Evropská unie zažívá překotné období. Poprvé si společně hodlá půjčit
peníze, aby podpořila slabé země jako Itálie či Španělsko. V evropském klubu
nabírá na síle tendence k větší federalizaci a na druhé straně se množí separatismus
a politické strany se ohánějí národními zájmy.
„Moje velká obava spočívá v tom, že když se bude příliš tlačit na
federalizaci, může nakonec dojít k tomu, že se občané naštvou a může se nám
nakonec rozpadnout nejen euro, ale celá Evropská unie,“ upozorňuje viceguvernér
České národní banky (ČNB) Marek Mora.
V srpnu jste v Senátu prohlásil, že česká ekonomika má dobré předpoklady,
aby pandemii zvládla. O co svůj optimismus opíráte?
Nedávno jsem v Senátu představoval zprávu o výkonu dohledu ČNB, která mimo jiné podává přehled, v jaké kondici jsou subjekty, na které dohlížíme. Mluvil jsem o tom, že náš finanční sektor je na krizi velmi dobře připraven z hlediska kapitálové vybavenosti, likvidity, solventnosti. U bank máme také velmi nízký podíl nevýkonných úvěrů a naopak poměrně vysokou návratnost kapitálu.
I kvůli tomu, že jste doporučili bankám, aby zadržely dividendy, což
zprvu těžce nesly…
Na začátku jsme možná byli nepopulární a dosud zřejmě jsme zejména u „matek“
tuzemských bank, ale pak toto opatření bylo přijato i na celoevropské úrovni.
Jediný spor, který se dnes vede, spočívá v tom, na jaké úrovni se mají
dividendy zadržet. Vlastníci by chtěli všechno stáhnout k sobě do mateřských
společností, ale to my odmítáme.
Logika za tímto opatřením je jednoduchá – kdyby náhodou došlo opravdu na
„lámání chleba“, bude „bližší košile než kabát“. Protože kde je ten evropský
stát, který by finanční instituce na celoevropské úrovni případně zachraňoval?
To by stejně dělaly národní státy.
Nemá plnit tuto úlohu nový evropský fond obnovy?
Předně je třeba říct, že bezprostřední reakce na krizi pocházela primárně z
Evropské centrální banky, tedy měnové politiky, a z národní úrovně přicházely
reakce v oblasti fiskální politiky. Diskuse o nějakém druhu společného fondu
vznikla původně proto, že některé státy nebyly schopny zareagovat na krizi na
fiskální úrovni.
Konkrétně Itálie, jejíž ekonomika už asi třicet let neroste a která se
potýká se strukturálními i fiskálními problémy. Z toho tedy vznikl tlak na
společný fond, nicméně tlaky na federalizaci Evropy se objevovaly už dříve.
Ve fondu si evropské státy poprvé společně půjčují peníze. Je to podle
vás zlomový moment?
To ještě uvidíme. Ohledně vzniku i fungování tohoto fondu existuje celá řada rozporů. Na jedné straně slyšíte, že je to reakce na krizi, že je jednorázová a výjimečná. Na druhé straně někteří mluví o „hamiltonském momentu“ federalizace Evropské unie (první americký ministr financí Alexander Hamilton federalizoval v roce 1790 dluhy jednotlivých států – pozn. red.). Z mého pohledu však – jak jsem se učil teorii měnové unie u jednoho z největších guru měnové federalizace Paula de Grauweho – jsou ohroženy nebo postupně padají pilíře, na nichž eurozóna stojí: zákaz měnového financování, no bail-out klauzule (zákaz zachraňovat státy před bankrotem – pozn. red.) či vyrovnaný evropský rozpočet.
Po studiu v Evropském institutu v Saarbrückenu jsem strávil půl roku na
stáži na generálním ředitelství pro rozpočet v Evropské komisi. Tam nám všichni
tvrdili, že zásadou číslo jedna evropského rozpočtu je, že má být vyrovnaný.
Nikdy nesmí být evropský rozpočet deficitní, žádný dluh prostě neexistuje.
To dnes padlo a zastánci společného zadlužení vám dnes dokonce tvrdí, že
fond obnovy, který je fakticky rozšířením evropského rozpočtu, deficitní není,
protože státy se zavážou, že to jednou zaplatí. Když si ale jdete na trh
vypůjčit peníze jako stát, tak také implicitně slibujete, že peníze splatíte!
