Česká cesta

Sen o privatizaci ázerbájdžánské ropné společnosti končí v bahamském vězení

Bohatým bral a chudým dával, to je aureola provázející slovenského zbojníka Juraje Jánošíka. Jako děti jsme měli v dětství pro něj slabost, asi stejně jako Ostrované pro Robina Hooda. Těžko říci, zda si tyto hrdiny oblíbil také Viktor Kožený, každopádně se po úspěchu v české privatizaci (kde spíše chudým bral) rozhodl vydat Hoodovou a Jánošíkovou cestou. Jenže žijeme ve zrychlené době, a tak na druhou polovinu zbojníkova kréda pirátovi z Prahy už nevycházel čas. Prostě bohatým bral, a tím to končilo. Tedy zdánlivě končilo. Juraj Jánošík také přece neskončil u toho, že chudým dával, ale zavěšen za žebro.
Americké ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo na svých internetových stránkách obšírnou zprávu k případu United States of America versus Viktor Kožený, Frederick Bourke Jr. a David Pinkerton. Nejenže se čte stejně dobře jako dobrá detektivka, ale navíc podrobně popisuje, jak Kožený podnikal, osvětluje způsob, jakým se snažil uspět v ázerbájdžánské kuponové privatizaci. Proto jsme se také k tomuto tématu rozhodli vrátit (viz strana 60).
Základem Koženého strategie pro vstup do ropného království v postsovětské Alijevově republice byla kolosální pozornost, kterou věnoval ázerbájdžánským politikům a členům privatizační komise. Pozornosti dosáhly stupně, kdy už i slovo úplatek zní nepatřičně slabě. Vést paralelu k jeho roli v české kuponové privatizaci je sice příliš laciné, ale vyhnout se jí nemůžeme. I zde si totiž vybudoval velmi slušné vztahy s některými politiky a privatizačními náčelníky, i zde si najal příslušníky bývalé státní bezpečnosti, i zde od lidí skupoval privatizační kupony, aby za ně poté získal významné podíly v několika vybraných firmách. V České republice mu ale žádný trestný čin prokázán nebyl, a zřejmě ani nebude. Když se o něj začala zdejší policie zajímat, prostě odjel na Bahamy. Kuponová privatizace v Ázerbájdžánu z něj měla udělat „olejgarchu“. Snil o tom, že získá rozhodující podíl v tamní ropné společnosti SOCAR a tímto snem nakazil i řadu vlivných amerických investorů. Když jim vysvětlil, že úspěch je pojištěn zkorumpováním nejvyšších přestavitelů země, dali mu do hry velké peníze i takoví hráči, jako pojišťovna AIG či fondy Omega a Pharos. Soupeři v Baku však byli silnější. Miliony dolarů přijímali, podíl v ropném gigantu slibovali a nakonec na Koženého udělali dlouhý nos. Stovky milionů dolarů, které utratil na nákupech ázerbájdžánských kuponů a politiků, se nevrátily a američtí investoři začali křičet, že byli Koženým podvedeni. Jestli tomu tak bylo, či zda to prostě byla jen smůla a také Kožený byl podveden, není pro budoucnost piráta z Prahy zas tak důležité. Silní investoři mají silné přátele a administrativa Spojených států za zájmy svých bohatých občanů bojuje. Americká prokuratura dokázala přimět své kolegy na Bahamách, aby svého občana Koženého zatkli a podrželi ve vazbě, než se vyřídí americká žádost o jeho vydání k americkému soudu.
O americké spravedlnosti nakonec hodně napoví i to, zda ve vězení skončí sám český pirát, nebo s ním půjdou i jeho američtí soudruzi s nepovedeného ázerbájdžánského obchodu. Vždyť celý případ nemá jen záhlaví United States of America versus Viktor Kožený.
Na zprávě o případu United States of America versus Viktor Kožený, Frederick Bourke Jr. a David Pinkerton je zajímavá ještě jedna technická drobnost. A to otevřenost, s jakou americká justice o projednávaných případech informuje. Z hlediska práce novináře je samozřejmě americký model zveřejňování detailních zpráv ideální, ale i tato mince má druhou stranu. Co když se nakonec ukáže, že obvinění Koženého je sestavené z pomluv a výmyslů? Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, poučení z Koženého případu je realistické: „Krást bohatým a vlivným investorům, za kterými stojí jediná dnešní světová supervelmoc, se prostě nevyplácí.“ Jestli si Viktor Kožený myslel, že příčinou smutného konce slovenského zbojníka bylo rozdávání lupu nuzným a potřebným, šeredně se zmýlil. Jeho případ jasně ukazuje, jak to na světě chodí.