Češi neutrácejí. Víme o tom už dlouho, moc tomu nerozumíme a už vůbec netušíme, co se s tím dá dělat. Včera to potvrdila další sada velmi slabých výsledků maloobchodních tržeb a zdá se, že už to ani nikoho nezvedá ze židle. Ekonomové nepíší žádné polemiky, palcové titulky nevarují a vláda nevymýšlí žádný plán. Prostě jsme to přijali za novou realitu.
O to větší problém to znamená pro českou ekonomiku. Jak určitě není potřeba připomínat, díky malým výdajům spotřebitelů (a slabým investicím i menším vládním výdajům) se utápíme v recesi mnohem horší než okolní státy. Otázkou zůstává, proč se vlastně z desetimilonového lehce konzervativního obyvatelstva stal – a teď odpusťte lehkou metaforu – národ lakomců. Myslím, že už můžeme bez rozpaků tvrdit, že většina ekonomů vidí hlavní příčinu ve vládních škrtech (pro shrnutí viz. například diskuse Jana Macháčka.)
Jenže to je ještě dost obecné tvrzení. Škrty jsou sice tvrdé a došlo ke zvýšení DPH, ani jedno ale číselně neospravedlňuje tak velký propad spotřeby. Mohli jsme narazit na pokusy vysvětlit oddalování spotřeby nižším inflačním očekáváním („koupím si auto až příští rok, protože bude levnější), ale ani to nedoplňuje celý obrázek. Osobně bych se spíš přiklonil k tomu, že všechny výše uvedené pohnutky dohromady vytvářejí psychologickou bariéru. A s psychikou si mainstreamová ekonomie moc poradit nedokáže. Její behaviorální proud na to má oproti tomu vcelku jasný, možná až trochu triviální názor. Nezáleží příliš na tom, jak jsou lidé bohatí. Aby byli spokojení, potřebují mít pocit, že v budoucnu se budou mít lépe. Možná je to vážně až tak jednoduché, ale co s tím?
Lamentovat na politiky je pro novináře tou nejjednodušší věcí na světě. Zvlášť v Česku. Ale pokud se opravdu bavíme o psychologii (a dnes v ní vidí příčinu recese řada erudovaných lidí), může přijít zlom až s nějakou razantnější změnou. Nejen změnou kormidelníka, ale vůbec celého způsobu kapitánování. Až v momentě, kdy budou mít lidé v této zemi, dnes názorově a sociálně rozdělení asi nejvíc za posledních dvacet let, pocit, že ti nahoře znají cestu z tohoto ekonomického marasmu, a že to s nimi myslí dobře. Ano, vím jak moc utopisticky, pohádkově, a možná až idiotsky to zní. A proto také nejsem ani trochu optimista …
Čtěte další komentáře Tomáše Plhoně:
Virtuální návrat měnových válek