Není ale dobře, že se Evropská unie postupně mění? Ani po obrovské finanční
a dluhové krizi 2007 až 2012 se nerozložila a funguje dál…
Chápu, že se doba vyvíjí a že na to politika reaguje. Ale podle mě by bylo
teoreticky i ekonomicky nejjednodušší cestou, kdyby se provedly strukturální
reformy v zemích, které jsou ekonomicky slabé. Tyto země by se postavily na
vlastní nohy, vydělali by na tom jejich občané a zlepšila by se jejich fiskální
situace. A koneckonců by na tom vydělala celá eurozóna i Evropská unie.
Potíž ale je v tom, že by tyto země vydělaly na reformách až po deseti či
patnácti letech, což se jim přirozeně nechce.
Samozřejmě, je to bolestné.
Prošly by si dlouhou stagnací, kdy mladá generace odejde do zahraničí,
reálný příjem klesá a perspektiva budoucnosti je neradostná. Jako v Řecku…
Pokud změny neuděláme, budeme problémy odkládat do budoucna a zadlužení
poroste. To je podle vás lepší řešení?
Nezpochybňuji, že Řekové utráceli přespříliš, ale někdo jim ty peníze
půjčoval. Byly to německé a francouzské banky, které si špatně ošetřily riziko
a měly by své dluhy odepsat.
Tady mluvíme o morálním hazardu. Svého času šlo o velkou debatu, která se
teď už příliš nevede, a to, jestli se má v eurozóně připustit restrukturalizace
dluhu. Když někdo zainvestoval například do Řecka, tak by eventuálně měl tyto
své úvěry odepsat. Já myslím, že eurozóna se v budoucnu může vydat dvěma,
respektive třemi cestami.
První, podle mě nejsprávnější, těžká, ale pro všechny dlouhodobě
nejvýhodnější je ta, že by se ekonomicky slabé státy postavily na vlastní nohy.
Země jako Itálie či Španělsko by začaly řešit své strukturální problémy,
dostaly by se k lepšímu hospodářskému růstu a neměly by následně takové
fiskální problémy. Jak jsem říkal, profitovali by z toho všichni.
A ty další?
Druhá cesta je federalizační, ale to není nic jiného, než že si budeme
kupovat čas. Jestli postižené státy nevyužijí peníze z fondu obnovy na reformy,
o kterých jsem mluvil, tak nevím, kam to povede. I tato federalizační cesta je
obtížná. Je naivní se domnívat, že bude jednoduchá, u takzvané „spořivé čtyřky“
(Nizozemsko, Rakousko, Dánsko, Švédsko – pozn. red.) už naráží.
A je to problém i pro Německo, což dokazuje nárůst podpory radikálních politických stran jako AfD. Před rokem by velká koalice SPD a CDU neměla podle průzkumů ani většinu v Bundestagu. Parazitují na nich jak pravicová AfD, tak levicová Die Linke. Když vezmu v úvahu, v jaké době žijeme a jak reagují voliči, od brexitu až po Donalda Trumpa, snaha o federalizaci Evropy je teď podle mě velmi nebezpečná cesta.
Třetí možnost nabízí už zmíněný Paul de Grauwe – když nedojde k
federalizaci, euro jako společná měna se rozpadne. A moje obava spočívá v tom,
že když se bude příliš tlačit na federalizaci – a budou se rozpadat postupně
pilíře, o kterých jsme mluvili –, může nakonec dojít k tomu, že se občané naštvou
a může se nám nakonec rozpadnout nejen euro, ale i Evropská unie.
Ti, kteří si myslí, že federalizační cesta bude jednoduchá, ať se podívají
na měnovou unii v Německu z roku 1990. Šlo přitom o jeden národ, jeden jazyk,
jednu kulturu, takže se nemusíme bavit o ostatních parametrech Unie. Když se
podíváte na politickou a ekonomickou mapu východního Německa, vypadá stále
jinak než ta západní. Představte si, jak to bude fungovat v Unii, kde není
společný jazyk ani kultura. Mám z toho obavy a doporučoval bych ubrat nohu z
plynu.
Proč podle vás německá kancléřka Angela Merkelová najednou na jaře
podpořila společný fond obnovy, který Němci dlouho odmítali?
Obecně platí, že je zde odpovědnost, kterou Němci za evropský projekt cítí,
v kombinaci s tím, že pořád vnímají vinu za druhou světovou válku. Nicméně řada
věcí kolem fondu pořád není dohrána. Není například jasné, co se stane, kdyby
některá země přestala někdy v budoucnu splácet.
