Česká koza bojuje

Vyhráli jsme bitvu, musíme vyhrát válku, říká Martin Tlapa

Čechům to už nikdo neodpáře: po vstupu země do Evropské unie se Česko stalo součástí jejího jednotného obchodního bloku. Také Spojené státy a další země mimo unii to tak berou. Když Američané požadují kompenzace za důsledky rozšíření unie, týká se to tak či onak i Čechů - v tomto konkrétním případě zvláště sklářů.
USA hrozily, že výrazně zvýší cla na dovoz českého skla a některých dalších produktů, u nichž to ovšem nemá až tak zásadní význam. Některé zdejší skláře by však zvýšené clo velmi citelně postihlo. Tomu se snažili zabránit čeští politici i lobbisté, kteří spolupracují se sklářskými firmami. Hrozbu se prozatím podařilo odvrátit, nikoliv však definitivně. „Vyhráli jsme bitvu, ale ještě jsme nevyhráli válku,“ říká náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Tlapa.
Případ hrozících cel na sklo je druhou významnější ukázkou toho, jak také může vstup Česka do Evropské unie ovlivnit ekonomické vztahy se Spojenými státy. Tou první je investiční dohoda s USA, kterou bylo nutné pozměnit a přizpůsobit novým podmínkám. Ne všichni v Praze jsou s výsledkem spokojeni, objevují se názory, že dohoda je pro americké investory (a pro případné arbitráže s českým státem) stále dost výhodná. Faktem ovšem je, že investiční dohoda platí a žádné zásadní narušení česko-amerických vztahů kvůli ní nehrozí. Všichni doufají, že to tak dopadne i v kauze hrozících cel.

Mezi Washingtonem a Bruselem.

O co vlastně přesně jde? Když Evropská unie přijala v květnu deset nových členů včetně Česka, museli nováčci sjednotit své celní sazby vůči třetím zemím. Tím se Američané cítí poškozeni, neboť změny považují za nevýhodné pro Spojené státy. Na základě pravidel Světové obchodní organizace (WTO) žádají od unie kompenzace. Washington sestavil seznam produktů, na něž by bylo uvaleno dodatečné clo, kdyby se Američané s Bruselem nedohodli. Tato cla by výrazně poškodila nejen české skláře, ale také polské či maďarské potravináře.
Zpočátku se zdálo, že Brusel na americkou hrozbu příliš nereaguje. To zřejmě mělo svůj důvod: Evropská komise například zpochybňovala právní argumentaci Američanů a vadilo jí, že se Spojené státy nejdříve neobrátily na společnou celní radu EU-USA. Mnohé proto nasvědčovalo tomu, že Američané předloží svůj seznam ve WTO na začátku října. Hrozba, že zvýšená cla na české sklo budou platit už od listopadu, byla vcelku reálná.
Češi se snažili tomuto vývoji zabránit. Místopředseda vlády Martin Jahn se písemně obrátil na amerického obchodního představitele (Trade Representative) Roberta Zoellicka, ministr průmyslu Urban psal americkému velvyslanci v Praze. Urbanův náměstek Miroslav Somol upozorňoval na nebezpečí evropského komisaře pro obchod Pascala Lamyho, Martin Tlapa jednal se zástupcem amerického ministerstva obchodu (Department of Commerce).
Aktivitu vyvinuli sami čeští skláři. Mluvčí společnosti Bohemia Crystalex Trading Petr Tomíšek uvádí, že do lobbingu ve prospěch českého cla se zapojili američtí obchodní partneři i banky, které vývoz českého cla do Ameriky financují.
Výsledek byl zřejmě povzbuzující: Američané si začali více uvědomovat, jaký význam má pro Česko tradiční sklářský průmysl a že některé české firmy jsou skutečně ohroženy. Mluvilo se dokonce o tom, že Washington ze svého seznamu pro WTO české sklo vyškrtne.

Spekulace o ignorování Čechů.

Zástupci Evropské unie a Spojených států se ovšem nakonec sešli a dohodli se na dalším jednání. Američané následně odložili předání svého seznamu do WTO o šest měsíců. Tím se ovšem české sklo zase vrátilo do hry, neboť zůstalo na původně navrhovaném seznamu. A není zcela jisté, jakou roli bude tento seznam při dalších rozhovorech hrát.
Osud českých sklářů je teď v rukou vyjednavačů Bruselu a Washingtonu. Je možné, že se obě strany dohodnou na požadovaných kompenzacích. Ty se nutně nemusejí týkat položek obsažených v americkém seznamu. Spekuluje se o tom, že by Evropská unie třeba mohla snížit svá cla na dovoz drůbežího či jiného masa. Praha by každopádně měla usilovat o to, aby evropsko-americká dohoda (či nedohoda) nebyla v žádném případě na úkor Čechů.
Po Praze se začaly šířit fámy, že čeští skláři nakonec postiženi budou. Vysvětlovalo se to různými způsoby: Evropská komise bude chtít, aby složitost obchodních vztahů s Američany pocítily i nové členské země unie. Nebo: Kompenzace za rozšíření Evropských společenství museli vždy v minulosti zaplatit nově přistupující členové. Objevila se i teorie, že fámu šíří sami Američané, aby vinu za případné uvalení cel svalili na Brusel.
Zástupci Evropské komise i Spojených států v Praze však dávali rozhodně najevo, že Brusel ani Washington rozhodně nehodlají nováčky v Evropské unii poškodit. Mluvčí zastoupení Evropské komise Katharina von Schnurbeinová označila veškeré pověsti za nesmysl a připomněla, že Brusel je tradičně obhájcem menších států unie. Podobné poznatky má Martin Tlapa: „Evropská komise přislíbila, že bude na české zájmy brát ohled.“ Stejné sliby zaznívají i od Američanů. Výkonný šéf Americké obchodní komory v Česku Weston Stacey je přesvědčen, že Spojené státy už akceptovaly, že české sklo nemá být na žádném definitivním seznamu.

Tak to na světě chodí.

Mnohé dosavadní spekulace a postoje lze spojovat s vyjednávací taktikou. Washington a Brusel nyní mají půl roku na dohodu. Rozhovory se určitě nepovedou v rukavičkách. Osud českých sklářů či případně dalších českých dovozců a vývozců bude v rukou lidí, kteří pracují pod americkým obchodním představitelem Zoellickem a evropským komisařem pro obchod. Do tohoto křesla v Bruselu nastupuje Brit Peter Mandelson. Náměstek Tlapa nicméně vidí v nadcházejících rozhovorech jistou naději: „Poskytl se čas na to, aby se seriózně jednalo.“ Češi bezpochyby něco také získají, a to další důkaz o tom, že i jejich ekonomické zájmy jsou součástí velmi komplikované agendy americko-evropských obchodních vztahů. Nyní lze předpokládat, že v projednávaném případě by neměl nikdo přijít zkrátka - američtí i evropští vlci se nažerou a česká koza zůstane celá. Nic však nelze ponechat náhodě. Prosazování českých zájmů v Bruselu i Washingtonu musí být na denním pořádku, tak to totiž ve světě funguje. Na místě však není zbytečná hysterie a podezíravost.
Weston Stacey se domnívá, že velmi účinný byl přístup Martina Jahna, který jednal s Američany rozhodně, ale seriózně - se snahou se dohodnout. V Praze tomu tak vždy nebývá, někdy zde převažuje politikaření nad politikou, dodává Stacey.