Soudný člověk nad překřtěním české policie na "grosstapo" jen mávne rukou. Je už na leccos zvyklý. Politická kultura má u nás všeobecně pokleslou úroveň, v Česku je veselo jak na karnevalu. S tím rozdílem, že naši politici s odhozením svých škrabošek a masek nečekají až na půlnoc.
A tak jsme měli premiéra, který zašlapával nedopalky do podlah barokního zámečku, máme dealerku drogistického zboží jako dámu číslo dvě, levicovou ministryni, která důvěru ve státní školství (které sama řídí) vyjadřuje posíláním své dcerky do elitního soukromého vzdělávacího zařízení, ministra financí, který o penězích na veřejnosti mluví jako o „škváře“ a v neposlední řadě i významného poslance, který si vztek, vygenerovaný v lítých parlamentních bitvách, léčí pobíjením muflonů po tuctech. Všeobecně se česká politika vyznačuje nedostatkem skrupulí a kachními žaludky, schopnými strávit skoro cokoli. V takové konkurenci grosstapo snad ani nepředstavuje nijak zvlášť silný kalibr, který by nebylo možné odbýt úšklebkem. Snad jenom ty starší napadlo, že teoreticky je možné, že v řadách policie ještě stále může sloužit někdo, jehož rodina má na gestapo tragické vzpomínky. Většina z nás ale jistě grosstapo komentovala zasvěceným úsměvem - no ano, oni jsou takoví… Úsměv ovšem musel trochu ztuhnout na rtech v okamžiku, kdy se objevila statistická čísla. A podle těch je Česká republika (a tedy naše policie) v oboru odposlechů světovým rekordmanem. Dokonce takovým, že v porovnání se Spojenými státy, takřka legendární zemí organizovaného zločinu, jsme lepší hned o dva řády. Konkrétně vyčísleno: 100 odposlechů na 100 000 obyvatel ročně u nás, 0,5 odposlechu na stejný počet lidí ve Spojených státech. V Německu patnáct, v Rakousku devět, když trochu se k nám přibližuje Itálie a Nizozemsko, kde tento údaj činí sedmdesát šest, resp. dvaačtyřicet. Dalo by se to - s trochou dobré vůle - pochopit, pokud by naši policisté byli úspěšnější než jinde a Česko zemí s mizivou kriminalitou. Jiné statistiky ale ukazují, že ani jedno, ani druhé není pravda. Co s tím? Na místě je otázka: Čí telefonáty vlastně policie monitoruje? To se ovšem nedozvíme. Zdá se ale, že ani politici nejsou takových praktik ušetřeni. A co bankéři? Co management velkých podniků - třeba těch, co budou privatizovány, nebo firem, které je hodlají koupit? Co ministerští úředníci, kteří se točí kolem velkých státních zakázek? A dtto vlastně všechny radnice? Takové odposlechy by nepochybně přinesly nanejvýš cenné informace, s využitím takřka univerzálním, oblast politického kšeftování - u nás tak oblíbenou - nevyjímaje. Dělají se, nedělají? Ještě není zapomenuto úzké spojení represivních složek s komunistickým mocenským aparátem, které v očích veřejnosti z policistů udělalo nikým nekontrolované zpupné pohůnky. Dnes je na tom české policie určitě lépe. Aby ale byla všemi považována za institucí plnou slušných a schopných lidí, kteří brání naše životy, domovy a majetek, k tomu ještě něco schází. A naopak přebývá - ty statistiky, ten prezident, který velmi nešikovně a nešťastně označí odposlechy za cosi běžného, ta podivná kauza unionistického poslance Kořistky, ten suterénní charakter české politiky. A jako zákusek: reálným poměrům naprosto vymknuté zvýšení platů všech policistů. To všechno dohromady nemůže nevyvolávat obavy. Bohužel - nikoli nepodložené.
