hodně větší část příjmů uspořit? Tomu nic nenasvědčuje.
Potvrzuje se tím vysoká korelace mezi minulou i očekávanou výkonností českého a německého průmyslu, přičemž nikdo není na pochybách o tom, odkud kam vede kauzalita. Popravdě řečeno nevím, co by nás na tom mělo tak zraňovat. Německo jako světová exportní superliga bude svými objednávkami vždycky určovat dynamiku ve svém dodavatelském okolí, zejména v tom bezprostředním. Můžeme vykládat o diverzifikaci obchodu, co chceme, a musíme se o ni také snažit, ale stará obchodnická a opravdu bohatá země jako Nizozemsko má na třech svých top sousedních partnerech (Německo, Belgie, Británie) zhruba stejně vysokou závislost jako Česko (Německo, Slovensko, Polsko). Belgie je na tom ve vztahu k top třem sousedům podobně.
Mýto neumí ani Němci: v nejdražším sporu v dějinách dal Berlín 6 miliard jen za právníky
Přitom si nemusíme připomínat, jaká část českého vývozu na Slovensko a do Polska je určena pro tamní finální poptávku a jaké procento vývozu do těchto zemí je tak či onak napojeno na Německo.
Nehodni vládnout
Z hlediska konjunkturního průzkumu je na saldech indikátorů vidět, že v záporných hodnotách se ještě pořád pohybuje stavebnictví - ale už od října roku 2008. Přitom je to spolu s retailem obor, jehož výkon je tažen takřka výhradně domácí poptávkou a na rozdíl od spotřebitelské poptávky by měl mít alespoň v případě infrastrukturních staveb podle všech učebnic proticyklický charakter.
Veřejný zadavatel by měl, pokud nemá opravdu tvrdá rozpočtové omezení daná tím, že mu nikdo nechce půjčit, kompenzovat výpadky zahraniční i domácí soukromé poptávky. Ale v Česku, kde se domácí úspory válejí ladem a každý developer i banka hledají příležitost v infrastrukturních investicích?
Teď nám to vadí proto, že stojíme jako idioti v zácpách, což samo o sobě ubírá na hospodářském výkonu, případně proto, že kapitál se nezhodnocuje tam, kde by byl s přiměřeným rizikem k užitku celé zemi. Jestliže se ovšem dostaneme do další recese, dané poklesem mezinárodního obchodu, a ta znovu přijde, pak tohle čistě vnitřní selhání by bylo násobně trestuhodné. „Unfit to rule“, nehodni vládnout, zní ten odsudek. To je pro změnu zapamatováníhodný anglicismus.
Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka:
Oddlužení jasně, ale takhle?
Jak nám ta unie pěkně roste
Kde je ten národní kapitál?
Poučení z voleb: spraví to láskyplná péče o Sudety?
Finské mzdové náklady dokazují, že co umí růst, dovede padat. A bolí to
Českým národním zájmem je nestát jenom u montážního pásu