Brzy budou probíhat politické debaty v národních parlamentech o příjmech, o takzvaných
vlastních zdrojích, rozpočtu EU a uvidíme, jak dopadnou. Například nizozemský
premiér Mark Rutte má v parlamentu většinu jen jednoho hlasu. Může to být ještě
dramatické.
Jak je na tom dnes ekonomika v Česku? Pozorujeme, že hypoteční trh je znovu
rozžhavený, ceny nemovitostí rostou i přes dopady pandemie.
Podle mě naše ekonomika v současné situaci vykazuje známky krátkozrakosti.
Mám dojem, že řada ekonomických subjektů, zvláště občanů, si pořádně
neuvědomuje situaci, která je před námi. Teď je sluníčko, je léto, jsou
dovolené a lidé si užívají. Spousta lidí je na programu podpory Antivirus,
možná ani nechodí do práce a myslí si, že to tak bude pokračovat dál.
Nebude. Mnoho zaměstnavatelů se už nyní potýká s problémy, nebo se s nimi
zanedlouho potýkat bude. Samozřejmě bude záležet, jak bude vláda postupovat s
jednotlivými programy, jako je například právě Antivirus, já ale věřím, že se
tyto „steroidy“ nebudou podávat donekonečna, že to někdy skončí a že tam, kde
je to třeba, začne docházet ke strukturálním změnám.
Problémové obory všichni známe – je to automobilový průmysl, doprava, vše, co se týká ubytování a pohostinství, tedy obecně cestovní ruch.
Hlavní riziko je podle vás nezaměstnanost?
Ano, firmy prostě nemají trhy. Buď bude stát firmy ještě nějakou dobu
sanovat, nebo přijde propouštění. Nedávno uvedl šéf Lufthansy, že létají na
úrovni roku 1955, takže ztratili 65 let byznysu. To je skutečně hodně. A tato
krize dopadla i na českého dopravce. A donekonečna nebudete platit mzdu
pilotům, kteří jsou hodně drazí.
Některých odvětví a firem se dopady koronavirové krize dotknou zcela zásadně
tím, že jim výrazně spadne poptávka. Některé podniky na situaci naopak
vydělávají. Ale v součtu to určitě nebude růžové. A já si nejsem jist, zda si
to v Česku pořádně uvědomujeme.
Zvládla podle vás vláda dobře pandemii?
My velice respektujeme zodpovědnost vlády za fiskální politiku. Nicméně jako
ekonomové jsme se hned na začátku přidávali k hlasům, které podporovaly rychlou
a silnou reakci fiskální politiky.
Dnes už všichni zapomněli, že před rokem se debatovalo, zda schodek státního
rozpočtu v roce 2020 bude 30 miliard, nebo 40 miliard korun. Teď máme schodek
500 miliard, tedy o řád vyšší, ale budiž. Makroekonomicky to Česko určitě
nepoškodí. Klíčovou otázkou ale je, zda tyto peníze dokážeme využít smysluplně.
Zatím vláda debatuje o jednorázovém navýšení důchodů, o snížení zdanění
práce, což jsou hezké věci, nejde ale o produktivní investice.
Deficit se navýšil. Současně se mluví o tom, že se z krize máme chytře
proinvestovat. Popravdě nevím, co tím vláda myslí. Navíc ty investice stále
nevidím. Pokud se mluví o Národním investičním plánu, nejsem si jist, že jsou
tyto investice dostatečně připraveny. Nejvíc mě překvapuje, jak rychle uměl
stát přepnout na více než desetinásobnou rychlost deficitu, ale jak těžké je
rychle přepnout zpátky.
Nevadí mi letošní deficit půl bilionu korun, zejména pokud aspoň část z něho dokážeme smysluplně využít. Neměli bychom si ale na schodky v rozpočtu příliš zvykat. Vláda by se naopak měla snažit vše rychle vrátit do mezí, kde jsme byli před koronakrizí.
| Marek Mora (49) |
| • Vystudoval mezinárodní obchod na VŠE v Praze, postgraduál ekonomie v Saarbrückenu a Hamburku.
