PRONÁJEM ZNAČKY - V Česku působí více než stovka franšízových řetězců. Velmi úspěšné jsou přitom řetězce ryze českého původu. Řada z nich dokonce boduje i v zahraničí. Podle českého know-how se dnes popíjí čaj v New Yorku, vaří guláš v Mexiku, prodávají sportovní oděvy na Slovensku nebo třeba přírodní kosmetika na Tchaj-wanu.
Franšízingovému principu se začalo v Česku dařit. Odborníci odhadují, že tu působí už přes stovku franšízových konceptů. „Podle našeho odhadu je dnes u nás kolem 150 franšíz, v nichž stále převažují ty českého původu,“ říká Jaroslav Tamchyna, ředitel Českého institutu pro franchising. Prezident České franchisingové asociace (ČFA) Ivo Lamich je střídmější a jinak vidí i „národnostní“ poměry: „V současné době na našem trhu působí zhruba 120 franšízových konceptů, které jsou z větší části zahraniční.“ Podle něj se franšízy nejčastěji objevují ve sféře gastronomie, poradenství, informatiky, hotelnictví a IT. Tamchyna připomíná ještě jednu sféru: „Nejvíce franšíz pravděpodobně působí v oblasti stravování a ubytování. Řekl bych však, že v posledních dvou letech se v Česku rozvíjejí nejvíce franšízy realitní.“
Kupované recepty na úspěch
Franšíza, v jejímž rámci její poskytovatel (tedy franšízor) za úplatek poskytuje svou značku spolu s obchodním i marketingovým know-how, je takřka ideální produkt. „Proč vymýšlet něco, co už tisíckrát úspěšně funguje jinde,“ říká Vojtěch Krátký ze společnosti RE/MAX. Franšízor tímto způsobem expanduje, rozšiřuje svá odbytiště a posiluje vlastní značku. Přitom ho to nestojí ani korunu.
Naopak franšízant, tedy nájemce know-how, musí odvádět poplatky, což samostatně působící podnikatel nemusí. „Statistiky dokazují, že 80 až 90 procent malých či středních podniků krachuje do pěti let od svého vzniku. S franšízou je to ale zcela jiné: podle zkušenosti ze sousedního Německa tento způsob podnikání snižuje míru podnikatelského rizika až šestinásobně,“ vysvětluje Tamchyna.
Pravdou je, že ani franšíza není vhodná pro každého a ani není receptem na stoprocentní úspěch. To se týká i těch nejprestižnějších značek. „Málokdo možná zaregistroval, že se z českého trhu tiše vytratily značky Pizza Hut nebo Dunkin Donat. Stejně tak své aktivity utlumil velký český hotelový řetězec OREA Hotels,“ konstatuje Tamchyna. Podle něj a dalších odborníků je ovšem franšíza velmi perspektivní. Marketing v moderních tržních ekonomikách – to je totiž především značka. Právě podle ní se spotřebitel orientuje v záplavě konkurenčních výrobků a služeb. Zavedená značka je proto hodnota oceňována v miliardách dolarů. A právě tu franšíza poskytuje.
Češi Čechům i cizím
Zatímco víceméně každý zná franšízové restaurace KFC, hotely Hilton nebo salony krásy Yves Rocher, podstatně méně se ví, že řadu úspěšných konceptů vytvořily ryze české firmy. Třeba společnost Bushman, vyrábějící oděvy pro volný čas, dnes provozuje 15 franšízových prodejen a v příštím roce jich hodlá otevřít dalších šest. Také Botanicus má české kořeny, své kosmetické a potravinářské výrobky dnes nabízí prostřednictvím 21 franšízových prodejen. Firma Profimed má zase síť značkových prodejen se zdravotnickou kosmetikou Radoost. Svou prodejní síť má i výrobce sportovního náčiní a oděvů Hudy Sport. Už z toho je patrné, že česká franšíza má často maloobchodní podobu.
Neplatí to ale vždy. Třeba dnes tolik populární čajovny mají svůj vlastní český koncept se značkou Dobrá čajovna. Tady jde o detailní know-how nejen prodeje, ale i výroby nabízeného produktu. A stejně je tomu třeba v případě restaurací Potrefená husa nebo Švejk.
Co je na tuzemské franšíze nejpozoruhodnější, je její expanze do blízkého i vzdáleného zahraničí. Snad každá druhá česká franšíza pronikla nebo míří na slovenský trh. Botanicus jde ještě dál, v současnosti prodává své výrobky v Německu, Rusku, ale třeba i na Tchaj-wanu. Dobrá čajovna má své filiálky v Maďarsku, Polsku, ale také v USA, jeden Švejk restaurant najdete například v Mexico City. Za zmínku stojí franšíza s typicky českým jménem „Novák /Maso-Uzeniny“. Ta je ovšem ve skutečnosti jen českou větví německého koncernu Zimbo.
