O n d ř e j S c h n e i d e r
Letos devatenáctého února došlo k revoluci v jednom z nejdůležitějších odvětví evropské ekonomiky - energetice. Skončily diskuse o tom, zda je zde možné zavést tržní konkurenci, nebo zda je toto odvětví tak specifické, že vyžaduje veřejné vlastnictví a kontrolované ceny. Od tohoto dne si v Evropě všichni spotřebitelé s roční spotřebou nad čtyřicet tisíc megawatthodin mohou svobodně vybírat své dodavatele elektrické energie a svobodně si s nimi mohou dohadovat cenu.
Lze bez nadsázky mluvit o revoluci, která se bytostně dotýká i nás. Nejen proto, že se chceme stát členy Evropské unie, ale i proto, že energetika tvoří páteř české ekonomiky a že se nám již několik let nedaří pokročit v její reformě směrem, který unie naznačila.
Energetika byla v minulosti v Evropě, tak jak to dodnes platí u nás, považována za strategické odvětví s „přirozeně monopolní strukturou, které musí být pod domácí kontrolou. Vznikl tak i nám dobře známý model energetiky s jednou dominantní, většinou státem vlastněnou firmou, která elektřinu vyrábí, přenáší i dodává domácnostem. Vývoj však šel dál, začaly se stále výrazněji prosazovat menší plynové turbíny a především takzvané kogenerační jednotky, které zároveň s elektřinou vyrábějí i teplo. Velké firmy tento vývoj technologie nezachytily a stavěly stále větší a větší elektrárny. Zároveň se stále více projevovaly nevýhody státního vlastnictví: energetické firmy se stávaly příliš těžkopádnými, byrokraticky řízenými, nebyly schopné snižovat náklady ani dostatečně pružně reagovat na měnící se podmínky.
První našla odvahu něco s tím dělat Velká Británie. Vláda Margaret Thatcherové rozdělila britskou energetiku na několik výrobních a řadu distribučních společností. Všechny pak byly zprivatizovány, částečně i metodou velmi podobnou české kuponovce. Regulace cen přešla z vlády na nezávislý orgán, který energetickým společnostem neurčuje tarify, ale jen stanovuje maximální možné zvýšení cen v několikaletém období. Po krátkém počátečním šoku se britská energetika začala měnit k nepoznání a dnes se již v téměř ničem nepodobá byrokratickému podniku, z něhož vzešla. Elektrárny jsou v Británii nesrovnatelně čistší a efektivnější, služby distributorů mnohem pružnější než před deseti lety. A ceny? Pro domácnosti se v reálném vyjádření snížily od roku 1990 o desetinu a ceny pro velké odběratele o téměř čtvrtinu.
Britský úspěch měl převratné důsledky pro energetiku v Evropě i v USA. Jako první přešly na britský model skandinávské země a založily takzvaný Nord Pool, první skutečně funkční mezinárodní burzu s elektrickou energií, která propojila energetické soustavy skandinávských států a umožnila obchodování s elektřinou v reálném čase i v dlouhodobých kontraktech. Od druhé poloviny devadesátých let si tak mohou svého odběratele vybírat i jednot-livé skandinávské domácnosti. Po úspěchu Nord Pool bylo jasné, že energetika přerostla své dětství a stala se téměř standardním ekonomickým odvětvím. Především pro úspěšné britské energetické firmy však začal být domácí trh příliš malý. Nastal tedy čas na celoevropskou liberalizaci energetiky.
Evropská komise dokázala v tomto období splnit roli instituce, která tržní reformy nejen neblokuje, ale dokonce je tvrdošíjně prosazuje. Nakonec donutila i některé méně reformně naladěné země připojit se k liberalizaci. Paradox došel tak daleko, že řecký komisař Evropské komise Christos Papoutsis oslavuje liberalizaci energetiky jako skok „od rigidních a monopolních struktur k tržním a konkurenčním firmám , přičemž ovšem samotné Řecko společně s Irskem a Belgií dostalo prozatím výjimku a k evropskému trhu se nepřipojilo. Zuby nehty se konkurenci brání Francie, kde veškerá energetika podléhá státnímu monopolu společnosti Electricité de France (EDF), která se bojí ztráty kontroly nad dodávkami velkým francouzským podnikům, ale zároveň usiluje o zahraniční expanzi a loni za přibližně sto miliard korun koupila londýnskou distribuční firmu London Electricity.
