Země se musí včas připravit na nové výzvy, pokud z nich chce mít prospěch
Za 25 let se probudíme v České republice, jež bude součástí nějakého geopolitického uskupení, kterým pravděpodobně nebude EU. Pracovat půjdeme do výrobní haly z velké části zautomatizované a místo manuální práce budeme vykonávat sofistikovanější činnosti, nejméně na úrovní kontroly výroby. Za svou práci dostaneme mzdu, kterou zdaníme stejně jako dnes. Takto vnímá většina z nás budoucnost Česka za 25 let, říká celorepublikový průzkum poradenské společnosti EY.
Přiznám se, že mám z průzkumu smíšené pocity.
Mnoho věcí mne těší a z mnoha mi jde mráz po zádech. Na jedné straně jsme přesvědčeni, že naše země zůstane suverénem, na druhé straně předvídáme, že bude patřit nadále pod něčí křídla a Evropská unie to asi nebude. Na tom se pouze dokazuje, jak bruselský socialismus, který pomalu, ale jistě přechází do postmoderního neomarxismu, svojí cílenou ideologií snižuje důvěru v akceschopnost Unie jako celku. Osobně bych si přála, aby EU vydržela, byla silná a nezávislá, avšak nekázala svým členům, jak mají svou zemi řídit, a spolupracovala pouze na těch věcech, kde společný postup dává smysl. Je otázka, jestli je ještě vůbec možné EU reformovat, anebo se rozpadne sama a co přijde potom.
Nejvíce mne mrzí, že jsme přesvědčení, že daně zůstanou stejné. Vypadá to, jako bychom rezignovali na boj proti neúnosné daňové zátěži, která jde proti přirozené aktivitě a kreativitě. Osobně se s tím nikdy nesmířím a budu vždy prosazovat v naší ekonomice daně nízké a jednoduché.
O budoucnosti se rozhoduje nyní
Bohužel v Česku teď úplně dobrým směrem nejdeme.
Jen si připomeňme, jaké skvělé nápady vymyslela současná vláda za poslední dva roky. Kontrolní hlášení DPH, elektronická evidence tržeb, zvyšování minimální mzdy, nepružný zákoník práce, zavřené obchody o svátcích, kontrola komínů v domácnostech, protikuřácký zákon, rozšíření trestní odpovědnosti firem, ochrana a podpora bonzování ve společnosti, zvýšení daní živnostníkům, nekonečný seznam registrů atd. Napravovat ekonomiku represemi a regulacemi nikdy nikam nevede. Vedlejším efektem všech těchto kontrol a byrokracie je totiž postupná, ale dlouhodobá změna v chování lidí, kteří se mezi sebou začnou udávat kvůli účtence za párek v rohlíku. Tato šílená opatření budou mít negativní efekt hlavně na aktivitu lidí. Lidé začínají být unavení a pasivní. Nebezpečí v delším horizontu je, že lidé raději nebudou chtít nic řešit, hlavně nemít problémy s byrokratickým státním monstrem.
Na druhé straně mě ve výzkumu opravdu potěšila relativně velká míra reflektování současných trendů. Všichni si postupně uvědomujeme, že moderní technologie jsou a budou nedílnou součástí našeho života, ať už osobního, nebo pracovního. Pokud se dobře skloubí s udržením míry soukromí a bezpečnosti, budou nám hodně pomáhat. Nesmějí se ale stát nástrojem kontroly, sledování a represe byrokratických vlád.
Výzvy pro politické lídry
Politici a společenští lídři se musejí naučit „navigovat“ v časech nejednoznačnosti a změny, klást si správné otázky a pak hledat řešení. Svět se stává rychlejším a komplexnějším, což klade obrovské nároky na všechny, kdo něco řídí. Bez ohledu na stále se měnící okolní podmínky se budeme muset shodnout na základních hodnotách a směřování naší společnosti. Jak pravil Einstein: „Pokud bych měl hodinu na vyřešení problému, který mi může zachránit život, strávil bych prvních 55 minut hledáním správné otázky a teprve na základě správné otázky bych za pět minut problém vyřešil.“ Zdá se mi, že si často správné otázky neklademe a řešíme pouze zástupné problémy.
Mluví se také o jiném stylu myšlení a života tzv. generace Z, což jsou lidé narození od roku 1997.
Tato generace považuje neustálou změnu, ale zároveň propojenost přes moderní technologie za svou přirozenost. Fenomény jako nanotechnologie, 3D tisk, smart cities, chytrá doprava a energetika, sdílené služby propojené po celém světě (tzv. uberizace), online komunikace, lokalizace a personalizace služeb, internet věcí nebo internet všeho, umělá inteligence a robotizace jdou daleko za hranici toho, co si nyní dokážeme představit.
Digitalizace se dnes ale postupně dostává do všech oblastí života včetně veřejné správy. Pro výrobní podniky nabývá na důležitosti další vývojová etapa, další průmyslová revoluce, tzv. Průmysl 4.0. Zatímco dříve se tlačilo na velkovýrobu unifikovaného produktu za účelem snížení ceny, dnes chce každý odběratel individualizovaný výrobek za velkovýrobní cenu. A tento fenomén se bude nadále prohlubovat.
Podobné modely mohou ve svém spojení změnit chování celé společnosti a úkolem politiků v takové budoucnosti bude předvídat, koordinovat a tvořit institucionální prostředí pro podobné trendy ve prospěch společnosti jako celku.
Nové technologie ale přinášejí i obavy. Nejčastěji se týkají zvýšení nezaměstnanosti, ztráty soukromí, strachu, že roboti nahradí lidskou práci a že budeme všemožně sledováni 24 hodin denně. Bezpečnost a soukromí v době technologií budou obrovskou výzvou. Co se týče Průmyslu 4.0, zatím lze říci, že ve všech známých projektech, kde se aplikoval, neodešel ani jeden zaměstnanec. Ti se totiž místo monotónní práce nově přesouvají na zajímavější, kreativnější a odpovědnější pozice. Ovšem pokud jsou na to všichni připraveni a tehdy, když jde o postupný proces. Země, jejichž firmy na tento trend zanevřou nebo ho zaspí, budou zaostávat a budou se stávat nekonkurenceschopnými.
Česká republika na to má
Pokud se na nové výzvy připravíme včas, budeme z těchto změn těžit.
Pokud ne, připraví se jiní. Jak praví jeden citát: „Na světě existují tři typy lidí, ti, kteří způsobují, že se věci dějí, ti, kteří pozorují, co se děje, a ti, kteří se diví, co se stalo.“
Češi byli a jsou národem kutilů, vynálezců i inženýrů. Potřebujeme posílit sebevědomí, mít vládu, která na prvním místě chrání národní zájmy a identitu, vládu, která podporuje aktivní, kreativní a pozitivně smýšlející lidi. To však nynější socialisticko-oligarchistická vláda v žádném případě nedělá. Musíme přestat věřit, že přerozdělováním, kontrolou a omezováním společnost něčeho dosáhne. Něčeho dosáhneme pouze vlastní aktivitou a správným reagováním na trendy a změny, které nás nevyhnutelně čekají.
Budou to roky tvrdé práce, které ale určitě přinesou sladké ovoce. Pokud to dobře uchopíme, může se naše země postupně propracovat mezi nejvyspělejší země na světě. Jsem bytostně přesvědčená, že Česká republika na to má.
Nebezpečí v delším horizontu je, že lidé raději nebudou chtít nic řešit, hlavně nemít problémy s byrokratickým státním monstrem.
O autorovi| Alexandra Udženija, první místopředsedkyně ODS
