Ve firmě nerozlišují mezi zakázkami na export a pro domácí trh
Posledním majitelem soukromé textilky Joka v Klatovech před znárodněním v roce 1948 byl Jan Krčma. Když se na počátku devadesátých let měnily poměry, jeho vnuk Tomislav Vodička se přihlásil o restituční nároky. Komunističtí plánovači však v rámci budování československého textilnictví zařadili firmu jeho praotce do národního podniku Šumavan Vimperk. Klatovský závod byl navíc rozšířen přistavením další výrobní haly. Restituent Vodička tedy musel v roce 1991 na zbylou část podniku zpracovat privatizační projekt a zajistit na něj bankovní záruky. Než návrh prošel ministerstvem průmyslu do vlády a byl schválen, uplynuly bezmála dva roky. Začátky. Textilka se tak konečně mohla vrátit k předválečnému názvu Joka a řešit základní podnikatelskou otázku: Jakým směrem se vydat? Odbytiště v Sovětském svazu, kam firma v době své největší slávy vyvážela až šest milionů košil ročně, se totálně rozpadla a poptávka na českém trhu byla žalostná. Nakonec padlo rozhodnutí zaměřit se pouze na výrobu kvalitních značkových košil s preferencí západoevropských trhů. V první polovině devadesátých let putovala naprostá většina produkce podniku do zahraničí. Jednalo se zhruba o osmdesát procent ze šesti set padesáti tisíc ušitých košil. Více než tři čtvrtiny tohoto množství byly v Klatovech vyrobeny formou práce ve mzdě, především pro německou firmu Eterna. „V té době to pro nás bylo výhodné. Jednak jsme měli zajištěn odbyt a práci pro lidi, zároveň to bylo zajímavé tím, že jsme neměli v provozním materiálu blokovány finanční prostředky, vysvětluje Vodička. Zákazník je jeden. Nejdůležitější věcí pro rozvoj firmy bylo podle něj přimět lidi, aby změnili pracovní myšlení. Svým zaměstnancům vštěpuje, aby přestali rozlišovat mezi zakázkami na export a těmi pro český trh. „Proč dělat rozdíly mezi člověkem, který chce nosit kvalitní košili v Česku a třeba ve Velké Británii? Proto se od začátku snažíme na vnitřním trhu nabízet stejně kvalitní věci jako ty, které se prodávají v zahraničí, říká Vodička. Kvalitní košili dělá podle jeho slov především materiál a zajímavý střih. „Ohromně záleží na výběru typu látky, výplně límečků a manžet, ale také na nitích. Snažíme se řešit i detaily. Až z amerického Pittsburghu si proto necháváme vozit špendlíky s kulatou ocelovou hlavičkou, které navíc nereznou, dodává finanční ředitel firmy Václav Chroust. Specialitou Joky jsou nežehlivé košile ze stoprocentní bavlny. S touto vlastností to ale není úplně jednoznačné. „Samozřejmě že se taková košile musí pro perfektní vzhled trochu přežehlit, ale pokud se někdo pohybuje delší dobu mimo domov, určitě mu postačí, přiznává majitel Vodička. Podle jeho názoru je jeho firma největším producentem těchto výrobků v Česku a možná i na evropském kontinentu. Materiál pro nežehlivé košile prochází oproti ostatním látkám speciální amoniakovou úpravou. Investice do jména. Poté, co se v roce 1994 management společnosti rozhodl obměnit třetinu šicích strojů – zhruba sedmdesát kusů – setkal se s až překvapivou vstřícností zahraničních strojírenských firem. „Vyjednávali jsme s několika výrobci z Německa a Japonska. Cenu jsme v průběhu jednání srazili z původních pěti tisíc na tři tisíce marek za stroj. Platební podmínky byly na Českou republiku nadstandardní – stodvacetidenní splatnost faktury, a navíc po nás firma nevyžadovala žádnou zálohu, vzpomíná Chroust. Takový přístup zahraničního partnera si vysvětluje rychlým rozšířením seriózního jména firmy. „Vždy jsme se totiž drželi zásady, že je třeba zaplatit všem, co pro nás pracují – ať to jsou dodavatelé, nebo zaměstnanci. A to se začíná vracet. Partneři si totiž mezi sebou předávají reference, což značně vylepšuje pozici ve vyjednávání, uvažuje Chroust. U stálých dodavatelů se to podle něho vyznačuje výhodnější cenou materiálu, prodlouženými platebními termíny nebo přednostním postavením před jinými odběrateli v pružnosti vyřizování objednávek. Odbyt. Joka má však sama obtíže se zákazníky, kteří za dodané košile jednoduše nezaplatí. Podnik pracuje s běžnými německými fakturačními podmínkami, tedy šedesátidenní lhůtou splatnosti. „Na českém trhu je ale průměrná doba splatnosti pohledávek více než osmdesát dní, stěžuje si Chroust a pokračuje, „musím ale také přiznat, že nabízíme čtyřprocentní slevu – skonto – při platbě do deseti dní a v poslední době se především u německých firem rozmohl nešvar, že sumu uhradí například po měsíci, ale sníženou o ta čtyři procenta. Co s nimi? Své výrobky textilka prodává ve dvou sítích hypermarketů a především v menších specializovaných obchodech. Jak v