Tento „dvojí metr EDF vystihuje současnou dynamiku energetiky v Evropě. Přežívající národní ochranářské instinkty rychle slábnou díky dvojímu tlaku. Na jedné straně na liberalizaci naléhají spotřebitelé, kteří chtějí nakupovat co nejlevnější elektřinu. Liberalizaci však prosazují i energetické firmy, které si uvědomují, že uzavření v malých národních trzích pro ně znamená pomalé odumírání, protože zahraniční konkurenti jim seberou nejvýhodnější zákazníky. Je proto i pro energetické firmy výhodnější přistoupit k rychlé liberalizaci, která dá všem stejné šance uspět na celoevropském trhu.
Česká ekonomika spoléhá na energetiku ještě ve větší míře než země Evropské unie a je to také jedno z mála odvětví, kde bychom mohli uspět v zahraniční konkurenci. Energetické firmy patří (nebo patřily) k nejhodnotnějším aktivům na kapitálovém trhu a jejich zhodnocení by mělo být prvořadou starostí vlády. Bohužel, stejně jako v řadě dalších problémových oblastí ekonomiky vedeme spíše nekonečné řeči a méně se snažíme problémy řešit. Česká energetika tak i deset let po zhroucení socialistického režimu zůstává ve státních rukou, ceny stále určuje ministerstvo financí a po několika odkládaných a později zapomenutých slibech předchozích vlád se náprava cen posouvá kamsi do neznáma. Náprava cen a změna regulačního rámce přitom představuje pouze první, nezbytný, ale rozhodně ne dostatečný krok na cestě k zapojení české energetiky do Evropy. Důležitější je liberalizace odvětví a umožnění konkurence, která odhalí skutečné náklady mnohem efektivněji než sebelepší státní regulační úřad.
Ministerstvo průmyslu se však podle všeho stále ještě zabývá dilematem, jaké uspořádání energetiky zvolit: zda model jediného kupujícího (jediná firma má právo elektrickou energii od výrobců a dovozců nakupovat a prodávat zákazníkům), anebo model přístupu třetích stran (elektřinu může prodávat každý licencovaný obchodník, který bude mít zaručený přístup do elektrické soustavy).
Tato diskuse byla snad aktuální v první polovině 90. let. Dnes je však rozhodnuto: v celé Evropě (s částečnou výjimkou Francie) je zaváděn systém přístupu třetích stran jako efektivnější a stabilnější. Systém jediného kupujícího zachovává některé prvky státního monopolu a není schopen obstát i při minimálním uvolnění vstupu konkurence. Proto také ty země, které o jediném kupujícím uvažovaly (Rakousko), dnes debatu ukončily a připravují se na konkurenční model. I u nás bychom měli přestat objevovat Ameriku a začít vytvářet nezbytné instituce pro fungování trhu s elektřinou. Nebude toho málo na práci - například vybudování nejjednodušší burzy může podle různých odhadů trvat jeden až dva roky.
Otázkou, na které řada diskusí u nás končí, i když by tam měly spíše začínat, je privatizace energetických firem. Opět by stačilo podívat se okolo sebe: britské distribuční firmy vlastní Američané i Francouzi, Angličanům zase patří část španělské i polské energetiky, Němci a Rakušané mají podíly v Maďarsku a tak dále. Pokud souhlasíme s tím, že soukromý vlastník je lepší správce majetku (a po zkušenostech s českými energetickými firmami to asi potvrdí téměř každý), pak není důvod s privatizací otálet. Dráty ani turbíny ze země nikdo neodveze, a pokud vytvoříme vhodné podmínky, pak bude dodávání energie pro české zákazníky stejně výhodné jako dodávky do Německa či Portugalska.