ČLENOVÉ ČESKÉ ASOCIACE FRANCHISINGU
• Barum Continental
• CHIRŠ Česká republika
• Daos Plus
• ERA Reality
• Eureca Shops
• FotoStar
• Helen Doron Early English
• Indeco CZ
• McDonald’s ČR
• OBI Česká republika
• Pivovary Staropramen
• RE/MAX Czech Republic
• Stavoodbyt systémová centrála
• Tana realitní kancelář
• Telefónica O2 Czech Republic
• Yves Rocher
Za všechno se platí, jen nikdo neví kolik
Pohodlná podnikatelská poduška v podobě zavedené značky a obchodního know-how samozřejmě něco stojí. „Franšízant platí také za to, že nemusí opakovat chyby, které už před ním někdo udělal,“ vysvětluje Vojtěch Krátký z realitní společnosti Remax. Standardně se platby skládají z jednorázového vstupního a měsíčních licenčních a marketingových poplatků.
Na rozdíl od vyspělých ekonomik se zájemce může v Česku s jejich výší seznámit až poté, co naváže s franšízorem přímý kontakt. Jinak řečeno: není to věc veřejná. „To je jeden z projevů nezralosti českého trhu franšízinkového podnikání,“ komentuje Tamchyna. Podle jeho slov to na trhu vytváří nejistou atmosféru. „Zájemci o franšízu se nezřídka obávají, že sazby jsou pohyblivé a právě oni třeba platí více než jiní. Přitom franšíza je zboží jako každé jiné. Jasně deklarovaná cena by trhu jenom prospěla,“ dodává.
Bez ohledu na nepříliš pochopitelnou stydlivost franšízorů stran poplatků jsou ovšem ceny za licence víceméně známy. „Poplatky se nejčastěji pohybují v rozmezí jednoho až sedmi procent z hrubého obratu, příspěvek na marketing bývá v rozpětí dvou až pěti procent,“ shrnuje Tamchyna. Jeho slova potvrzují i vyjádření některých franšízorů. „Oba typy poplatků se pohybují v řádu jednotek procent,“ říká opatrně Štěpán Svoboda z firmy Bushman. Někdy jsou poplatky ale nižší. „U nás poplatky činí 1,5 procenta z obratu,“ trumfuje Aleš Juřina ze Spolku milců čaje, který provozuje Dobré čajovny.
Kde sehnat peníze?
Zatímco zákazník má franšízové společnosti obyčejně rád a s chutí nakupuje jejich produkty či služby, franšíza není všude přijímána s takovým nadšením. „Pokud vím, začínající franšízanti mají většinou starosti s financováním svých začátků. A ačkoli patří obvykle k velmi málo rizikovým bankovním klientům, zatím na trhu bankovních služeb stále chybí takový produkt, který by tuto skutečnost zohledňoval a přístup k úvěru jim skutečně usnadňoval,“ konstatuje Tamchyna.
Vlastní zkušenost má v tomto směru Václav Svačina, franšízant oděvní značky Bushman: „Kdybych podnikal samostatně, schvalovali by mi úvěr na pobočce, takto se to děje až na centrále.“ Řeč je o Komerční bance, jejíž pracovníci ovšem tento postup vidí jako svého druhu výhodu: „Vyhodnocujeme celou franšízovou síť včetně podpory, kterou poskytuje. Díky ní se v konečném důsledku snižuje riziko podnikání, což potom ve finále zlevňuje úvěr, o který konkrétní franšízant žádá. Pokud je franšízorem silná, na trhu zavedená společnost, otvírají se franšízantům nové možnosti v dostupnosti či parametrech financování,“ vysvětluje zástupkyně banky Zuzana Čepelková. Právě Komerční banka má jako jediná na domácím trhu speciální úvěrový produkt: KB Franchising Program. Naproti tomu třeba v České spořitelně vidí franšízanta jako jakýkoli jiný podnik. „Franšízantům poskytujeme naše klasické investiční a provozní úvěry určené segmentu malého a středního podnikání. Přitom zkoumáme hlavně bonitu franšízanta,“ říká Simona Můčková z České spořitelny.
Franšízy měly i problémy legislativní, konkrétně s předpisy na ochranu hospodářské soutěže. „Franšízor má snahu určovat nejen produkt a způsob distribuce, ale i cenu – a tak je franšíza vlastně jakýsi cenový kartel,“ vysvětluje Tamchyna. Tento zádrhel se ale vyřešil už před lety, kdy Evropská unie poskytla franšízovým řetězcům blokovou výjimku. „Franšízy jsou zjednodušeně řečeno považovány za přijatelné, spotřebitelům »přátelské« kartely,“ komentuje to Tamchyna.