• Učil na univerzitě v Lipsku. • V roce 2003 nastoupil na generálním ředitelství pro ekonomické a finanční záležitosti Evropské komise, poté pracoval pro českou státní správu, mimo jiné na Úřadu vlády. • Od roku 2010 působil v generálním sekretariátu Rady Evropské unie – nejprve jako ředitel kanceláře generálního tajemníka rady a od února 2016 jako ředitel pro rozpočet, daně a regionální politiku. • Členem bankovní rady České národní banky je od 13. února 2017. Viceguvernérem centrální banky se stal v prosinci 2018. |
Abychom nezakonzervovali stav, který je z hlediska struktury ekonomiky možná
v tuto chvíli už neudržitelný a nedostali se tím například do situace některých
zemí eurozóny, o nichž jsem mluvil. Cesta k normálu bude ale trvat déle, než
jsem předpokládal.
Nesmírně kontroverzním tématem jsou takzvané klimatické finance, které
Evropská komise rozvíjí i po pandemii covidu-19. Mají centrální banky plnit
klimatické cíle?
Celý přístup soukromých firem k ESG (firemní politika ohleduplná k životnímu
prostředí – pozn. red.) mi v zásadě nevadí. Dnes se k němu přiklánějí jak
výrobci zboží, kteří potřebují úvěry, tak i finanční instituce, které tvrdí, že
budou investovat jen tam, kde ESG platí. Vidím ale několik problémů. Zatím
vůbec není jasné, co vlastně je ESG. Když si vezmete například elektromobilitu,
konkrétně elektrické autobaterie a jejich životní cyklus „od kolébky do hrobu“,
zjistíte, že vůbec není čistá a že její emise CO2 jsou během výroby přes provoz
až po recyklaci vyšší než v případě konvenčních automobilů.
Všichni ti „zelení“, kteří správně argumentovali, že cena atomové energie
nezahrnuje například náklady na uchovávání jaderného odpadu, dnes ve svých
kalkulacích vůbec nezohledňují náklady na skládkování a recyklaci baterií,
které budou někde ležet na hromadách.
Rovněž pochybuji, že jsou tyto baterie „sociálně ohleduplné“, když se
podíváte, jak se těží kobalt či lithium nutné pro jejich výrobu. V Kongu kobalt
těží po pás v bahně dvanácti- či čtrnáctiletí kluci. Nechodí do školy, nemají
vzdělání. Celý ten koncept ESG vypadá hezky na papíře, ale při bližším pohledu
je v něm řada nejasností.
Centrální bankéři se však financemi ohledně klimatu intenzivně zabývají,
podíváme-li se například jen na Banku pro mezinárodní platby v Basileji.
Problematické pro mě jako centrálního bankéře je, že se ten problém snaží řešit přes finanční regulaci. Místopředseda Evropské komise Valdis Dombrovskis už řekl, že komise bude navrhovat regulaci finančního systému, kde budou zvýhodněna takzvaná čistá aktiva.
Když ale určíte, že některý typ aktiva je méně rizikový a dáte mu nižší
rizikovou váhu v portfoliu, a přitom to nevíte určitě, může to vést k výraznému
pokroucení trhu. Riziko se v systému bude hromadit.
Jak se díváte na to, že centrální banky se chystají nakupovat „zelená“
aktiva, jak to prosazuje například šéfka Evropské centrální banky Christine
Lagardeová?
Z toho se mi úplně ježí vlasy na hlavě. Nechápu totiž, proč toto mají dělat
centrální banky. Například v roce 2019 bylo podle Climate Bonds Initiative
vydáno ve světě zelených dluhopisů za 258 miliard eur, z toho v Evropě za 117
miliard eur. ČNB má devizové rezervy ve výši 130 miliard eur. Kdybychom je do
těchto evropských dluhopisů vložili, jsme schopni je skoupit všechny. To má
samozřejmě výrazný vliv na jejich cenu.
To ale vůbec není role centrálních bank. Naší rolí není řešit klimatickou
změnu. Já chápu, že je to riziko, ale takových rizik pro měnovou politiku a
finanční stabilitu existuje spousta: demografie, vzestup Číny jako ekonomického
hegemona, digitalizace a robotizace. To vše má vliv na úrokovou míru, na
výnosnost různých odvětví a tím i stabilitu finančního sektoru. A říká někdo,
že máme jako centrální banky zvyšovat porodnost? Neříká.
Ale přitom máme řešit klimatickou změnu! Nebo budeme tedy jako centrální
banka podporovat například zbrojní průmysl, protože je obrana země bohulibý
cíl? Určitě ne, to mají řešit politici. Pokud to začnou dělat centrální banky,
může to vést k ohromně nebezpečným věcem.
