Jsme šampionem, ale nebýt vládních krizí - mohli jsme být ještě výše. Česká republika je šampionem, ať se vám to líbí, nebo ne. Prohlásil to premiér Gross na březnovém sjezdu socialistů a od té doby tato slova mnohokrát zopakoval. Soudnému občanovi se to musí líbit.
Jsme šampionem, ale nebýt vládních krizí - mohli jsme být ještě výše.
Česká republika je šampionem, ať se vám to líbí, nebo ne. Prohlásil to premiér Gross na březnovém sjezdu socialistů a od té doby tato slova mnohokrát zopakoval.
Soudnému občanovi se to musí líbit. Navíc, když opravdu nejde jen o úplně populistické heslo.
Abychom si rozuměli, Gross měl na mysli hospodářskou výkonnost země.
Třeba aktuální zpráva o vývoji na kapitálových trzích mu dává za pravdu. Pražská burza byla v prvním čtvrtletí šampionem mezi středoevropskými akciovými trhy, v objemu obchodů předstihla Varšavu a dokonce i Vídeň. Funkční kapitálový trh je přitom základním stavebním kamenem při konstrukci dlouhodobě úspěšné tržní ekonomiky.
Jak se o toto, jako příklad uvedené „šampionství“, zasloužila Grossova vládní garnitura? Nijak. Možná s výjimkou ministra Jahna, exšéfa agentury CzechInvest. Zásadní vliv měly, ekonomicky řečeno, exogenní, na této vládě nezávislé, faktory. Analytici zdůrazňují zejména vstup Česka do Evropské unie, ale vzhledem k tomu, že jsme „trumfli“ i Vídeň, není to faktor jediný.
„Současná vládní krize, která trvá už třetí měsíc, snižuje kredit České republiky v očích zahraničních investorů,“ prohlásil před pár dny respektovaný ekonom Jan Švejnar v televizním pořadu. Gross tedy nejen, že se chlubí cizím peřím, ale Českou republiku z pozice šampiona naopak sesazuje - svým neobratným státnictvím, jež vzešlo z až příliš obratného zabřednutí do několika afér.
Jsme tedy šampionem, ale nebýt vládních krizí - ať už té současné, nebo minulé Špidlovy garnitury, mohli jsme být ještě výše. Investoři bedlivě hledí i na takové záležitosti jako stav penzijní reformy, jež je u nás v plenkách, nebo na aktuální daňové schéma, které je zase neefektivní a nepřehledné. A na řešení těchto témat nezbývá při politikářském handrkování vůle.
To, že jsme šampiony i za takto amatérské vlády, je na jednu stranu potěšující, na stranu druhou to vede k zamyšlení. Kdyby totiž premiér Gross nemohl použít toto přirovnání, lépe řečeno, pokud by metafora nebyla podložena fakty, socialisté by se -pod daleko tužším tlakem široké i odborné veřejnosti - museli odporoučet daleko dříve. Úspěchy, jež nyní demagogicky označuje za své, by si z prstu prostě vycucat nemohli. A možná by došlo i k nějaké hlubší „obrodě“, například po vzoru Slovenské republiky.
Tam naši „bratia“ v devadesátých letech poznali Mečiarův národovecký populismus non plus ultra, který sice obdivovali venkovští důchodci, ale jenž byl zároveň bičem na střední, živnostnickou vrstvu. A který odrazoval investory. Mečiar tedy při svém odchodu nemohl označit Slovensko za „šampiona“, spíše musel zastírat, že je na chvostu.
Slováci se poučili a nyní úspěšně dokončují všechny podstatné reformy, navíc v liberálním střihu. My jsme s nimi ještě ani nezačali. Investorská důvěra se tak brzy může přesunout úplně jinam, k novým - se vším všudy - šampionům.
O autorovi| autor je spolupracovník Hospodářských novin