Česku, tak v zahraničí pro Joku pracuje několik agentů, kteří zároveň fungují jako zpětná vazba pro stále se měnící módní trendy. Firma totiž nemá vlastní návrháře, kteří by sledovali vývoj módy. „Žádného specialistu na kolekce nemáme. Myslím si, že je to přepych. Jednak využíváme zkušeností agentů, poměrně dobře také komunikujeme s výrobci látek, kteří vědí, co budou dělat naši konkurenti v zahraničí. A navíc člověk, který se pohybuje v obchodě, musí mít o módě značný přehled, říká Vodička. Největším odbytištěm je stále Německo. Tam Joka vyváží více než polovinu ze své produkce čítající tři čtvrtě milionu kusů. Odlišné světové trhy také znamenají odlišné módní trendy a styly, které jsou pro každou zemi více či méně specifické. „Samozřejmě musíme dodržovat módnost ve všech zemích. Jiné věci se nosí v Itálii, jiné ve Francii a úplně odlišné pak třeba v Americe. To samé platí o střihu našich výrobků. Košili, kterou nosí normální Ital, by na sebe třeba Němec oblékal těžko, vypočítává Vodička. Sortiment jeho firmy se mění dvakrát do roka, ale ihned dodává, že se objevují tlaky, aby tomu tak bylo každé dva měsíce. Slavná jména. Určitě zajímavá je licenční výroba košil pro světoznámé značky. Od poloviny předloňského roku se v Joce šijí výrobky firmy HIS určené pro český a slovenský trh, což představuje asi pět procent produkce. V minulosti zde vyráběli košile pro takové firmy jako Calvin Klein nebo Ermeni Gildose Gegne. „To nám otevřelo dveře do světa opravdové módy, říká Chroust. Také v České republice se může společnost pochlubit zajímavými kontrakty. Naposledy byl do košil z Joky oblečen personál při pražském zasedání Mezinárodního měnového fondu v září loňského roku. Stejně tak je firma hrdá na to, že oděla české olympioniky na olympiádě v Atlantě nebo české fotbalisty. Nejsou lidé. Největší brzdou v rozvoji firmy je dnes nedostatek kvalifikované pracovní síly. Nejedná se však o kvalifikaci v pravém slova smyslu, ale především o ochotu lidí manuálně pracovat. V podniku pracuje na 470 zaměstnanců, z pěta–devadesáti procent ženy, přičemž zhruba čtyři sta lidí se na výrobě podílí manuálně. Mzdový systém je v Joce tvořen kombinací úkolové mzdy s pobídkou času. Průměrná mzda šičky se pohybuje kolem devíti tisíc korun, jsou prý ale švadleny, které si šikovností dokážou vydělat až patnáct tisíc. Tomislav Vodička říká, že jako náhradu za odcházející zaměstnance potřebuje v průměru každý rok dvacet lidí do provozu a jednoho do administrativy. „Poměr lidí, kteří se u nás ucházejí o práci, je ale úplně opačný. Každý chce do kanceláře, stěžuje si Vodička. V rámci zvýšení kapacity by údajně jeho firma okamžitě zaměstnala padesát šiček. Podnik tak musí pracovat jen na jednu směnu a část své produkce nechává šít ve mzdě v Rumunsku nebo v menších českých textilkách. Mezeru za chybějící zaměstnance firma alespoň částečně kompenzuje zahraničními pracovnicemi, především z Ukrajiny, Běloruska a Mongolska, dohromady jich v Joce dělá asi pětatřicet. Podle majitele firmy v Česku značně upadlo řemeslo. „Firmy nemohou sehnat lidi do práce. Do zaměstnání ano, ale do práce ne, tvrdí Vodička. Míra nezaměstnanosti se v Klatovech pohybuje kolem šestiprocentní hranice. Ředitelka klatovského Úřadu práce Marie Bučková pro týdeník EURO uvedla, že v regionu je tolik šicích firem, že každý, kdo chce v takovém podniku pracovat, tam už dávno dělá. „Podobné potíže mají všechny textilky, takže Joka není výjimkou, dodala Bučková. Peníze. Ceny košil se pohybují od čtyř set do patnácti set korun, spíše však nad hranicí šesti stovek. Metr látky firma nakupuje zhruba za deset německých marek, přičemž na jeden výrobek se průměrně spotřebuje metr a třičvrtě materiálu. Odpad při počítačovém uspořádání střihů činí asi dvacet procent, v případě ručního přestavení lze toto číslo snížit o dvě až tři procenta. Závazky týkající se privatizace jsou podle finančního ředitele Chrousta již dávno vyřešeny. V současnosti má firma otevřeny úvěry u dvou českých a jedné německé banky, které slouží k financování provozního kapitálu. Tržby se pohybují kolem dvě stě padesáti milionů korun ročně, podnik prý nebyl ani jednou v červených číslech, konkrétní hospodářské výsledky ale management společnosti týdeníku EURO nesdělil. Na podzim roku 1993 – v době, kdy se produkce Joky teprve začínala určitým směrem profilovat a firmu tížil privatizační úvěr – prozradil Tomislav Vodička ČTK, že očekává zisk osmadvaceti milionů korun při zhruba stodvacetimilionových tržbách. Z toho lze usuzovat, že v současnosti je hospodaření společnosti vysoce ziskové a krize v českém textilnictví se jí ani zdaleka netýká.
