Soběstačnost. Během koronakrize toto slovo rychle proniklo
do slovníku českých politiků a stalo se mantrou, s jejíž pomocí obhajují
rozhodnutí, která ovlivní život v České republice na další desetiletí.
Musíme být soběstační v potravinách, v energiích,
dokonce ve vývoji vlastní očkovací vakcíny proti covidu-19, jak se nedávno
vyjádřil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Ve všem si najednou musíme
vystačit sami. Společný evropský trh a prostor, z něhož české hospodářství
žije poslední čtvrtstoletí a v němž de facto vytváří dvě třetiny svého
rostoucího bohatství, se najednou smrskly na rozměr jedné malé
středoevropské země, která si se všemi hrozbami světa poradí sama. Může se nám
podařit vybudovat Českou soběstačnou republiku? Máme na to lidsky, technologicky,
finančně? Jde to ještě v tak těsně provázaném evropském i globálním světě?
A má takové snažení dnes vůbec smysl?
Ministři české vlády vysvětlují potřebu soběstačnosti tvrdou
zkušeností s koronakrizí. Ministr životního prostředí Richard Brabec už na
konci dubna při jednání Senátu o Zelené dohodě pro Evropu (Green Deal)
prohlásil, že Česku chybí „soběstačnost v celé řadě produktů“. „Všechno
prostě nelze dovézt z Číny, z Indie, z Bangladéše a
z dalších zemí. V mírové době to možná lze, někdy je to dokonce i
levnější, ale ve chvíli, kdy nastane krize, tak samozřejmě i tyhle země řeší
první blaho svých občanů a teprve potom řeší blaho občanů dalších,“ vysvětlil
senátorům ministr Brabec a dodal i konkrétní příklad: „Myslím, že tento princip
je univerzální a pandemie jasně ukázala, že národní státy se potom staraly
především samy o sebe. A taky to ukazuje, jak zbytečně vozíme miliony tun
zboží tam a zpátky, jak vozíme jablka z Chile a z Argentiny a přitom
v našich krámech chybí jablka z Litoměřic.“
Že ministr Brabec použil pro svůj argument potřeby
soběstačnosti protiklad mezi válečným stavem a mírovou dobou, je příznačné. Od
chvíle, kdy tento emotivní protiklad převzal premiér Andrej Babiš, který
pozorně kopíroval koronavirové projevy francouzského prezidenta Emmanuela
Macrona, je jasné, že jde o klíčový nástroj budoucího vládnutí. Všechno se dá
teď snadno zabalit do válečné rozpravy: Česká republika se bude muset
připravovat na „válečné časy“, jakými byla například stále ještě probíhající
koronakrize, a podle toho se bude také rozhodovat vláda, aby zajistila zdraví a
bezpečí lidí, což je tradičně nejdůležitější úkol kabinetu, který získává moc
od občanů zprostředkovaně ve volbách. Zdá se, že obavy, jež během krize
projevil významný italský filozof Giorgio Agamben – totiž, že začíná doba, v níž
nás budou politici přesvědčovat, že žijeme prakticky v neustálém
výjimečném stavu, v permanentní válce –, se přinejmenším v Česku postupně naplňují.
Ta naše elektrika česká
Se soběstačností, která jako by se zjevila až na pozadí
koronakrize, operuje už i ministr průmyslu, obchodu a dopravy a také druhý muž
vlády Karel Havlíček, o němž se začíná mluvit jako o budoucím možném
premiérovi, s nímž by šla klidně do vlády i antibabišovsky naladěná
opozice. Havlíček se na soběstačnost mimo jiné odvolává i v případě
kontroverzního rozhodnutí vlády, která během nouzového stavu rozhodla o
dobudování pátého bloku Jaderné elektrárny Dukovany.
Podle Havlíčka koronakrize ukázala slabost Evropské unie,
její neschopnost pracovat dohromady a vzájemně si pomáhat, proto se teď Česko
musí starat hlavně samo o sebe, třeba i navzdory Evropské komisi a celé zbylé
šestadvacítce. „Jednotlivé
státy Unie se jak malé děti přetahovaly o dvě stě tisíc roušek, dělaly si
naschvály, blokovaly si kamiony. Najednou vidíte, že když je problém, tak je
soběstačnost čím dál důležitější. To je, myslím, poučení z té krize,“ řekl
Havlíček serveru iRozhlas, přičemž naschvály a blokování kamionu, o nichž
mluvil, šly nejvíce na vrub Polsku a Maďarsku, tedy nejbližším českým partnerům
ve skupině V4.
Soběstačností se v souvislosti s energetikou argumentuje už
řadu let. I úvahy o rozšíření Temelína nebo o vybudování úplně nové jaderné
elektrárny, které svého času razil ministr průmyslu Zemanovy vlády Miroslav
Grégr, byly hnány potřebou energetické či přesněji elektrické soběstačnosti.