Když franšízant začne zlobit
Zákony či neochotné banky ovšem nejsou největším problémem českého franšízanta. „Na jejich chování je zase patrná nezralost našich hospodářských poměrů. Franšízor bývá zpravidla nejprve uctíván a respektován, později však, když se nájemce licence již s konceptem seznámil a sžil, začíná mít často dojem, že by to sám zvládl lépe,“ popisuje častý průběh franšízingového partnerství Tamchyna.
Stejnou zkušenost má i Štěpán Svoboda: „Po dvou letech přichází franšízová puberta. S jejím nástupem začíná mít franšízant pocit, že franšízora a jeho koncept vlastně nepotřebuje.“
Nedisciplinovaný nájemce licence je ovšem v rozporu se zájmy majitele značky. Ten má o budování prestiže a její pozici na trhu vlastní, většinou kvalifikovanější představy. Proto přichází ke slovu kontrola. „Neustále se staráme o dodržování jednotných standardů v celé síti,“ říká Svoboda. Stejně postupují i ostatní. „Se svým partnerem jsme se dohodli, že v průběhu několika málo měsíců osobně navštívíme všechny naše filiálky,“ tvrdí Aleš Juřina. Jeho partner Jiří Šimsa dodává: „Ne každý se spokojí s dobře fungující a zaběhnutou provozovnou. Kontrola a motivace franšízantů je naším největším problémem.“
Kontrola dodržování podmínek někdy může skončit i ukončením smlouvy. Takto nedávno postupovala realitní společnost Chirš. „Museli jsme se rozloučit s takřka všemi našimi českými franšízanty,“ konstatuje zástupce firmy Artem Egorov.
Na druhou stranu právě v systémech českých franšíz existuje určitý prostor k diskuzi. „Podle mých zkušeností platí, že pokud franšízant přijde s nějakým nápadem, jednáme o tom. Například nedávno jsme uzavřeli dohodu o dodávkách skotské whisky pod naší značkou Bushman. Na tomto obchodu jsem se také podílel,“ říká Václav Svačina, který vede dva franšízingové obchody zmíněné značky. Svůj „návod“ na bezkonfliktní vztahy v rámci franšízy má i Ivo Lamich z ČFA: „Čím je koncept lépe zpracován, tím méně fatálních problémů má franšízor s franšízantem.“
Růžové perspektivy
Jakkoli nemá franšíza vždy úspěch, v Česku jich bude dále přibývat. Prezident České franchisingové asociace Lamich předpokládá, že to budou hlavně zahraniční značky: „Jsme stále atraktivním místem pro franšízory, kteří hledají možnosti pro vstup na trhy střední Evropy.“ Podobně optimistický je také Tamchyna: „Ve světě najdete franšízových konceptů stovky a je jisté, že postupně k nám řada z nich pronikne. Určitě lze očekávat i to, že se objeví i další domácí koncepty.“
Mezi nimi může být třeba česká „fast-food“ společnost Express Sandwich&Salad. Ta od roku 2001 v Praze postupně vytvořila minisíť čtyř provozoven se sortimentem, který připomíná nabídku amerického řetězce Subway. „My jsme si původně chtěli od Subway jejich franšízu koupit. Ale jednání nikam nevedla, podmínky byly velmi tvrdé, navíc Subway nedává žádný prostor k jakýmkoli úpravám smlouvy. Tak jsme si nakonec poradili sami,“ vzpomíná Jiří Nejezchleb, jeden ze zakladatelů společnosti.
Jako každá firma chce i Express expandovat. Dnes už ovšem s konkurencí – Subway na český trh vstoupila před třemi lety a dnes je již prodáno deset licencí. Přitom zařízení provozovny je dosti nákladné – kolem šesti milionů korun, což je pro podnik značná zátěž. „Franšíza by mohla být řešením. Samozřejmě o tom přemýšlíme, ale je jasné, že musíme nabídnout komplexní koncept. A na to se ještě necítíme,“ říká Nejezchleb.
Možná blíže k franšíze je realitní společnost Real Spektrum, která má už desítky poboček doma i v zahraničí. Oproti obvyklým franšízám jsou ovšem vztahy mezi majitelem značky a jeho partnery volnější. „Real Spektrum a některé další realitní společnosti spíše budují jakési strategické aliance či sítě s prvky franšízinku, kde společně sdílejí značku, marketing i informace, ale jinak mají jejich členové poměrně volné ruce,“ říká Tamchyna. Podle Jiřího Fajkuse, ředitele sítě Real Spektrum, takové spojení více odpovídá domácím poměrům: „Budujeme specifickou formu spolupráce. Jde o franšízu s »lidskou tváří«, jejíž podmínky jsou v porovnání s velmi striktními zahraničními realitními koncepty měkčí. Naši partneři mohou využívat výhod značky a naší sítě, aniž by museli rezignovat na kontinuitu vlastní obchodní a firemní tradice,“ uzavírá Fajkus.