Konkrétní výpočty ale vždy ukázaly, že Česko je z hlediska elektrické
energie dlouhodobě soběstačné, protože třetinu vyrobené energie je schopno
vyvézt, takže žádný další jaderný blok v dohledné době potřeba není.
Ministr Havlíček, který v minulosti velmi hlasitě odmítl naplňovat Green
Deal Evropské unie, protože se teď musí bojovat s následky koronakrize a
nejsou a nebudou na to peníze, přesvědčuje veřejnost najednou i klimatickým
argumentem: podle Havlíčka Česko potřebuje nový blok v Dukovanech také
proto, že kvůli ochraně klimatu a dekarbonizaci ekonomiky budeme muset odstavit
uhelné elektrárny, což naši elektrickou soběstačnost výrazně naruší.
„To je jistě pravda, jiná cesta ke klimatické neutralitě nevede, ale
v přechodové fázi, kdy budeme muset přebudovat celý energetický systém,
nedává moc smysl investovat do toho nejdražšího zdroje, který existuje. Už dnes
patří Česko k energeticky nejnákladnější ekonomice v Evropě, energie
z jádra by tyto náklady ještě zvýšila,“ říká spolupředseda Strany zelených
Michal Berg. Podle něj by dávalo větší smysl v přechodové fázi
nakupovat levnější energii z obnovitelných zdrojů ze zahraničí (je
levnější než ta z jádra, do níž se musí započítávat nejen náklady na vybudování
jaderného bloku, nýbrž i náklady na úložiště paliva), přejít na plyn a
intenzivně budovat vlastní obnovitelné zdroje. „Soběstačnost je i v jiných
oblastech trochu iluzorní představa. Jako exportní ekonomika pracujeme přece na
celém evropském trhu. To je primární české východisko. V ovocnářství nebo
v potravinách vůbec můžeme podporovat regionální producenty,“ doporučuje
Berg. Podpora regionálních výrobců nejen formou farmářských trhů, nýbrž i
daňově a propagačně, ale není totéž, co budování pevností soběstačnosti ve všem
− od okurek a
nakládaného zelí po očkovací vakcínu proti nové nemoci covid-19.
Jak chutná české jablko
Sen ministra Brabce, který by rád jablka dovážená z ciziny nahradil
těmi z litoměřické „zahrady Čech“, je momentálně prakticky nesplnitelný. Nikdo
se ho ostatně nesnažil naplňovat, ani vláda Andreje Babiše, přestože se tváří
jako vláda českého národního zájmu – Česko na prvním místě. Podle Agrární
komory si Česká republika s doma vypěstovaným ovocem vystačí jen ze
třiceti procent, v zelenině je to dokonce jen čtvrtina celkové spotřeby.
Není to dáno jen evropskou dotační politikou, ale i tím, že u spotřebitelů
v posledních dvou desetiletích hrála prim výhradně cena. Lidem bylo úplně
jedno, odkud prodávané ovoce pocházelo, sáhli prostě po tom, které bylo levnější.
Diktát ceny podporovaný i v jiných komoditách, jako jsou maso a mléko,
nikdy nekončícími slevovými akcemi, nebyl jediným limitem českého ovoce a
zeleniny v obchodech. Byla jím i obrovská síť supermarketů ovládaná
zahraničními velkoobchodníky, kteří dlouhodobě pracují se svými dodavateli
nejčastěji ze Španělska, Itálie, Turecka nebo Nizozemska. Jsou-li nižší ceny,
trh si lidé pochvalují a je jim úplně jedno, odkud zboží pochází. Připlatit si
za tuzemské zboží, na to čeští „spotřební patrioti“ překvapivě nehrají.
Česká potravinová soběstačnost, která podle zemědělců před třiceti lety dosahovala sta procent prakticky ve všech oblastech, vypadá skrze statistická čísla vcelku mizerně. O ovoci a zelenině už byla řeč, na sto procent soběstační jsme jen v produkci hovězího, a to ještě kvůli tomu, že za posledních třicet let klesla jeho spotřeba na třetinu (z 24 kg na osobu a rok na necelých osm). Soběstačnost v produkci vepřového uvádí Agrární komora na úrovni 40 procent, u kuřecího masa kolem 55 procent, vajec 60 procent, v mléce a mléčných výrobcích se uvádí 90procentní soběstačnost. K tomu je třeba přičíst obrovský schodek agrárního obchodu, který v posledním roce dosáhl 47 miliard korun a kumulovaný od roku 1994 činí astronomických 672 miliard, což naznačuje velkou českou závislost na zahraničních potravinách.
Podíváme-li se ale do sousedních zemí, nejsou tato čísla tak hrozivá.
V dodávkách zeleniny a ovoce z vlastních zdrojů jsou na tom například
Němci úplně stejně. Svou spotřebu ovoce podle německých statistik vykryjí
dokonce jen z 22 procent, zeleniny jen z třetiny. Obrovské přebytky
naopak vykazují u masa (115 procent) a mléka (111 procent). Neplatí tedy, že co
bohatá země, to soběstačná ve všech směrech. České statistiky soběstačnosti
navíc zkresluje fakt, že Česko není schopno některé komodity doma zpracovat a
vyváží je za nízké ceny do zahraničí, odkud je pak ve formě zpracovaného zboží
zase dováží za vyšší ceny zpět. Nezpracované maso se vrací do Česka jako maso
naporcované a zabalené, přidanou hodnotu shrábnou za českými hranicemi.
Kritická potravinová soběstačnost České republiky pak vypadá trochu
jinak. Mléka se v Česku vyrobí 130 procent celkové spotřeby, přesto do
řetězců dovážíme skoro polovinu spotřebovaných sýrů. Vyváží se i hovězí a
vepřové maso, pšenice Česko dokonce vyprodukuje o tři čtvrtiny více než je
schopno spotřebovat. Jak dlouhodobě upozorňuje zemědělský analytik Petr Havel, „problém je ve zpracování surovin, ve
vytváření přidané hodnoty. Právě proto je schodek agroobchodu tak velký – vyvážíme
suroviny a dovážíme potraviny“.
Velkým
agropodnikům, které v Česku vytvářejí drtivou většinu potravinářské
produkce, se zkrátka vyplatí prodat venku, ne doma. Vyrábějí ve velkém na vývoz
i proto, že doma chybí cílená podpora místní produkce. I místní zemědělci se
tedy chovají více jako mezinárodní obchodníci, nikoli jako patrioti toužící po
kvalitní české potravině. Kvalita totiž znamená vyšší cenu a také větší
starosti s prodejem, který je potřeba marketingově i logisticky ošetřit. A
do takového podniku nikdo bez státní či evropské dotace nepůjde.
Pro roušky zase do Číny
Potravinová
soběstačnost ale není cílem, v otevřeném světě společného trhu, který ani
koronakrize nijak vážně nepoškodila, by mohla být nanejvýš prostředkem
k obnově zemědělské krajiny a ke smysluplnějšímu hospodaření zaměřenému
více na regionální rozvoj, méně na extenzivní masivní výrobu na vývoz.
Dosahovat národní
soběstačnosti ve všech oblastech života nemá v otevřeném světě valného
smyslu. Je dobré zajistit se ve strategických oblastech, jako jsou energetika
či ochrana zdraví. Jisto musí být v energiích, ale i tam je Česko z
třetiny závislé na dovozu ropy a plynu a nadále bude. Vzhledem k aktuální
virové krizi bude jistě důležité disponovat dostatečnou zásobou ochranných
prostředků, které lze kdykoliv poměrně snadno doplnit. Je přinejmenším
pozoruhodné, že právě v této oblasti si stát se soběstačností příliš hlavu
nedělá. Vypsaná výběrová řízení na dodávky roušek a dalšího ochranného
materiálu jsou nastavena tak, aby preferovala velké dodavatelské firmy, které
prostředky nakoupí ve velkém v cizině. Zcela upozaděni jsou menší domácí
výrobci, kteří jsou schopni prostředky dodat v menších sériích a postupně
je doplňovat, a to dokonce na vysoké úrovni nanotechnologických vláken,
v jejichž vývoji a aplikaci je Česko na světové špičce. Přitom právě
v této oblasti opravdu platí, že nemůžeme spoléhat na to, že všechno se
vyrobí a doveze z „továrny světa“ v Číně.
Soběstačnost se
neukazuje jako hlavní problém české ekonomiky, jakkoliv v řadě
strategických oblastí, jak už bylo zmíněno, by stálo za to uvažovat o
dlouhodobé posílení českých zásob. Jako strategický koncept budoucnosti je ale
soběstačnost ve všech směrech slepá ulička, protože kdyby stejně postupovali
jiní, ztratilo by se Česko z obchodní mapy Evropy. Vedlo by to
k uzavření ekonomiky, která žije z výhod globalizace jak na
evropském, tak na světovém trhu. Koronavirus jistě změnil mnohé perspektivy,
globalizaci ale dlouhodobě nezastaví. Právě virus ukázal hlubokou vzájemnou
závislost všech zemí, kterou můžeme i v boji proti novým chorobám spíše
využít. Omezovat ji politickým zneužíváním pandemie v iluzorní budování
tvrzí soběstačnosti, to je spíše poškozením než naplněním českých národních
zájmů.
